Brněnský balet v Praze

            představení Balet 21. století
            soubor Národního divadla Brno
            před drahným časem (29.března)
            v Národním divadle v Praze

    Na představení jsem si koupil lístky dávno předem na základě barnumského titulu. V té době nebyla na stránkách ND žádná podrobnější informace. Nicméně jsem nebyl zklamán. Večer se skládal ze tří inscenací.

    První bylo D.M.J. Petra Zusky, které už jsem viděl před tím dvakrát v provedení pražského souboru. Utvrdil jsem se v tom, že jde o dobrou a zajímavou choreografii, která však mě osobně příliš neoslovuje. Co se týče výkonů tanečníků se mi zdálo, že brněnští kladou větší (možná až moc velký) důraz na techniku. Každá póza musí být (za každou cenu) dovedena až do konce a musí být zvýrazněno, že byla skutečně provedena. Až mi to občas vybavilo výdrže sportovních gymnastů. 

    V druhé choreografii jsem už tenhle rys nepozoroval. Jmenovala se Barocco a na hudbu J.S.Bacha ji dal dohromady Jacek Przybylowitz. Šlo o velmi působivou choreografii. Scéna byla doplněna rostlinnými motivy, tanec vycházel ze zdůraznění tělesnosti. Tím bylo vytvořeno plodné napětí s hudbou vznášející se v abstraktních výšinách. Všichni tancovali velmi dobře a s viditelnou chutí.

    Nejvíce se mi líbila poslední část Okamžik pro jahodová ústa choreografa Mario Schrödera. Bylo to velmi působivé a emocionální baletní dílo plné "existenciálních" významů i svérázného humoru a přitakání životu.  Krásná byla první část, ve které tancovali ve velmi rychlém tempu jen muži. Ve třetí si "to" užívaly tanečnice. Každá si přinesla na jeviště škopíček s vodou, ve kterém si pak během tance máčela (mimo jiné) své dlouhé vlasy a různě ji pak při tanci kolem sebe stříkala. Při tom nepůsobilo jako gesto "na venek", ale jako organická část výrazu. Nadaným lidem je "dovoleno všechno". A tenhle choreograf k takovým patří. 

    Rád jsem představení shlédl - a některé scény si živě vybavuji i tři měsíce po té, co jsem je viděl. 

S třemi jeptiškami blízko (divadelního) nebe

 

                       Sólo pro tři 
                            Brel- Vysockij-Kryl
                            choreografie Petra Zusky
                            Národní divadlo 1.7.2009

      Ne, není to rouhání, i když zlomyslný čtenář by si to tak mohl (dokonce více způsoby) vykládat. Jako (nejen) rodinný "expert" na nonverbální divadlo jsem byl požádán o tip na divadelní představení, které by bylo vhodné pro tři americké jeptišky, které právě dlely pracovně v Praze. Tipů jsem našel několik. Nakonec to dopadlo tak, že jsem je doprovodil na baletní představení Sólo pro tři, o kterém jsem v blogu již psal. 

    Dámy (asi nemohu napsat sestry, když nejsem bratr) byly nejlepšího věku, všechny starší (některé i o dost) než já. Chodí oblečeny civilně, pokud jsem to dobře pochopil, učí na křesťanských universitách v USA. Byl jsem příjemně překvapen, že dokážu (i když asi hroznou) angličtinou povídat o baletu a jeho souvislostech klidně 20 minut. Tvářili se, že to chápou. Kdo ví. I když to byl risk, vypadalo, že se jim představení líbilo. U dvou z nich jsem si tím byl docela jist. Líbilo se mi, když říkaly, že znají muzikály, ale ty že jsou .... pomlka a hledání slov.... takové moc optimistické. Hodně ocenily anglický překlad písňových textů. Občas jsem se na něj také podíval a musím říci, že nebyl odfláknutý ani tupě doslovný.

    Jak už jsem psal, viděl jsem představení podruhé. A líbilo se mi ještě víc než poprvé, tehdy jsem psal glosu víc než rok po představení. Již sama velmi povedená mixáž textů tří velmi rozdílných bardů, které vlastně spojuje jen nadání "od boha", kvalita a poctivost s jakou přistupovali k tvorbě i k životu, je prvořadým divadelním počinem, jehož hodnoty by bylo třeba ocenit i kdyby baletní složka nebyla tak vynikající.

    Petru Zuskovi se podařilo dát do jednoho večera tolik nálad, že se to v obvyklém baletním představení nemůže podařit. A síla tanečního výrazu nikdy kvalitou nekulhala za kvalitami poezie. Choreografie byla nejen nesmírně nápaditá, ale především velmi přirozená a působivá. Myslím si, že až někdo bude psát historii českého divadla našich dní, nebude moci tenhle mimořádně povedený pokus o syntetické působení poezie, hudby a baletu jen tak odbýt.

