Les Ballets Russes

 

přímý přenos baletního představení v Pařížské opeře Garnier

konaného na oslavu 100.výročí založení Les Ballets  Russes
22.prosince 2009 kino Světozor

 

    Soubor Les Ballets Russes sehrál velkou roli v uměleckém životě první poloviny dvacátého století. Dal ho dohromady Sergej Ďagilev a kromě vynikajících choreografů a tanečníků s ním spolupracovalo mnoho umělců z jiných odvětví umění, především Igor Stravinskij a Pablo Picasso.

 

    V tomto večeru byly provedeny čtyři balety v původních choreografiích (a někdy) i scénách a kostýmech (chápej jejich replikách). Provedení všech baletů bylo excelentní, těžko si představit lepší. Přesto jsem si uvědomil, že můj vkus je už někde trochu jinde a že především k představením, které byly do přestávky, již přistupuji jako k (vynikajícím a zajímavým) ukázkám historie. Příčina není v baletu samém, ale v tom, že to (pro mne) na rozdíl od jiných - třeba podstatně hůře zatančených - představení není to, co v divadle hledám. Těžko to nazvat, ale kdybych musel, řekl bych autenticita. 

 

    První byla choreografie Michaila Fokina Duch růže na hudbu Carl Maria von Webera. Efekt inscenace byl postaven na nesmírně obtížném mužském partu s udivujícími skoky, které však přes svou obtížnost vycházely z charakteru hudby. Tanečník (Mathias Heyman) je zvládal s obrovskou bravurou. (Výtečná) partnerka mu tak jen sekundovala.

 

    Choreografie Václava Nižinského Faunovo pozdní odpoledne na hudbu Clauda Debussyho byla opět zajímavá především důrazem na mužskou roli, kterou tanečník Nicolas Le Riche pojal téměř naturalisticky. Tenhle balet jsem viděl asi před deseti lety v podání nějaké stárnoucí baletní hvězdy (jméno jsem zapomněl), která hostovala v tehdejším Smetanově divadle. Asi to tehdy byla tatáž choreografie, ale vlastně nuda. Francouzské pojetí, určitě nejméně pro kvalitu tanečníka, bylo zajímavé a líbilo se mi.

 

    Před přestávkou byla o něco delší choreografie Leonida Mjasina Třírohý klobouk na hudbu Manuela de Fally. Kostýmy i scénu navrhl Pablo Picasso. Šlo o skoro realistické vyprávění příběhu o mlynáři a jeho ženě, kterou touží svést úlisný úředník, ale přes své pikle se se zlou potáže. Na této inscenaci mě zaujaly kromě hudby hlavně výborné výkony všech tanečníků - nejen sólistů, ale i početného sboru.

 

    Po přestávce jsme viděli Stravinského Petrušku v choreografii Michaila Fokina. To bylo pro mě pocitově něco jiného. Jednak mám Stravinského moc rád, jednak proto, že Petruška je již napsána jako balet, navíc ve spolupráci s právě tím souborem, jehož vznik slavíme. Původní choreografie i scénografické pojetí jsou tak těsně svázány s hudbou i námětem, že je jen obtížné si představit nějakou smysluplnou úspěšnou "modernizaci". Balet jsem kdysi viděl v Rusku, možná pak ještě někdy v Národním. Tentokrát se mi to líbilo víc - a nebylo to tím, že bylo jasné, že netančí Rusové (nic proti nim nemám). Celý soubor byl opět vynikající a představení ve své klasičnosti působilo - a věřím, že bude i za dalších sto let - zcela současně (v dobrém smyslu toho slova).

 

    Byl to pěkný večer, který nemohly pokazit ani hlasité komentáře několika mých sousedů (už jsem ale zažil ještě blbější i v Národním). Už se asi nikdy za čtyři stovky do Paříže nedostanu, ale vlastně kdo ví.

Bouře v Disku

 

W.Shakespeare: Bouře
inscenace KALD DAMU

14.října 2009 DISK

 

    Tento ročník jsem v Disku začal s alternativci. Kdysi - někdy po roce 1980 jsem viděl tehdy slavnou inscenaci Bouře, v níž hlavní roli Kalibana hrál Radan Rusev. Byl spolu s Janem Kačerem duší divadelního spolku, který si podle této inscenace dal jméno. V tehdejší inscenaci se skutečně vše točilo kolem Kalibana a živočišného projevu jeho představitele.

 

    Tahle Bouře byla jiná, ne tak "exhibicionistická", ale zaujala také. Zajímavé bylo především  "loutkářské" pojetí scénografie a časté použití filmových dotáček i online snímání. Celé představení začíná parodií (nebo chcete-li ohlasem) upoutávek na jiné filmy, které dnes zabírají tak prvních minut při návštěvě kina. Při nich se nám představí celý ročník. Vlastní scéna je pak loutkařsky-filmová. Vlevo "pod balkonem" je velký stůl, na kterém je vytvořena malá krajina, kterou snímají dvě kamery. Jejich obraz se promítá na plátno za scénou a tvoří tak pozadí pro herce. Kamery obsluhuje i udělátka na stole animuje dívka, která je tak de facto "řiditelkou inscenace". Občas berou malé kamery do rukou i herci a obrazy z nich vidíme na plátně také. Při takovémhle popisu to zní divně, ale vše dohromady (jak by řekli v rádiích) "funguje perfektně".

 

    Jinak je hra pojata civilně, herci jsou dobří, ale žádný mi nějak speciálně v mysli neutanul.

 

    I když hra asi nebude patřit k nejlepším inscenacím v Disku, je zajímavá a stojí za to ji vidět.