TříKolka - tři (hry) Kolečka v Rubínu

Petr Kolečko: Soprán ze slapské přehrady
8. února, Rubín

Petr Kolečko a kol.: Díra
12.února, Rubín

Petr Kolečko: Kauza Salome
na motivy hry Oscara Wilda, režie Daniel Špinar
19.února, Rubín

    Tak jsem měl únor ve znamení divadla Rubín. Byl jsem tam celkem pětkrát. Dvakrát na hře Zuzany Dzurindové Svrbí, o které jsem již psal, a třikrát na hrách Petra Kolečka, o kterém jsem tady také již psal (Láska, vole a Pornohvězdy). Petr Kolečko má mnoho aktivit. Mimo jiné je uměleckým šéfem činohry Divadelního studia Rubín, které do značné míry zásobuje svými hrami. Pod jeho vedením se z Rubínu stává herecká laboratoř, kde se dostává velkých příležitostí mnoha hercům. O kvalitách těchto příležitostí svědčí to, že se mu daří pro vystupování v Rubínu shánět prvotřídní herce a jistě to není dáno finančním ohodnocením, ale tím, co mají možnost hrát - a v jaké atmosféře. O hrách budu psát v pořadí, v jaké jsem je viděl. Ta nejlepší tedy přijde na řadu jako poslední.

 

    Soprán ze slapské přehrady je především velká herecká příležitost pro Ladislava Hampla (zatím jsem ho neviděl). Plně ji využil. Hraje - a výtečně - "životem unaveného" (snad filmového) umělce, který sbírá ženské skalpy, aniž by mu to přinášelo hlubší uspokojení. A tak vede dlouhé monology o životě a jeho (ne)smyslu. Dívku, kterou právě svedl (a při tom si vzpomněl, že asi svedl v témže bytě před mnoha lety i její matku) hrála Marie Štípková. Kvůli ní jsem vlastně na představení zavítal. Hrála dobře, role jí však zjevně moc neseděla - bylo vidět, že ji zdědila. Myslím, že vím, jakým směrem by se role měla posunout, aby se mohla herecky vyřádit i ona. Nejsilnějšími pasážemi byl "dialog" hlavního hrdiny se starou skoro hluchou bývalou operní zpěvačkou, kterou fantasticky - jak také jinak - hrála Zdena Hadrbolcová. I když mu žena nerozuměla, její repliky byly naprosto přesné a hlavní hrdina se tak setkal s ženou, které "nestačil" a dost ho to rozhodilo. Osvěžení jemu i divákům přinesla Jana Stryková v roli krávy.  Hra nebyla špatná, stojí za to ji vidět, ale znovu na ní jít rozhodně neplánuji.

 

     S hrou Díra jsem se nějak nepotkal. Nepomohlo ani výborné herecké obsazení. "Děj" se odehrává v soukromém psychiatrickém zařízení, jehož majitele a provozovatelé hrají  Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová (musel jsem zavzpomínat, jak jsem na ně chodil do těchto prostor, kde bylo A-studio - např. na Fausta). Chovance hrají David a Jakub Prachařové a moje oblíbená Anita Krausová (o níž už jsem tu také vícekrát psal). Postavy si z různých směrů hrají s citacemi z Shakespearových her, především z Leara. Ale jak už jsem řekl, mě hra moc nezaujala. Možná i proto, že jsem měl, když jsem na ní šel, přehnaná očekávání.  

 

    Z této trojice her byla rozhodně nejlepší Kauza Salome. Takhle to může mást, je to výborná inscenace i absolutně. Obrovskou zásluhu na tom má režisér Daniel Špinar, který opět předvedl sílu svého nadání. O něm asi napíši v samostatné glose.

    Hra vychází (i když nevím jak moc, protože ji neznám) z hry Oscara Wilda. Pravděpodobně silnějším motivem k jejímu napsání i způsobu realizace byla televizní reality show MTV My Super Sweet Sixteen (kterou pochopitelně neznám tím spíš), ve které v přímém přenosu předvádějí dcerunky z bohatých rodin  své bohatství a životní postoje na oslavách svých úžasných šestnáctých narozenin. Shlédnutí této show muselo na autora a režiséra velmi silně zapůsobit (nebo, že by jim stačilo si o tom přečíst?).

