Tichý Tarzan - další divadelní zázrak od Provázků

Tichý Tarzan
scénář Simona Petrů
spolupráce na scénáři: Petr Jan Kryštof
režie: Anna Petrželková
v hlavní (a titulní) roli: Ivana Hloužková
Husa na Provázku v Divadle Archa, 13.4.2012

Na Divadle Husa na provázku začínám být závislý, chodím na ně už dlouho a už skoro dva roky jsem nevynechal žádné z jejich pražských představení. Dá se tedy říci, soubor i jeho poetiku celkem dobře znám. Přesto se jim často podaří mě zcela překvapit. Naposledy se to stalo včera.

Bylo to fantastické a fantasticky dobré představení.

Hra Tichý Tarzan je o kyjovském fotografovi Miroslavu Tichém. Vím o něm od té doby, co jsem náhodou při své poslední návštěvě Paříže v roce 2008 viděl "jeho" výstavu v Centre Pompidue. S existencí takového člověka, jeho tvorbou, osudem i s tím, jak se stal slavným a jak mu to bylo úplně jedno se musel každý, kdo se o něm dověděl, nějak vyrovnat. Asi půl roku jsem sháněl všechny dostupné informace a otravoval s tím všechny známé i studenty na přednáškách. Vybudoval jsem si proto k tomu to člověku (přesněji řečeno k tomuto úkazu, protože člověka jsem neznal jinak než z toho, co o něm někdo napsal nebo natočil) docela  silný vztah. Samotné jeho fotografie mě zase tolik nenadchly (dokonce jsem nepociťoval jako průšvih, že jsem se nedostal na "jeho" velkou výstavu v Praze), ale samotnou skutečnost, že takový člověk v naší zemi žije (teď už ne) považuji za velmi podstatnou pro jakékoli úvahy o smyslu našeho bytí.

Je dost těžké si představit obtížněji uchopitelné téma pro divadelní hru. Její autorky mají můj nelíčený obdiv. Začíná to již výborným názvem hry. Dokázaly do hry dostat vše podstatné, jak pocitově, tak výtvarně. Velmi rozumně omezili faktografii na nezbytné minimum. Při tom se nenechaly vtáhnout do jakýchkoli hodnotících motivů, které by nutně byly (zvláště poměřovány životem originálního umělce) laciné. Myslím, že hra měla co říci jak těm, kdo faktografii znali, tak i těm, kdo o  se o panu Tichém ten večer dověděli poprvé (i když takových už dnes asi moc není). Výborným nápadem bylo svěřit hlavní roli herečce. Tím se podtrhla skutečnost, že sama osoba hlavního hrdiny je skoro neuvěřitelná, jakoby nepatřila do "našeho obyčejného světa".

Velký podíl na kvalitě inscenace mají, jak je to u Provázků obvyklé, herci. Možná je dokonce takový tvůrčí podíl všech herců na kvalitách každé inscenace tím, co Provázky nejvíc charakterizuje a co nemá v této intenzitě u nás obdoby.

Roli Miroslava Tichého hraje - naprosto úžasně - Ivana Hloužková. Je to výkon, na který se nedá zapomenout. A podle mého si za ní zaslouží nějakou cenu, např. Thalii, jen není jasné, zda za mužský nebo ženský herecký výkon. Obsazení Ivany Hloužkové do této role dalo inscenaci potřebný "surrealistický" rozměr. Kvality Ivany Hloužkové oceňuji již dlouho, například.  Je obdivuhodné s jakým nasazení hraje i drobné úlohy v jiných inscenacích.

I všichni ostatní herci hrají výborně. Gabriela Štefanová hraje většinu doby skutečnou postavu ženy, která pomáhala Miroslavu Tichému s řešením problémů praktického života a obětavě se o něho starala po mnoho let. Ostatní čtyři hráli mnoho různých postav. Anička Duchoňová s Anežkou Kubátovou vynikaly především ve scénách, kde hrály mladé slečny (objekty, které fotograf zabíral) a předváděly jejich "obyčejné" hovory. Na oba muže Vladimíka Hausera a Roberta Mikuše připadlo mnoho drobných postav, které zprostředkovaly kontext událostí.

Inscenace byla výborná i ve zdánlivých detailech, bez kterých by se její kvality vytratily. Osvěžením bylo používání jihomoravského dialektu nebo práce s vývojkou, kterou už asi mnoho dnešních mladých lidí samo nezažilo. Výtvarná úroveň bylo mimořádná. Herci hráli střídavě před a za poloprůhledným pozadím a mnohokrát "strnuli" jako na fotografii.

Tohle představení bych hrozně rád viděl (aspoň) ještě jednou, snad se to povede.

Těším se i na další představení Provázků, první uvidím již dnes večer.

P.S. Nemýlím-li se, pracoval Miroslav Tichý (podobně jako Bohumil Hrabal) nějakou dobu ve sběrných surovinách. Srovnání s dnešními překupníky měděných kabelů říká o tom, kam jsme se posunuli docela dost.