    I výkony tanečníků byly excelentní. Možná k tomu trochu přispělo i to, že šlo o úplně poslední představení v této divadelní sezóně. Alexandra Katsapova jsem viděl tančit už mockrát (shodou okolností jen v tomto týdnu třikrát - Hradišťan, Extrém). Vždy byl výborný, ale tentokrát byl jeho výkon oslnivý a "z duše tryskající". Výborně mu sekundovala v sólovém partu i Nikola Márová. Radost z tance a vcítění se do atmosféry jednotlivých písní byla však veliká i u všech členů sboru. Někdy jsem v blogu napsal, že sbor Stuttgartského baletu je určitě lepší než v Národním. Asi to byla blbost, tohle by určitě lépe - ani takhle dobře - nezatančili.

    Prostě máme jako (nejen) baletní publikum štěstí, že můžeme chodit do divadla v době, kdy baletu šéfuje právě Petr Zuska.

    Představení mohu vřele doporučit každému. Tenhle zázrak se jmenuje ... divadlo.

Zítra se bude ...

  

                            Zítra se bude ...
                                   Jiří Nekvasil a Aleš Březina
                                   operní představení
                                   Divadlo Kolowrat 22.června

    Touto inscenací zašel současný šéf opery Národního divadlo Jiří Nekvasil pravděpodobně nejdál ve své snaze o moderní tvář operního domu. Projevuje se to jak zdařilými inscenacemi Mozartovskými, o který jsem v blogu již psal, a zvaním zahraničních inscenačních týmů, tak i zcela současnými českými počiny např. operou Dobře placená procházka.

    Operní představení se zdařile snaží vyrovnat s faktem z naší nedávné historie, kdy byla po vykonstruovaném politickém procesu popravena Milada Horáková. Lidé mé generace jsou k "politickým agitkám" apriorně dost podezíraví. Musím však konstatovat, že inscenace se mimořádně povedla. Je nesmírně působivá jak "občansky", tak hudebně a divadelně. Přispěli k tomu všichni autoři i účinkující, jistě by však nešlo se o něco takového pokusit bez účasti Soni Červené. Je obdivuhodné jaký výkon - nejen pěvecký - podává. Je vidět, že látku má hluboce prožitou (i když to zní jako fráze) - celým životem.  

    Na scéně miniaturního divadélka Kolowrat je orchestr, sbor a sólisté - někdy až dvacet učinkujících. Obecenstvo má tedy jen malou převahu. Autoři inscenace tohoto faktu téměř intimního kontaktu s obecenstvem znamenitě využili. Hlavní roli na scéně Daniela Dvořáka  hraje  poloprůhledné zrcadlo. Chvíli skrz něj obecenstvo sleduje děj, aby se hned vzápětí mohlo podívat samo sobě do tváře. Když se to stane poprvé, vidíme různé uculování. Rychle všem však dojde, že to má symbolizovat to, že téma se nás všech stále dotýká, že i mladší generace (mě bylo v době procesu pět let) se s těmito skutečnostmi musejí nějak vyrovnat. Není to laciné a "funguje to".
    Soně Červené výtečně sekunduje svým falsetem druhý sólista Jan Mikušek. Jeho nepřirozený hlas zdůrazňuje zrůdnost soudní mašinérie. Ostatní "role" kontrastně vytvářejí velmi mladí lidé resp. ještě děti z Kühnova dětského sboru  a sboru Canti di Praga, kteří poukazují na roli "nevinných" členů zfanatizované či netečné společnosti. "Libreto" tvoří autentické ukázky z policejních protokolů a ze soudní síně, poslední dopis popravené a další autentické dokumenty. Jsou doplněny ohlasy budovatelských písní té doby. Muzika je velmi krásná a plně opravňuje, aby se inscenace nazývala operou. Hraje instrumentální soubor PurPpur s dirigentem Marko Ivanovičem.

    Je to výsostné divadlo.

Extrém

 

                Extrém
                       baletní inscenace Národního divadla
                      choreografie Petr Zuska a Jiří Kylián
                      Nová scéna 18.června

    Balet Národního divadla uvedl na Nové scéně, kterou dlouhou dobu využívala (a v poslední době tam hodně prodělávala) pouze Laterna Magika a která se nově vrátí pod správu Národního divadla, "komorní" baletní inscenaci složenou ze dvou choreografií Petra Zusky a jedné Jiřího Kyliána. Představení bylo velmi působivé a hodně mu prospělo podstatně komornější prostředí ve srovnání se Stavovským divadlem, kde by jinak byla asi uváděna.

    První část tvořila starší choreografie Petra Zusky A Little extrem, která těžila z kontrastu hip hopu a esoterické hudby. Bylo to zajímavé a výborně zatančeno. Zejména jsem si zblízka všiml Edity Raušerové a Karla Audyho.

