Poledne komplexních zážitků

 

výstavy v Rudolfinu:
  Damien Hirst: Život, smrt a láska
  Spodní proud (Jiří Straka,Martin Eder, Jonathan Meese, Josef Bolf)

Prague Food Festival - Vltavské nábřeží 

    Tak jsem se opět jednou vypravil na výstavu do Rudolfina a zjistil, že tam jsou dvě.

    První (malá) v přízemí obsahuje asi 10 (velkých) prací Damiena Hirsta, o kterém jsem si v programu přečetl, že patří mezi nejrenomovanější a nejprodávanější současné umělce. Nebyl jsem uchvácen, ale vystavené práce se mi - na rozdíl od výtvorů některých jiných představitelů současného umění - líbily, zvláště objekty (nebo to byly obrazy?) vytvořené s pomocí skelných střepů, které měly jména "Rakovina kůže" a "Leukémie". Pak tam bylo několik "reklamních letáků a obalů" na léky, muž a žena připraveni k operaci pohlavních orgánů, skříň se sklenicemi, baňkami a jiným skleněnými artefakty, která popírala gravitaci, a hned u vstupu obrovský popelník plný vajglů a krabiček od cigaret.
    Kdyby ale tahle výstava byla jediná, asi bych litoval, že jsem tam šel.

    V prvním patře je výstava Spodní proud prací čtyř výtvarníků narozených (jak se praví v katalogu) okolo roku 1970. A ta mne zaujala hodně. Není těžké vycítit, co vystavená díla a tedy i jejich autory spojuje, o hodně těžší je to vyslovit nebo dokonce napsat. Nebudu se o to proto ani pokoušet. Spokojím se jen s konstatováním, že je zjevné (dle mého názoru a zkušenosti to v současném umění není tak samozřejmé), že dokonale ovládají techniku, kterou používají, a že jdou každý svojí cestou k vyjádření svých vnitřních pocitů i "ducha" doby, pro níž je charakteristické právě to, že jednotícího ducha nemá a nechce mít. A že si přes poctivost svého uměleckého snažení dokáží udržet od světa i své tvorby odstup a (mírně ironický) nadhled. 

    Jiří Straka vystavuje obrovské kresby tuší na papíře formálně blízké čínské malbě, ale se soudobě "západní" dekadentní tématikou.

    Martin Eder je zastoupen velkými pestrobarevnými olejomalbami s "kýčovitými" náměty, např. portréty domácích kočiček, barevnými motýly, ženami v erotických pozicích doplněnými nečekanými společníky (velcí pavouci nebo hroznýš), ... . I když by to člověk nečekal, tyhle obrazy ho dokáží vnitřním napětím hodně zaujmout. Dokonce bych si mnohé z nich dokázal představit pověšeny někde, kde se často vyskytuji. 

    Skoro nejvíc se mi líbily sochy Jonathana Meese. Mají pevnou a (přes menší či větší bizardnost) srozumitelnou základní formu, která je pak různě deformována a pokryta bohatou a "kakofonní" texturou. Stojí za to u každé z nich postát a podívat se na ní z různých stran a vzdáleností. Listoval jsem pak v knihách o autorech a asi by se mi malby tohoto autora vůbec nelíbily. 

    V posledním sále jsou obrovská plátna Josefa Bolfa. Všechny představují scény z moderně architektonicky pojaté školy (chodba, šatna, třída, tělocvična, nádvoří, ... ). Architektonický rámec je podán s téměř fotografickým realismem.  Celkové vyznění je však ponuré a děsivé. V každé scéně je několik (přízraků) dětí, každé však buď krvácí samo nebo se v jeho blízkosti nachází useklá krvácející končetina nebo alespoň kaluž krve. Těchto efektů je dosahováno použitím červeného vosku na plátnech. Obrazy jsou působivé, ale extrémně skličující. Nepřál bych jeho učitelům, aby viděli jaké stopy v (pod)vědomí autora škola zanechala.   

