Ryba - okouzlen a zcela unesen čistotou mimořádné inscenace

 

Ryba - taneční divadlo o cestě ryby oceánem

režie a choreografie Lenka Bartůňková

27.října Divadlo Ponec
 

    Nejsem sice "odborník", ale určitě jsem velký fanda s nemalými diváckými zkušenostmi. Proto snad mohu srovnávat. Chodím na balet, taneční či pohybové divadlo a podobné žánry velmi často. O hodně častěji, než by to vyplývalo z počtu glos v tomto blogu (a je jich tu dost) - mnohdy totiž nestačím glosu napsat nebo se mi jí vůbec nechce psát.  

 

    Představení Ryba Lenky Bartůňkové  bylo pro mne zjevením. Svojí koncepcí, lyrikou, propracovaností, hloubkou prožitku, nápady jak choreografickými, tak scénografickými a režijními, i kvalitou provedení nemá v posledních několika letech v pražském kulturním životě obdoby. Zcela si získalo nejen moji duši a srdce, ale i vědomí a rozum. Kdyby to nebyl nesmysl, mohl bych říci, že jsem se do inscenace na první pohled "zamiloval". Určitě se mi v mysli budou mnohokrát vybavovat jednotlivé obrazy. Už se nemohu dočkat až půjdu na další reprizu, která je 2. prosince. 

 

    O takhle kvalitním díle se píše v době, která superlativy nešetří (spíše neumí používat nic jiného), hrozně obtížně. Zkusím tedy vyjít ze srovnání a omezím se na žánr tanečního divadla (ať už to znamená cokoli). Hodně souborů se (někdy až úporně) snaží o (post)moderní projev - chtějí  vyjádřit problematičnost a neukotvenost hodnot našeho současného života a/nebo "velké ideje". Volí proto zpravidla prostředky, které nějak provokují či testují hranice ještě únosného. Často doplňují své inscenace zcela netanečními zcizujícími prvky (neorganické předměty na scéně - pytle s pískem, loupaná cibule, extatické výkřiky, a.t.d.). Jedním z cílů je zpravidla "znásilnit" divákovy zkušenosti, estetická schémata, chápání a cítění a teprve na "onom spáleništi" navázat s ním kontakt. Případné estetické hodnoty pak divák získává "až dodatečně" podle toho, jak se dokázal naladit na cítění autorů inscenace. Nebo podle toho, o jak (ne)kvalitní inscenaci šlo. Hodně (jiných nebo i těch samých) souborů se snaží upoutat především kvalitou provedení, za níž však často mnoho dalšího už není. Při pokusu o popis jejich tance (nebo spíš inscenací) se člověku vnucují silná adjektiva expresivní, šokokující, bořící, demytizující, strhující, mimořádný, bezbřehé, (pře/ne)oganizované, anarchistické,  obrovské nasazení ... a další.
    Jinou typologickou skupinou jsou (mě hodně sympatické) inscenace, jejichž hlavním obsahem je "radost z tance", někdy se však bohužel nedají "přečíst  i jinak".

    Aby bylo jasno, nijak si na kvalitu pražské taneční divadelní scény nestěžuji, naopak, libuji si, že si ji můžu užívat. Ona šíře pohledů i způsobů provedení je až neuvěřitelná a velmi obohacující. A nedá se to bohužel všechno stihnout a tím méně absorbovat. Mluvil jsem o tom jen proto, abych ukázal v čem všem je Ryba jiná a nová. 

 

    Při sledování  inscenace Ryba jsem na žádná adjektiva nemyslel. A přece se mi jedno jediné v hlavě usídlilo - čistota. Čistota ideje, čistota přírody, čistota života, čistota tance, čistota jevištích prostředků, čistota mládí,čistota mysli - Čistota velkého Umění i umění. S tím se často nesetkáte. A kdyby to nebyl de facto projev agrese, rád bych Lenku Bartůňkovou poznal i jinak. Musí to být fascinující žena (ve významu člověk - nebo naopak?). 

 

    Lenka Bartůňková získala Cenu Sazky za rok 2008 a z prostředků, kterými je cena dotována, vytvořila toto představení. Autorka žila poslední dva roky ve Španělsku a pro "příběh" o rybě našla bezprostřední inspiraci u románského Majáku v Galicii. Nejde však o nic prvoplánově ilustrativního či narativního. Atmosféra moře je vytvářena velmi nápaditou scénografií. I když uvidíme sítě, rybáře i rybu v nich, vždy jde o poetický obraz, ne o příručku o rybolovu. Hudební doprovod je tvořen jednak "přírodními" zvuky, jednak lidovými písněmi. Choreografie i její ztvárnění tanečníky jsou však tak silné, že máte spíše dojem, že hudba a scéna doprovází tanec než naopak. Pohyby jsou, jak už jsem napsal velmi čisté, jdou přímo ze srdce, dívkám to hodně slušelo. Pokud se vám však podaří na chvíli uniknout citům a snažíte se tanec trochu analyzovat, zjistíte, že jde i technicky o mimořádně náročné kreace, navíc postavené s obrovským vtipem - např. pohyb tanečnice v umělohmotném lavoru nebo "pa de deux" s míčkem. Muselo to dát hodně práce vymyslet a vyrobit scénografii i tanec nastudovat. Výsledek je však pravým opakem upracovanosti.  

 

    Všichni tanečníci byli mimořádně dobří. Proto si zaslouží, abychom je vyjmenovali. Byly to tři ženy - autorka a choreografka Lenka Bartůňková, Johana Matoušková, Eliška Kašparová a dva muži - Jan Březina a Karel Kratochvíl. Lenka Bartůňková byla výborná, ostatní dvě tanečnice však nebyly o nic horší. Oba pánové je zdařile doplňovali. Znal jsem z dřívějška jen Karla Kratochvíla, který loni absolvoval KALD DAMU a svými výkony v Disku (hlavní role ve Spalovači mrtvol a především smrťák v Marnotratném synovi - "Trabantamtam") všechny, kteří měli správný čuch a představení alternativců si loni nenachali ujít, musel uchvátit.

 

    Nemám tak bujnou fantazii, abych si dokázal představit někoho, komu by se tohle představení mohlo nelíbit, nanejvýš nebudete tak "slintat jako já". Proto ho všem doporučuji. Jedinou podmínkou je umět se uvolnit.