Modrovous

 

Modrovous/suovordoM
Pavla Tenorová, Karel František Tománek a kol.
režie: Petra Tejnorová
Dejvické divadlo, 10.května

Na síti jsem zjistil překvapivou věc, že (ještě) lze koupit lístky na tuto inscenaci Dejvického divadla, tak jsem po nich „skočil“. Byla po delší době první návštěva v tomto výborném divadélku (velikostí, nikoli významem).

Představení se mi hodně líbilo. Bylo však vidět, že pro některé diváky bylo dost obtížné. Konkrétně v mém blízkém okolí bylo několik mužů tak mezi čtyřicítkou a padesátkou, kteří vysloveně (dokonce nahlas) „trpěli“ a neodešli jen proto, že nebyla přestávka. Asi představení nepochopili nebo – a to by bylo logičtější i když méně pravděpodobné – ho pochopili lépe než ostatní.

Jakkoli je nesmyslné pokoušet se vykládat „smysl“ uměleckých děl (zvláště pokud jejich autoři jsou tak výrazné osobnosti jako Petra Tejnorová), je možné říci, že hlavním tématem hry jsou rozporná očekávání, se kterými se muži musí dnes (ve vztazích) vyrovnávat. A jak je (resp. jejich smysl) přes veškerou snahu nechápou a jak jim vlastně nemohou dostát. Prostě to nemají jednoduché - a jak tomu tak bývá – odnesou to ženy, které rozpor mezi tím, o jakém muži sní a s jakým jsou schopny a ochotny žít, nezvládají také. Prostě takové „optimistické téma“ ze života.

Tato problematika je exponována ve čtyřech postavách. Hlavní hrdina, hraje ho výtečně Jaroslav Plesl, „má poměr“ (fuj to je obrat, ale napsat jen vztah se mi nějak nechtělo) se třemi ženami „najednou“. Je to však jen symbolické, rozhodně se neřeší otázky nevěry, kdyby tam byly páry tři, smysl by se úplně vytratil. Každá z žen k němu přistupuje jinak, ale žádná mu to zrovna neulehčuje – a sobě pochopitelně také ne. Všechny tři představitelky jsou také výborné. Jsou to Martha Issová, Jana Holcová a Simona Babčáková. Prostě je to herecký koncert.

Hra má poměrně nejednoduchou formu. Kdesi jsem četl rozhovor s autorkou, který se hodně točil okolo její záliby ve filmech. Přímo v textu hry je mnoho odkazů na známé filmy a i ve stavbě hry lze vycítit inspirační zdroje z výstavby filmových scénářů. Dialogy jsou velmi dobře postaveny – a jdou hercům nádherně „z huby“. Nejvíce mne zaujaly ty, které opakovaně vedou Jaroslav Plesl a Martha Issová. To je požitek. Svoji zálibu v pohybovém divadle demonstrovala režisérka tím, že do hry přidala dvě další „virtuální“ taneční role, jejichž představitelé Jakub Gottwald a Lucia Kašiarová nepronesou ani slovo, nepředstavují žádné osoby, ale procházejí jednotlivými scénami a svým tanečním – někdy až akrobatickým – projevem "komentují" jednání a pocity postav skutečných. Bylo to docela působivé.

Modrovous je výborné a velmi dobře zahrané divadlo. Zdálo se však, že na rozdíl od Krobotova Muže bez minulosti, který je přímým převedením filmu na jeviště, není tohle představení „úplně pro každého“. Ale jděte na to!

 

La Putyka

La Putyka
Rostislav Novák
La Fabrika, 5.července


Představení vzniklo původně pro festival nového cirkusu na Letné. Mělo tam i po přenesení do prostor La Fabriky obrovský úspěch, získalo mnoho cen a stalo se fakticky živoucí legendou, na kterou nejdou vůbec sehnat lístky. Měl jsem štěstí, že představení bylo přeneseno do Prahy, když sešlo z vystoupení na kterémsi festivalu. A tak jsem – světe div se – dostal emailem nabídku zamluvit si lístek. Pochopitelně jsem neváhal.

Hnutí nového cirkusu vzniklo ve Francii a Rostislav Novák chtěl (jistě především sobě, proto je to tak dobré) dokázat, že lze udělat „ryze české“ představení tohoto směru. A tak se „hra“ odehrává v české hospodě. Ti z účinkujících, kteří právě nevystupují, předstírají, že spí zmoženi alkoholem resp. dále nasávají. Pásmo spojuje svými monology hospodský. Všichni vystupující jsou akrobaticky a tanečně nesmírně nadaní a je vidět, že svá čísla jak co do koncepce, tak co do provedení, vůbec ale vůbec neodflákli. Přímo naopak, je dost těžké si představit kvalitnější účinkující. Vidíme akrobacii na trampolíně, pozemní akrobacii, fantastický tanec dvojice s kabelou, .... . O vynikající hudební doprovod se starají členové skupiny Nightwork (Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a spol.). Jedna z dívek, která krásně zpívala, mi stále někoho připomínala, ale měla takovou paruku, že jsem ji nemohl poznat, i když bych se vsadil o mnoho, že ty oči dobře znám. Teprve doma jsem z internetu zjistil, že to byla Anna Schmidtmajerová, kterou jsem obdivoval již v Disku. Jsem hrozně rád, že jsem ji zase viděl - a navíc v tak dobré společnosti. Slušelo to ale všem.

