Tento způsob Boudy se mi zdál docela šťastným

 

                   Desátý kus Boudy
                            scénické čtení
                           divadlo Kolowrat 25.června 2009

    V několika posledních letech si soubor činohry Národního divadla vždy na konci sezóny udělal pod názvem projekt Bouda radost uvedením trochu uvolněného repertoáru a to často v netradičních prostorech (vzpomínky na Boudu - budoucí odkaz). Trochu hrozilo, že se z tohoto výborného nápadu, který měl divákům (možná ale především hercům) dát stylově i obsahově neokoukané šance, stane jakési klišé. Asi proto letos zvolilo vedení činohry pro tato vystoupení netradičně tradičnější formu. Během roku uvedli na komorní scéně divadla Kolowrat tři scénická čtení. Skoro na konci sezóny pak pro fajnšmekry všechna přestavení tohoto "cyklu" najednou v jednom večeru. Nemohl jsem tam chybět. Byl to vskutku nezapomenutelný zážitek. A zdaleka nejen proto, že divadelní představení tak trvalo i s dvěma přestávkami pět hodin.

    Především se dramaturgii podařilo nalézt velmi silné předlohy, které by však bylo obtížně možné uvést na velkých jevištích. Forma scénického čtení jednak umožnila inscenace připravit rychleji, jednak byla velmi zajímavá i divácky. V běžném představení je divákova pozornost odváděna od textu scénou, kostýmy a jinými vizuálními efekty. Zde byly scénograficky a kostýmově pojednány jen první a třetí část. Při druhé seděli čtyři civilně oblečení herci u stolu s textem. Zde člověk viděl, že může mít vrcholný zážitek i ze čtení, kdy herci neumí text nazpaměť, ale to neznamená, že by nehráli. Moc se mi tenhle večer líbil.

    V první části četla Luba Skořepová text Pravidla slušného chování v moderní společnosti francouzského autora Jeana Luca Lagarce. Dramatik se nechal inspirovat skutečnou knihou z přelomu století, která pojednává o společenských pravidlech. Moc toho nezměnil. Naopak cituje doslovně a podrobně. Žádoucího účinku dosahuje tím, že posloucháme tyto rady v jednom kuse skoro hodinu, čímž se nám odhaluje absurdnost takového přístupu k životu a jeho problémům. Při tom kdybychom vzali (skoro) kterékoli z těchto pravidel samo o sobě, dovedli bychom přes to, že se doba za století dost změnila, dobře pochopit jeho motivaci či dokonce užitečnost. Začíná se narozením a končí ..... jak jinak než pohřbem. Ohromuje také absurdní dokonalost těchto pravidel, která pamatují "na všechny eventuality". Na příklad při narození se rozlišuje mezi narozením jednoho dítěte a dvojčat, mezi tím zda rodiče jsou manžely, zda je otec přítomen v místě porodu, zda je znám a je-li znám, zda je je živ, a je-li živ, zda je známo místo jeho pobytu. Svoji roli hraje samozřejmě i to, zda se k otcovství hlásí nebo ne. Máme tak  před sebou tak dokonalý návod k řešení všech problémů, že už vlastně lidé, kteří tyto problémy mají, nejsou vůbec důležití.
    Je to analogie současné situace, kdy nám všichni bulvárem počínaje a "seriózními informačními zdroji" konče sugerují, že je nebezpečné žít autenticky, ale že máme všechny své problémy (s rodiči, alergiemi, pomočováním se přes den či jen v noci, s partnery, dětmi, nemocemi, penězi, bydlením, sháněním práce, nudou, přepracovaností, dovolenou, tloušťkou či hubeností, odpočinkem, úzkostmi, svatbou, rozvodem, pohřbem, výběrem oblečení či mobilu, nevěrou či vírou, ....) svěřit profesionálům. Důležité při tom není, že něčemu rozumějí, ale že jsou .... profesionálové. Proč bychom si svůj život měli kazit sami, když to za nás za peníze mohou udělat jiní.
   Luba Skořepová vystupuje v "pánském" kostýmku a hůlčičkou. Má neuvěřitelnou vervu. I když je text hodně kvalitní, je také nesmírně těžký na interpretaci. Musí se číst vážně, bez smíchu, jen s jemnou ironií. A při tom se nesmí ztratit pozornost diváků při čtení "suchých pravidel". Herečka beze zbytku využila půvabů a moudrosti svého věku a podala zde zcela mimořádný výkon. 

    Po stránce textové bylo asi vrcholem večera scénické čtení novely(?) Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů.  Všichni čtyři herci byli výborní, ale to, co předváděli Vladislav Beneš a Saša Rašilov bylo zcela fascinující. Moc tak dobrých výkonů jsem v životě neviděl. Jsou to "páni herci". Od Arnošta Goldflama jsem již viděl či v rozhlase slyšel celou řadu inscenací či textů. U takovéto textu nemá smysl psát "o čem to bylo". Tenhle měl všechny klady, na které jsme u tohoto autora zvyklí. Především neotřelé myšlení a asociace, krásnou a nápaditou češtinu, velkou intelektuální úroveň a při tom byl plný člověčiny. Herci i incenátoři museli autorovi udělat velkou radost.

    Třetí část večera tvořilo sólové vystoupení matadora inscenací v Boudách Davida Prachaře v inscenaci Bitevní plán pro dvě šunky od Raymonda Cousse. Herec v naturalistickém obleku čuníka předvádí monolog prasete v posledním týdnu jeho života. Kus je plný jak gagů, tak i hlubokomyslných úvah o svobodě a smyslu života. Text je vysoce intelektuální a vypointovaný do posledních detailů. Jenže o něco malinko méně by možná bylo o hodně více. Totéž se v jisté míře dá říci i o vynikajícím výkonu hlavního představitele.

    Byla to krásná a dostatečně dlouhá divadelní hostina. Mohla být i v nepřeneseném významu, kdyby ušlechtilé záměry vedení Národního divadla nepřekazil .... déšť. V úvodu představení vystoupil šéf činohry Michal Dočekal, přivítal nás, varoval před délkou představení (naprostá většina diváků vydržela do konce) a sdělil nám, že nám na přestávky objednal na nádvoří grilované párky a příslušné nápoje, ale že vzhledem k lijáku budeme muset vzít za vděk divadelním klubem.