Les Ballets Russes

 

přímý přenos baletního představení v Pařížské opeře Garnier

konaného na oslavu 100.výročí založení Les Ballets  Russes
22.prosince 2009 kino Světozor

 

    Soubor Les Ballets Russes sehrál velkou roli v uměleckém životě první poloviny dvacátého století. Dal ho dohromady Sergej Ďagilev a kromě vynikajících choreografů a tanečníků s ním spolupracovalo mnoho umělců z jiných odvětví umění, především Igor Stravinskij a Pablo Picasso.

 

    V tomto večeru byly provedeny čtyři balety v původních choreografiích (a někdy) i scénách a kostýmech (chápej jejich replikách). Provedení všech baletů bylo excelentní, těžko si představit lepší. Přesto jsem si uvědomil, že můj vkus je už někde trochu jinde a že především k představením, které byly do přestávky, již přistupuji jako k (vynikajícím a zajímavým) ukázkám historie. Příčina není v baletu samém, ale v tom, že to (pro mne) na rozdíl od jiných - třeba podstatně hůře zatančených - představení není to, co v divadle hledám. Těžko to nazvat, ale kdybych musel, řekl bych autenticita. 

 

    První byla choreografie Michaila Fokina Duch růže na hudbu Carl Maria von Webera. Efekt inscenace byl postaven na nesmírně obtížném mužském partu s udivujícími skoky, které však přes svou obtížnost vycházely z charakteru hudby. Tanečník (Mathias Heyman) je zvládal s obrovskou bravurou. (Výtečná) partnerka mu tak jen sekundovala.

 

    Choreografie Václava Nižinského Faunovo pozdní odpoledne na hudbu Clauda Debussyho byla opět zajímavá především důrazem na mužskou roli, kterou tanečník Nicolas Le Riche pojal téměř naturalisticky. Tenhle balet jsem viděl asi před deseti lety v podání nějaké stárnoucí baletní hvězdy (jméno jsem zapomněl), která hostovala v tehdejším Smetanově divadle. Asi to tehdy byla tatáž choreografie, ale vlastně nuda. Francouzské pojetí, určitě nejméně pro kvalitu tanečníka, bylo zajímavé a líbilo se mi.

 

    Před přestávkou byla o něco delší choreografie Leonida Mjasina Třírohý klobouk na hudbu Manuela de Fally. Kostýmy i scénu navrhl Pablo Picasso. Šlo o skoro realistické vyprávění příběhu o mlynáři a jeho ženě, kterou touží svést úlisný úředník, ale přes své pikle se se zlou potáže. Na této inscenaci mě zaujaly kromě hudby hlavně výborné výkony všech tanečníků - nejen sólistů, ale i početného sboru.

 

    Po přestávce jsme viděli Stravinského Petrušku v choreografii Michaila Fokina. To bylo pro mě pocitově něco jiného. Jednak mám Stravinského moc rád, jednak proto, že Petruška je již napsána jako balet, navíc ve spolupráci s právě tím souborem, jehož vznik slavíme. Původní choreografie i scénografické pojetí jsou tak těsně svázány s hudbou i námětem, že je jen obtížné si představit nějakou smysluplnou úspěšnou "modernizaci". Balet jsem kdysi viděl v Rusku, možná pak ještě někdy v Národním. Tentokrát se mi to líbilo víc - a nebylo to tím, že bylo jasné, že netančí Rusové (nic proti nim nemám). Celý soubor byl opět vynikající a představení ve své klasičnosti působilo - a věřím, že bude i za dalších sto let - zcela současně (v dobrém smyslu toho slova).

 

    Byl to pěkný večer, který nemohly pokazit ani hlasité komentáře několika mých sousedů (už jsem ale zažil ještě blbější i v Národním). Už se asi nikdy za čtyři stovky do Paříže nedostanu, ale vlastně kdo ví.