      Když jsem si prošel obě výstavy, tu horní dvakrát a chtěl se odebrat na fakultu opravovat písemky, zjistil jsem, že právě probíhá na nábřeží Prague Food Festival. Není to špatný nápad. Mnohé drahé a věhlasné pražské restaurace tam mají své stánky, kde prodávají různé gastronomické delikatesy a nejrůznější pití od piva, vín, ovocných šťáv až ke koktejlům. Vstupné je 100 Kč a pak si kupujete talony (říkají jim granty) po 25 Kč, kterými se u stánků platí. Není to nejlevnější, ale do restaurace by většina obyčejných lidí na takovéhle pokrmy jít nemohla. Například jste si mohli za 1 kupon koupit jednu ústřici. Já jsem je jedl jen jednou - na podobné akci v Bruselu. A víc krát to opakovat nemusím. Mě zaujaly především chřestové speciality a některé chuťovky, o kterých by nedokázal říct, z čeho fakt byly. Na této akci jsem byl už jednou, když byla na Žofíně, a největší dojem na mne tehdy udělal voucher na slevu 1000 Kč na útratu v kterémsi přepychovém hotelu. Nechal jsem ho ale propadnout, protože jsem došel k názoru, že tam bude asi kafe stát 1200 Kč, takže bych na to neměl.

    Kulinářské zážitky příjemně doplnily dojem z výstavy. Myslím si ale, že výstavy stojí za to navšívit i bez žrádla (které je na nábřeží jen 3 dny) a navíc Vás to vyjde levněji.  

P.S.    Stánky s jídlem a pitím jsou na nábřeží u Mánesova a Karlova mostu. Mezi oběma částmi převážejí návštěvníky lodičky. Díky tomu jsem se dostal pod oblouk Juditina mostu, který byl zachován v budově kláštera Křižovníků. Jinak bych na ty lodičky nikdy nešel. Jistě jste si všimli na Karlově mostě a pod ním černochů, kteří lákají turisty na projíždky. Při přepravě návštěvníků festivalu jídla docházelo hned k dvojí diskriminaci, genderové i rasové. Na břehu loďky obsluhovali pouze muži tmavé pleti a za kormidlem loděk seděli jen bílé ženy. Ale žádného ochránce lidských práv (a abych byl spravedlivý ani nikoho jiného) jsem z toho zvracet neviděl, snad se ozvou v novinách.

Vítejte v KLDR!

 

    film Lindy Jablonské
    kino Světozor

    Moc (dobrého) jsem slyšel o minulém filmu dokumentaristky Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá. Hodně rád bych ho viděl. Proto jsem zašel i na tenhle film, který pojednává o zájezdu českých turistů do KLDR. Filmařka i její kolega kameraman dělali co mohli, ale - alespoň pro mne - byl jejich boj předem ztracen.

    Ve filmu můžeme vidět jednak záběry z Koreje, jednak reakce a úvahy českých účastníků zájezdu. Možná, že film může překvapit někoho z mladších, ale člověk mého věku si situaci, že zahraniční turisté jsou zcela odříznuti od reality země, ve které se nacházejí, dovede velmi dobře představit a dokonce s ní má i jisté zkušenosti. 

    A názory "účastníků zájezdu" nejsou (pro mne) tak moc zajímavé, protože jsou to lidé, chtěli a mohli dát přes 60 tisíc za několik dní pobytu v korejských Potěmkinových vesnicích. Myslím, že se o zemi, kterou navštívili, ale ani o sobě, skoro nic nedověděli. Jen se odreagovali z ....,  těžko říci z čeho.