    Pavla Beretová hraje Salome - dcerku bohatého majitele ropných vrtů. Během celé hry prochází její postava mnoha polohami. Herečka tak dostala příležitost podat výkon, na který se nedá zapomenout. Však také byla Pavla Beretová byla za roli Salomé nominována na cenu Thalie za rok 2009. 

    Ostatní herci však také hrají úžasně dobře. Ondřej Pavelka hraje dívčina otce, který ji miluje nejen otcovskou láskou. Slibuje a snáší ji modré z nebe a je ochoten splnit ji každé i to nejbizardnější přání. Její matku hraje Alena Štréblová. Matka má nejasnou sexuální minulost, díky svému sexapealu se jí kdysi podařilo svést nynějšího manžela. Nyní se velmi špatně vyrovnává s tím, že už pro něj není tak žádoucí. K dceři nemá moc dobrý vztah, střídavě v ní vidí sokyni v lásce a ženu, která tím, jak si omotává kolem prstu milujícího otce, se mstí (jak se domnívá i za ni) milenci a mužům vůbec. Posledním hercem - nikoli co do kvality výkonu - je Lukáš Príkazký, kterého si také pamatuji z Disku. V roli s  ním prý alternuje (jako v Pornohvězdách) Vojtěch Dyk. Na tuhle postavu mi typově víc sedí Lukáš Príkazký. Hraje beatníka Johna, který se špinavý objeví na zahradě rodiny a nahlas vykřikuje hesla o prohnilosti světa a nutnosti jeho nápravy.  

 

    Na počátku Salome plánuje, které spolužáky pozve na oslavu a čím kterého ohromí. Při tom předvádí neujasněnost svých postojů a pocitů, protože některými spolužáky pohrdá pro jejich (relativní) chudobu a současně jim vlastně závidí jejich úspěchy a záliby. Seznamuje diváky s tím, co všechno si na svém otci vymohla. Při příchodu otce s ním koketuje, což se mu velmi líbí. Když se jí zdá, že nechce plnit všechny její rozmary, upadá do hysterického vzteku. Matku vůbec nemusí. Nálada se změní, když se Salome dovídá, že do jejich zahrady opět (naposledy ho sluhové zmlátili a vyhnali) přišel onen vizonářský mladík. Okamžitě dostane nápad, že právě on by mohl být tou největší atrakcí její oslavy. Zakáže, aby ho vyhnali, a jde za ním do zahrady. Snaží se s ním zavést rozhovor a pak ho i přimět, aby ji políbil. Pro něj je však ztělesněním zlého pokušení nejen jako představitelka bohatství, ale i jako žena. A tak dívka odchází od mladíka s nepořízenou. Nedovede to pochopit ani se s tím vyrovnat. Nezvyklé pocity, že něco nemůže mít, ji přivedou na myšlenku požádat otce o chlapcovu hlavu. Protože tuší, že tohle přání nebude jednoduché splnit, začne s otcem flirtovat a lstí si vynutí od otce slib, že ji splní každé přání.  Otec se zprvu vzpírá a říká dceři, že to ho přivede do vězení, ale posléze poručí (mobilem) sluhovi, aby mladíka zabil a jeho hlavu přinesl dceři. Salome má z hlavy radost, tančí a mazlí se s ní. Otce postihne záchvat žárlivosti a v něm svoji dceru zabije. Na konci představení vidíme, jak se mrtvá Salome s Johnem dívají z nebe na Zemi. Teď už se s ní je ochoten bavit a dívka tak dosáhla svého. Oba jsou veselí a žertují očividně šťastní.

    Možná jsem "děj" popsal zbytečně podrobně a určitě strašně zjednodušeně. Autor a režisér dokázali vytvořit skutečně silné dílo. Herecké výkony byly (jak si teď uvědomuji, jako ve všech inscenacích Daniela Špinara) zdánlivě samozřejmé. O to však působivější a pravdivější.

Tato inscenace získala nominaci na cenu Alfreda Radoka za "Českou hru roku 2009". 

    Hru Kauza Salome byste si určitě neměli nechat ujít. Není - a nebude - moc lepších inscenací.

    Petr Kolečko je velice plodný autor. Kdybychom hledali analogie ve sportu, patří zřejmě k těm, kteří raději hrají zápasy než trénují na sucho. Nemyslím, že při této kvalitě je tato nadprodukce na závadu. Jen mi kdesi v podvědomí vyvstává otázka, jak by jeho hry vypadaly, kdyby je víc vypiplával. Kdoví, možná by by byly horší, možná lepší. Určitě však patří Petr Kolečko k nepřehlédnutelným postavám našeho divadelního života.