Někdy jsem poněkud ostražitý vůči (nejen) představením, která se „za života“ stala legendou. Tohle je ale něco jiného. Doušek živé vody (nebo chcete-li raději pivečka jako křen) servírovaný s obrovským vtipem, nasazením, opravdovostí, láskou a profesionalitou. Nelze než všem účinkujícím a „principálovi“ Rostislavu Novákovi ze srdce poděkovat za neopakovatelný zážitek … a za to „že jsou“ (nemusí to být vždy lehké).

Již delší čas mám velké mínění o celkové úrovni dění na našich divadlech. Zdá se mi dokonce, že je to ještě lepší než byla éra vznikající malých divadel na počátku šedesátých let, kterou jsem jako mladý zažil a užil si. Je podivuhodné, jak rozmanitá nynější divadelní scéna je a kolik máme mladých nadaných herců, režisérů, tanečníků, hudebníků, … (a to vlastně neznám divadla regionální). Vlastně jsem tenhle blog začal psát proto, abych své známé a studenty upozornil na skvosty, které je možno v současnosti vidět (a taky trochu ve strachu, aby to neskončilo jako ta šedesátá léta). Užívejme si našich divadelníků a snažme se být tam, kde působíme, tak dobří jako oni (i když to se mnoha z nás nepovede, je to moc dobrý cíl). A ... Nedejme se!

Kdyby někdo vybíral nejpodařenější představení naší doby, jistě by nemohl La putyku vynechat.

Viva La Fabrika!

Out of Context

 

Out of Context – for Pina
Les balelets C de la B
choreografie Alain Platel
závěrečné představení festivalu Tanec Praha 2010
Karlínské divadlo, 29.června 2010

    Letos jsem byl na festivalu Tanec Praha celkem čtyřikrát, dokonce jsem navštívil obě představení v Karlínském divadle. Možná k tomu přispělo i to, že letos pořadatelé v anonci představení „nevyhrožovali“ jako v minulosti jmény celebrit, které tam za vysoké vstupné mohu v hledišti potkat. O vynikajícím představení izraelské choreografky jsem už v blogu psal. I když to bylo zcela mimořádné taneční představení, jehož dojmy si teprve teď „sedají na místo“ (dokonce mám chuť již publikovanou glosu přepsat, což obvykle nedělám), přesto to bylo „jen jedno z tanečních představení“, které jsem měl možnost vidět.

    Představení Out of Context bylo však „úplně mimo“ …. (za ty tři tečky si můžete doplnit, co chcete a bude to pravda). Nějak se mi zdá, že mimo byly i anonce tohoto přestavení. Mohli jsme si v nich přečíst, že se autor v přestavení „obrátil do nitra lidské duše … atd“. Naštěstí jsem si před návštěvou divadla přečetl rozhovor s Alainem Platelem. Dověděl jsem se tak, že autor vystudoval speciální pedagogiku a že začal hledat estetiku v pohybech duševně i tělesně postižených. To byl klíč, se kterým bylo vnímání představení lehčí (ne lehké).


    Na počátku vidíme prázdné jeviště se stohem dek a několika mikrofony. Z publika se postupně zvedá celkem devět mladých lidí a každý z nich po příchodu na jeviště odloží své šaty a jen ve spodním prádle se zahalí jednou z dek, najde si nějaké místo na jevišti, kde čeká až to zvládnou ostatní. Ještě dlouho dobu pak všichni stojí zahaleni v dekách. Pak se pomalu začne baletní představení.