    Z "komunistického" Československa bylo velmi obtížné (pro někoho a někdy dokonce úplně nemožné) se dostat " na západ". Jenže "na východ" to nebylo zas o tolik lepší. Například do Sovětského svazu bylo snadné jet s organizovanou skupinou, dokonce mnozí zaměstnavatelé, aby si u vrchnosti našplhali, kupovali místa v zájezdech z erárních peněz a pak nutili své zaměstnance, aby tam jeli. Účastníci těchto zájezdů se o skutečném životě lidí nedozvěděli (skoro) vůbec nic. Jet do SSSR soukromě bez zájezdu však bylo téměř stejně obtížné jako dostat se na západ (i když se situace měnila). Byl jsem V Sovětském svazu tři měsíce na stáži v roce 1974, tedy v době, kdy už velmi mnoho věcí bylo uvolněných. Přesto oddělení domorodců od cizinců bylo stále patrné. Například, když jsem letěl z Moskvy do Rigy, měli cizinci samostatný terminál, kam občané SSSR nesměli. Letadlo bylo cca 4 km od letištních budov a mělo kapacitu asi 120 cestujících, proto je tam dopravil autobus (běžné velikosti). Jel dvakrát. Jednou se mnou, jakožto jediným cizincem, a podruhé se zbývajícími 119 cestujícími.

    Napadlo mne, že by možná stálo za to napsat "vzpomínky na KLDR", o tom, jak se žilo " za komunismu" u nás. Lidi rychle zapomínají a mladí by se možná divili stejně jako v kině při shlédnutí záběrů z Koreje.  

    Pokud byste chtěli (výbornou) studijní literaturu, sežeňte si "Hodinu býka" od Ivana Jefremova. Formálně je to scifi, ale ve skutečnosti (skoro realistický) obraz fungování sovětské společnosti.

Causa Carmen - podruhé ve "stejné" řece

             Causa Carmen  - baletní představení Národního divadla

    Přesně týden po tom, co jsem (v Madridu!) viděl Stuttgartský balet jsem se konečně dostal podruhé na představení Causa Carmen do Národního. Při první návštěvě mne tohle představení zcela okouzlilo. Teď se mi líbilo opět - jenže se zcela obrátil dojem, který jsem měl z obou částí.

    První balet Santa says Cut It! mě minule natolik oslnil, že jsem si z něj hodně pamatoval, jenže napodruhé mi už nedal "nic nového" a nechal mne skoro chladným. Ani zbytek publika neaplaudoval (na rozdíl od první návštěvy) nijak nadšeně, ani dlouho. Vůbec nevím, čím to může být. Že by do toho tanečníci dali méně energie, nebo jsem tak ztupl?

    A tak jsem si mohl po přestávce při sledování baletu Carmen choreografa  Matse Eka odpovědět na otázku, kterou jsem si v předchozí glose položil:

"Docela by mne zajímalo, jaký dojem by na mne tato inscenace udělala kdybych nebyl uhranut tou předchozí."

    A odpověď byla taky překvapující. Přišel jsem na chuť pojetí choreografa a viděl v inscenaci mnohokrát víc (a hlouběji) než poprvé. Ocenil jsem jak celkové pojetí, tak výkony všech tanečníků. Pochopil jsem, proč se mi tak líbila Micaela - bylo to mimo jiné kvůli výraznému a kontrastujícímu hudebnímu motivu (to nijak nesnižuje výkon Nikoly Márové, která jí tančila). V neposlední řadě jsem zjistil, že Sylva Nečasová, která opět tančila titulní roli, je "kus ženský" a výtečná tanečnice. Prostě všechno si sedlo na své místo. Je to krásný, "inteligentní" a nesmírně působivý balet.

    Všem zhlédnutí této dvojice baletů doporučuji.

 

Naida

        derniéra představení KALD DAMU
        25.5.2009 Disk

    V minulé glose jsem konstatoval, že se budu muset k čekajícím námětům na glosy chovat jako k zásobníku. A protože se předsevzetí mají  - alespoň někdy - dodržovat, tak tedy zásobník .....