    Třetí část byla premiéra nové choreografie Petra Zuzky a Little Touch Of The Last Extreme, ta se mi líbila ještě více. V den, kdy jsem tam byl tančili sólo Zuzana Šimáková a Alexander Katsapov. Oba byli vynikající, výborní byli ale všichni tanečníci. Moc pěkný balet.

    Úplným zjevením však pro mne byla prostřední část, ve které byla uváděna choreografie Jiřího Kyliána Last Touch. I když jsem již viděl řadu jeho děl, byl jsem velmi překvapen. Nic ani vzdáleně podobného jsem nikdy neviděl a asi si ani nedovedl představit. Na scéně vidíme kulisu domu a před ní šest postav. Atmosféra vzdáleně připomíná typickou scenérii z Čechovovských inscenací (teď už nevím, zda mne to napadlo nebo jsem to někde přečetl). Hudba je výrazná, se zvýrazněným avšak "jednotvárným a pomalým" rytmem. "Tanečníci" jsou celou dobu v jakémsi transu, avšak skoro se nepohybují a když tak velmi pomalu (ti nejrychlejší urazí za cca 25 minut dvakrát 10 metrů, někteří ani pět). Ze scény však vyzařuje velké napětí a doslova cítíme silové pole, které (velmi intenzivní) pokusy o pohyb jednotlivých postav dusí, činí velmi obtížnými a nakonec úplně zastaví. A tak hrdinům (to asi není správné slovo) nezbývá než vysílat jeden ke druhému i "do okolí - obecenstvu" pohledy vyjadřující jakési nespecifikované hluboké vnitřní pohnutí. Je dost obtížné to, co vidíme, nějak interpretovat. To ale (kupodivu) nijak nezmenšuje divácký prožitek. Nevím, zda existuje ještě nějaký jiný podobný baletní "kus" a vůbec si nedovedu představit, jak může vypadat zápis takovéto choreografie. Ale Jiří Kylián je velký mág. Všichni "tanečníci" svými výkony přispěli k tomu, že představení mělo potřebné napětí. A neměli to vůbec jednoduché. Byli to Klára Kutilová, Sylva Nečasová, Adéla Pollertová, Jiří Kodym, Radek Vrátil a Jiří Waňka.

Dlouho po tom, co jsem představení viděl, jsem našel článek Petra Zusky o tomto baletu, který přesně vystihoval i moje pocity, proto ho ocituji:
"Tak si mnoho lidí Kyliánovu práci vůbec nepředstavuje! Kdo ho zná třeba i z našeho repertoáru, bude překvapen - je vidět, že se Jiří Kylián neustále vyvíjí. Když už si myslíme, že jeho rukopis poznáme podle něčeho nepojmenovatelného, najednou se nám představí s něčím úplně jiným"

     Já na představení určitě půjdu ještě jednou (nejen kvůli Kyliánovi), nevím však komu to doporučit. Jistě těm, kteří si myslí, že je v baletu nemůže nic překvapit.

P.S. Na představení jsem skutečně byl i podruhé, opět se mi hodně líbilo, nemám však potřebu psát novou glosu.

Nanohach

 

                  Naměkko Naostro
                     dvě představení souboru Nanohach
                          před delším časem v Roxy

    O taneční skupině Nanohách jsem věděl už delší čas, ale nějak jsem se na žádné z jejích představení nemohl dostat. Proto jsem přivítal, když mě jeden kolega přeposlal mail, který ho na tohle upozorňoval. A vůbec jsem nelitoval.

    Představení mělo dvě části. První Naměkko choreografky Veroniky Švábové byla působivá a výborně zatančená taneční kompozice tří tanečnic, které se výborně bavily, vytvářely různé "taneční formace", občas si dělaly naschvály, aby se pak zase "usmiřovaly" a tančili dál spolu. Z představení čišela energie a zaujetí tancem.

    Druhá část Naostro Jana Beneše byla "taneční parodií" mimo jiné na scény zápasu catch-as-catch-can, který (naštěstí jen občas) můžeme vidět v televizi. Dívky "zápasily" v ringu, mohli jsme vidět nesčíslně vrcholně nebezpečných úderů a pádů i "mužsky přiblblých" vítězných gest. Vše umocněno tím, že vše předváděly půvabné tanečnice. Když už byl choreograf tak v ráži, zařadil i citace laciných erotických klipů. Výkony všech tanečnic byly neuvěřitelné, nebylo vůbec jasné, kde se tolik fyzických sil v útlých dívkách bere. Obecenstvo se výborně bavilo. Nešlo však jen o "klauniády", ale (v moderním smyslu toho slova) o tanec.

    Všechny protagonistky představení byly výborné. Neznal jsem je a nedokázal odlišit, která je která (i když jedna mě zaujala obzvláště), proto nemá cenu je vyjmenovávat. Přes jedinečnost pojetí druhé choreografie se mi nakonec asi líbila první o něco víc.

    Jak po technické, tak po pocitové stránce šlo o mimořádně podařené představení. Už se těším, až budu zas někdy nanohach.