    Vidíme sóla, pa de deux, „tanec“ v menších skupinách, někdy, ale ne často, jsou v akci všichni. Ti, kteří nejsou právě aktivní, se zahalí ve svých dekách a tvoří výtvarné pozadí. Tanec jsem napsal v uvozovkách proto, že všechny pohyby jsou odvozeny z pohybů postižených lidí. Vidíme tanečníky uprostřed pohybu ztrácet koordinaci a padat, pohyby končetin vyvolávají dojmy, které známe z toho jak chodí lidé po obrně, jeden tanečník předvádí „tanec jednonohého“, … . Vše je při tom prováděno „dokonale“, uvědomujeme si, že se díváme na prvotřídně baletně vybavené umělce. To, co předvádějí, není parodie, ale balet postavený na tomto pohybovém „tvarosloví“. Pokud to mohu posoudit, cílem nebylo ukazovat hlubší city postižených ani zprostředkovat jiné hlubší významy. Ty si muselo publikum doplnit samo. A nebylo to jednoduché. Vidíme-li arabskou či čínskou knihu, můžeme se obdivovat výtvarnému půvabu písmen, ale pokud neznáme jejich význam, obsah si příliš nevychutnáme. Někteří diváci se občas zasmáli. Mě se zdálo, že se tím pokusili uvolnit z přetlaku, který „tanec“ vyvolával a tak se ho pokusili uchopit jako gagy (které znají). Jistě jste mnohokrát viděli klauny, jak napodobují pohyby opilců (já např. včera večer v super kvalitě na představení La Putyka), zatím jsme asi ale nedospěli tak daleko (je to suché konstatování bez nejmenšího přídechu jakéhokoli hodnocení, tím spíš ne "morálního"), abychom se smáli napodobováním pohybů postiženého (ale už se umíme zasmát koktání). Já jsem inscenaci chápal tak, že se v ní autor – možná jen pro tentokrát – nepokusil tímto novým jazykem něco zprostředkovávat, ale chtěl skutečně „jen“ ukázat estetiku nových „baletních prvků“, které vycházejí z toho, zač se společnost ještě nedávno styděla (vzpomeňte např. toho, že před moskevskou olympiádou byli postižení z města vystěhováni, aby nekazili dojem). Jistě je přínosné takto se nad těmito pohyby mnoha našich bližních zamyslet. Otázkou však je, co by takovému baletu zdravých říkali sami postižení. Uvědomme si, že jde o něco úplně jiného než když sami postižení hrají divadlo či sportují. Kdyby ten, kdo s nimi podobné aktivity provozuje, napodoboval jejich nepodařené (nejsou tak zamýšleny) pohyby, asi by z toho moc radosti neměli. Uvidíme-li tedy, zda jde o nové paradigma baletu (z výtvarného umění jsme na takové estetické „protipohyby“ už zvyklí) nebo „jen“ o jednorázový zajímavý pokus „překročit hranice“.


    Představení nemá přirozené vyvrcholení, končí ve stejném duchu jako začalo. Tanečníci složí své deky opět na hromadu, oblečou se do svých civilních šatů, které celou dobu ležely na jevišti, a ledabyle odcházejí sednout si do publika. Skoro jsem si oddechl, že „jim to nezůstalo“.

Byl to obrovský zážitek.

Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti
divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot
Dejvické divadlo, 16.května

    Po dost dlouhé době se mi podařilo opět navštívit Dejvické divadlo. A to hned dvakrát – zázraky se dějí. A opět jsem byl hodně překvapen atmosférou obou inscenací. Dejvické divadlo Vás vždy znovu dokáže překvapit. Ke každé inscenaci zde přistupují vždy „od nuly“, jde skutečně o (divadelní) tvorbu v původním slova smyslu a ne jen o stále opakované předvádění dosažené úrovně. Když k tomu přičtete skutečně mimořádné kvality všech herců, promyšlenou dramaturgii a v neposlední řadě publikum, které se jim podařilo vychovat, dostanete se ke zdrojům překvapivého jevu, že právě v tomto malém sálku v Zelené ulici se již hodně let dělá nejkvalitnější divadlo v Praze. Kdysi jsem viděl všechny jejich inscenace. V paměti mi zůstaly především hry Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství a Teremin, které jsem obě viděl dvakrát a nemohu na scény z nich zapomenout (přesto, že tehdy jsem své paměti ještě nepomáhal glosami v blogu).

    V současné době se v mnoha divadlech setkáte s hrami, které jsou divadelní adaptací známých filmů. Je to nový trend, dosud jsem se mohli setkávat spíše s filmovými adaptacemi divadelních her. Inscenace Muž bez minulosti patří do této skupiny, jde o divadelní pásmo, které převádí na jeviště téma slavného filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho (který jsem však bohužel neviděl). Jde o příběh muže, kterého přepadnou a zbijí v metru. On v důsledku úrazu hlavy ztratí paměť a začíná tak zcela nový život mezi nezaměstnanými v chudinském předměstí Helsinek. Ve hře je (zvláště na tak malé jeviště) mnoho postav. Hlavní hrdina postupně navazuje vztahy s ostatními a buduje si novou identitu (ne ve smyslu dokladů či jména, ale v přístupu k životu). Hodně mu pomůže vztah s příslušnicí Armády spásy. Když už se resocializuje, zjistí policie jeho pravou totožnost. Doví se, že do Helsinek se vydal skoro před rokem za výdělkem z malého městečka na severu země, kde žije jeho žena. Bolestně se rozloučí s lidmi, kteří mu pomohli začít znovu žít a vydá se za ženou. Tam zjistí nejen to, že si ji již nepamatuje, ale i to, ženě vůbec nechybí, protože ona již žije s jiným mužem. Ani toto setkání mu nevrátí paměť, doví se například, že „v minulém životě“ byl zapřísáhlým abstinentem, zatímco nyní mu v nové komunitě stejně jako mnoha jiným chudým Finům vodka pomáhá zvládat životní problémy. Vrátí se tedy s úlevou do své nové společnosti.