    Právě jsem se vrátil z Disku a pln zážitků se ti svěřuji, můj "deníčku". Představením jsem byl nadšen. Nedivil bych se, kdyby na něj (a možná i na ostatní představení téhle party) divadelní kritika jednou vzpomínala jako na první kus Voskovce a Wericha West Pocket Revue. Ostatně proč chodit pro příměry tak daleko, když už i já pamatuji něco obdobného. Nemýlím-li se, tak druhým představením (tehdy) liberecké Ypsilonky byla Carmen nejen podle Bizeta, také na operní námět. Mám to představení stále před očima (a to jsem ho viděl jen dvakrát), že bych o něm asi mohl ještě dnes klidně napsat dost podrobnou glosu. Jenže, jak jsem si našel na Síti, bylo to už před 43 léty - to by byl panečku zásobník. Taky jsem se tam dočetl, že o tomhle představení Ypsilonky natočil Evald Schorm krátký film. Neznám ho, ale zkuste si ho někde najít. Určitě to bude stát za to. A kdyby byl ke stažení, dejte mi vědět, kde.

    Svou první glosu o představení v Disku v této sezóně (to byl ale soubor KČD) jsem zakončil popisem pocitů, které jsem měl při děkovačce. Bylo by tedy stylové, abych popsal - neméně silné pocity, která ve mě vyvolala děkovačka (souboru KALD) při představení posledním (nejen pro mne - byla to derniéra této hry a jedno z posledních představení těchto studentů v Disku). Ze všech herců byla vidět radost z práce a (navzdory rozvernosti představení - to je blbost, mimo jiné právě proto) oprávněné herecké sebevědomí. Umějí to a vědí to.

    Jen tím, že příprava operní inscenace trvá velmi dlouho si lze vysvětlit, že Národní divadlo (které ostatně nechá kouzelník během představení Naida na dvě minuty zmizet) se nebálo konkurence souboru KALD a přišlo několik týdnů po premiéře Naidy se svojí verzí modernizované Rusalky. Však také dostali od kritiků (i když žádný z nich neodhalil pravé důvody) co proto.

    Představení je inspirované Rusalkou do té míry, že první část je doslovným přehráváním původního Kvapilova libreta, které Dvořák tak proslavil. Nevystupují zde ale obvyklé postavy, ale ikony moderního světa - poručík Colombo, Mick Jagger, Nscho-tschi, Marylin Monroe, Laurel a Hardy, James Dean a Madonna. Své si řekne, dokud není dirigentem vykázán do patřičných mezí, i Ježíš Nazaretský. Rusalku hraje - a dokud se nevzbouří - i výtečně zpívá Josef Guruncz. Všichni herci při přehrávání operního libreta důsledně a vynalézavě předvádějí a domýšlejí základní atributy postav, které hrají. Tak dobře, že by jednotlivé postavy jistě dokázali pojmenovat i diváci, kteří si nevzali program. 

    Po jisté době se herci vzbouří proti dirigentovi a začíná volné pásmo inteligentních monologů, dialogů, skečů a písniček. Přítomné matematiky v hledišti (ano byli tam i jiní matfyzáci) mohlo potěšit názorné předvedení toho, jak strašný by byl svět bez číslovek. Vše má ohromný spád a diváci si to pěkně užijí. Celé představení provází živá hudba, scéna je velmi jednoduchá, ale velmi účinná. Kontrapunktem k tomu, co se děje na jevišti, je předčítání z teoretizujících teatrologických statí názorně ilustrované výstupy dvou kamenů (kulatého a kostky) v loutkovém divadle. Loutkáři Ondřej Mueller (nemám správné u na klávesnici) a Jakub Vašíček přidali ještě asi 10 minutové loutkové představení po děkovačce.
Myslím, že právě na této inscenaci se projevilo, že jedním z učitelů tohoto ročníku byl Jan Borna

    Píši tuhle glosu skutečně v noci po divadle, dochází mi síly, ani dvě skleničky portského to nezachrání. Musím končit, už se nedostane na poznámky o jednotlivých hercích. Ale to nevadí. Za prvé to bylo skutečně kolektivní dílo a za druhé ve frontě na glosy jsou ještě další dvě představení téhle fajn party. Dám si třetí skleničku mého oblíbeného portského a půjdu s přáním, abych se v divadle zase někdy tak dobře pobavil, spát. Příští pokus je za tři dny v Semaforu. Dobrou noc.