    Jak už jsem psal byl jsem minulý měsíc v Rubínu pětkrát. Byl jsem však překvapen, že de facto nebylo (malinké) divadlo ani jednou plné, i když jednou bylo dle internetu vyprodáno. Je to škoda, málokde na Vás čekají tak silné divadelní zážitky. Informatici z matfyzu to při tom mají za rohem. Polepšete se a získáte víc než byste mohli čekat.

Stvoření (přece jen) stálo za to

 

Stvoření

představení KALD DAMU

Divadlo Disk 22.ledna   

   

    Ten den jsem vůbec neplánoval jít do divadla, jen jsem si musel jít vyzvednout rezervovaný lístek na druhý den. Navíc jsem byl jsem po dlouhé době skutečně v krizi. Měl jsem totiž za sebou jednání na třech úřadech, která byla i na mne příliš depresivní (a jsem v této oblasti dost zkušený i odolný). Jejich výsledkem byly chmurné úvahy o budoucnosti civilizace (když ne na Zemi vůbec, tak alespoň v naší zemi). Jsem rád, že ještě měli lístky a já v Disku zůstal. Bylo to představení, které určitě patří mezi ta nejlepší, která se tam kdy dala vidět. Navíc na mne působilo jako balzám. Čišela z něj hravost, energie, radost a porozumění.

    Jde o autorský projekt na téma legend a mýtů o stvoření světa. Vedoucí, která studenty při práci na inscenaci vedla, v programu napsala, že mnoho měsíců se studenti "jen" seznamovali s pojetím o stvoření světa u různých národů a kultur a diskutovali o nich. Při tom přišli mimo jiné i na to, že všechny tyto legendy mají mnoho společného. Teprve na základě této "výzkumné" činnosti jeden z nich napsal scénář, na jehož realizaci se pak všichni podíleli. Představení tedy vznikalo formou autorské dílny. Zcela jistě na něm během repríz ještě dále pracují (jeden z aktérů měl na představení rodiče a u kafe jsem zaslechl, že ještě ten ten vypouštěli některé pasáže, které "tak úplně nefungovaly").

    Hra se skládá z asi devíti částí. Každá z nich je (někdy velmi) volně inspirována nějakou legendou o stvoření a vždy jeden z herců v ní má hlavní slovo resp. úlohu, ostatní mu "jen" přihrávají. Celkově je to však velmi kolektivní dílo (v tomto ohledu bylo srovnatelné snad jedině vynikající představení Naida loňského ročníku KALD).

    Všichni herci hráli výtečně a se zjevným zaujetím. Těžko někoho vydělovat v tak kolektivním výkonu. Přece je jsem si zvlášť povšiml dvou. Milana Hajna pro všemi póry tryskající herecké  nadání (však po něm sáhli i z konkurenční katedry pro inscenaci Markety Lazarové). Druhou byla Elena Volpi pro to, že z ní vyzařovala (je to jen můj tip) "hotová osobnost" (ono také studovat herectví v jazyku, který není mateřský, není nijak jednoduché).

    K vynikající úrovni představení přispěla obrovským dílem i scénografka Marianna Stránská. Při představení sedí diváci po delší straně sálu (všichni na vyvýšených místech). Scéna pod nimi je "zařízena" množstvím papírových krabic. Je jich mnoho a navíc každý z herců má jednu svoji osobní, kterou si dotlačí před první řadu a v ním svoje propriety k představení (kostýmy, láhev s pitím, šminky, talisman). V přestávkách mezi jednotlivými čísly se herci ve svých krabicích s větším či menším zaujetím přehrabují. Scénografka v programu vzpomíná na to, jak se v mládí ráda probírala krabicemi harampádí u svých předků a jaké slastné pocity v ní a jejích kamarádkách vyvolávalo otevírání krabic v nichž jim jakýsi vzdálený příbuzný posílal ze Švýcarska obnošené šatstvo - a čokoládu.

    Pro mne bylo příznivé i řazení jednotlivých legend. Jedna (už jsem zapomněl jakého národa) totiž hlásá, že svět vznikl ze zvratků jednoho z (proto)bohů. Kdyby tím představení začínalo, tak nevím, co by to ten den se mnou udělalo.