    Hra není vystavěna z nějakých hlubokomyslných dialogů, ale je pásmem volně řazených scén či scének, které vtahují diváky do příběhu a vyvolávají příslušné city. I když je to k nevíře, zapomenete, že jste diváky v divadle a máte pocit jako byste s postavami žili. Jako v těch nejlepších filmech. Velkou úlohu v inscenaci hraje hudba a písně. Ve zpěvu se vystřídají prakticky všichni herci. Jejich pěvecké kvality jsou překvapivé. Hudbu připravil Marek Doubrava.

    Všichni herci hrají výborně a velmi civilně. Těžko někoho z nich vydělovat. Nejvíce prostoru však ve hře mají David Novotný v hlavní roli a Tatiana Vilhelmová jako příslušnice Armády spásy Irma, která v něm našla zalíbení. Avšak i ten poslední (takový tam není) herec - včetně psa, který ve hře vystupuje - odvede stoprocentní výkon. To je jistě zásluhou režiséra a autora adaptace pro divadlo Miroslava Krobota. Připravil nyní adaptaci jiného filmu – Dogville – na Národním divadle. Jsem zvědav, jak se mu tam ve velkém sále a s cizím souborem vedlo.

Seženete-li lístky, určitě na Muže bez minulosti jděte. Moc lepších představení v životě neuvidíte (i když jste třeba podstatně mladší než já a máte na to víc času).

Káťa Kabanová

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
režie: Robert Wilson, dirigent: Tomáš Netopil
Národní divadlo, 1.července 


   Hodně fandím současnému vedení opery Národního divadla v systematickém úsilí o budování repertoáru, který je zajímavý nejen hudebně, ale i jako divadlo. Ne vždy se tato snaha setkává s pochopením u kritiky a někdy s ní má potíže i obecenstvo. Nová inscenace Káti Kabanové se v recenzích setkala se zdrženlivým přijetím. Četl jsem (náhodou) asi tři. Všechny měly společné to, že se jejich autoři ani nesnažili napsat, zda se jim představení líbilo nebo ne, ale uchylovali se k obecným „kecům“ o stylu režie Roberta Wilsona, případně „varovali“, že představení je náročné na diváky. Tentokrát však bylo skoro plno a bylo vidět, že to, co bylo pro kritiky s apriorními škatulkami oříškem, se obyčejným divákům hodně líbilo a „neměli s tím problém“.

   Z mého (zcela laického pohledu) pohledu režisér sloužil především Janáčkově hudbě. Tím, že scéna je velmi abstraktní, pohyby herců do krajnosti stylizované – někdy se pohybují doslova jako loutky a práce se světly vypichuje většinu doby jen zpívající postavu (případně jen její obličej), dává režisér divákovi možnost soustředit se Janáčkovu hudbu a zpěv samotný, aniž by ho přitom připravil o divadelní zážitek. Scéna je černobílá, kostýmy také, i herci jsou nalíčeni výrazně „na bílo“. Má to asi stejné příčiny jako líčení mimů – ukázat, že jde o abstrakci, nikoli o předvádění (chcete-li kopírování) reálného života. Oni kritici konstatovali, že jde typický a vyhraněný osobní styl tohoto režiséra. Jiné jeho inscenace jsem neviděl, ale připadá mi víc než komické kritizovat osobitý přístup interpretů právě k Janáčkovi, pro něhož je právě osobitý přístup k hudbě nejpodstatnějším rysem. Na druhé straně režisér asi operu hodně upravil – odrazilo se to na poznámce v programu, že „popis děje vztahuje k inscenaci Roberta Wilsona v Národním divadle“. Mě to nevadilo, částečně proto, že operu tak dobře neznám, ale hlavně pro to, že na operních představeních vůbec nehledám realizmus ani logiku libreta.

   Mě se představení hodně moc líbilo. Pokud to dovedu posoudit, všichni zpěváci byli výborní. Především mne okouzlila Christina Vasileva v titulní roli Káti.

   Každému, kdo na představení zajde, se dostaneme velmi emotivního divadelního zážitku a možnosti vychutnat si Janáčkovu hudbu.