Etudy pro pět hereček

Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť
12.října, studio Švandova divadla

Lístky na tohle představení jsem si koupil původně kvůli dvěma herečkám. Z plakátů jsem totiž zjistil, že v ní  hraje (jako host) Marie Štípková, která si mne získala svými výkony v DISKu. A jak se mi zdá, trochu "prokaučovala" možnost zakotvit v některém z divadel. Druhou byla Eva Leimbergerová, kterou jsem poznal také v DISKu - jen o něco dřív. Ta však v inscenaci nehrála, nahradila ji však další z mých oblíbenkyň Martina Krátká, která - jak se (pro mne) později ukázalo - přešla od Provázků do Švanďáku a zacelila tak díru, která odchodem Evy Leimbergerové vznikla. To ve mě vyvolalo smíšené pocity (podle hloupého vtipu je to pocit když vaše tchyně spadne s vaším novým autem do propasti). Na jedné straně jsem si nedovedl představit, že by někdo mohl z kolektivu tak rozjetého divadla jakým současná Husa na provázku nesporně je, a na druhé straně budu mít možnost vidět Martinu Krátkou častěji.

Inscenace se uvádí ve studiu ve sklepě, které je pro tento typ komorního divadla nesmírně vhodné. Hra je skutečně velkou příležitostí pro všech pět hereček, které předvádějí hluboké psychologické sondy do "ženské duše". Hra v podstatě nemá děj či příběh. Matka a čtyři dcery žijí samy v domě a vzpomínají na svého mladšího bratra, který od nich (údajně) odešel po tom, co se nepohodl s otcem, který již nežije. A čekají až se jim vrátí a vrátí tak i smysl jejich (promarněných) životů. Není při tom jasné, zda se to skutečně stalo a zda onen očekávaný bratr není jen symbolem pro jejich sny a nenaplněné životní touhy. Ženy vedou dlouhé monology, ve kterých téměř nereagují (rozhodně ne pozitivně) na ostatní. Teprve z programu jsem se dověděl, že jsem už jednu hru tohoto autora My hrdinové viděl v Divadle Na zábradlí. Ta inscenace se mi tenkrát moc nelíbila, ale možná mi pomohla najít si cestu k představení, o kterém píši.

Inscenace se mi především kvůli výkonům hereček hodně líbila. Byla ukázkovým příkladem toho, co "na živo" v divadle člověka zaujme, ale kdyby se na to koukal "v bedně" asi by nejpozději po 15 minut přepnul na nějakou ptákovinu. Všechny herečky byly dobré, kromě hereckých výkonů všechny i pěkně a s chutí muzicírovaly. Nejvíc mne zaujala Petra Hřebíčková, kterou jsem dosud neznal. Musím se podívat v čem ještě hraje. Jistě má na to, aby se dostala do mého "klubu vyvolených herců", u kterých mi stačí k návštěvě nějakého představení jen to, že tam hrají oni. Dobré byly i Martina Krátká a Apolena Veldová v roli matky. Marie Štípková byla dobrá, ale měla nejmenší roli a jak ze zkušenosti (např.) vím - mám ji rád a proto jsem ji na divadle viděl již více než 20 krát - více jí sluší hlavní  nebo aspoň větší role.

Inscenaci bych doporučil - ne však každému, ale především těm, kteří se považují za divadelní fajnšmekry.

TříKolka - tři (hry) Kolečka v Rubínu

Petr Kolečko: Soprán ze slapské přehrady
8. února, Rubín

Petr Kolečko a kol.: Díra
12.února, Rubín

Petr Kolečko: Kauza Salome
na motivy hry Oscara Wilda, režie Daniel Špinar
19.února, Rubín

    Tak jsem měl únor ve znamení divadla Rubín. Byl jsem tam celkem pětkrát. Dvakrát na hře Zuzany Dzurindové Svrbí, o které jsem již psal, a třikrát na hrách Petra Kolečka, o kterém jsem tady také již psal (Láska, vole a Pornohvězdy). Petr Kolečko má mnoho aktivit. Mimo jiné je uměleckým šéfem činohry Divadelního studia Rubín, které do značné míry zásobuje svými hrami. Pod jeho vedením se z Rubínu stává herecká laboratoř, kde se dostává velkých příležitostí mnoha hercům. O kvalitách těchto příležitostí svědčí to, že se mu daří pro vystupování v Rubínu shánět prvotřídní herce a jistě to není dáno finančním ohodnocením, ale tím, co mají možnost hrát - a v jaké atmosféře. O hrách budu psát v pořadí, v jaké jsem je viděl. Ta nejlepší tedy přijde na řadu jako poslední.

 

    Soprán ze slapské přehrady je především velká herecká příležitost pro Ladislava Hampla (zatím jsem ho neviděl). Plně ji využil. Hraje - a výtečně - "životem unaveného" (snad filmového) umělce, který sbírá ženské skalpy, aniž by mu to přinášelo hlubší uspokojení. A tak vede dlouhé monology o životě a jeho (ne)smyslu. Dívku, kterou právě svedl (a při tom si vzpomněl, že asi svedl v témže bytě před mnoha lety i její matku) hrála Marie Štípková. Kvůli ní jsem vlastně na představení zavítal. Hrála dobře, role jí však zjevně moc neseděla - bylo vidět, že ji zdědila. Myslím, že vím, jakým směrem by se role měla posunout, aby se mohla herecky vyřádit i ona. Nejsilnějšími pasážemi byl "dialog" hlavního hrdiny se starou skoro hluchou bývalou operní zpěvačkou, kterou fantasticky - jak také jinak - hrála Zdena Hadrbolcová. I když mu žena nerozuměla, její repliky byly naprosto přesné a hlavní hrdina se tak setkal s ženou, které "nestačil" a dost ho to rozhodilo. Osvěžení jemu i divákům přinesla Jana Stryková v roli krávy.  Hra nebyla špatná, stojí za to ji vidět, ale znovu na ní jít rozhodně neplánuji.

 

     S hrou Díra jsem se nějak nepotkal. Nepomohlo ani výborné herecké obsazení. "Děj" se odehrává v soukromém psychiatrickém zařízení, jehož majitele a provozovatelé hrají  Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová (musel jsem zavzpomínat, jak jsem na ně chodil do těchto prostor, kde bylo A-studio - např. na Fausta). Chovance hrají David a Jakub Prachařové a moje oblíbená Anita Krausová (o níž už jsem tu také vícekrát psal). Postavy si z různých směrů hrají s citacemi z Shakespearových her, především z Leara. Ale jak už jsem řekl, mě hra moc nezaujala. Možná i proto, že jsem měl, když jsem na ní šel, přehnaná očekávání.  

 

    Z této trojice her byla rozhodně nejlepší Kauza Salome. Takhle to může mást, je to výborná inscenace i absolutně. Obrovskou zásluhu na tom má režisér Daniel Špinar, který opět předvedl sílu svého nadání. O něm asi napíši v samostatné glose.

    Hra vychází (i když nevím jak moc, protože ji neznám) z hry Oscara Wilda. Pravděpodobně silnějším motivem k jejímu napsání i způsobu realizace byla televizní reality show MTV My Super Sweet Sixteen (kterou pochopitelně neznám tím spíš), ve které v přímém přenosu předvádějí dcerunky z bohatých rodin  své bohatství a životní postoje na oslavách svých úžasných šestnáctých narozenin. Shlédnutí této show muselo na autora a režiséra velmi silně zapůsobit (nebo, že by jim stačilo si o tom přečíst?).

    Pavla Beretová hraje Salome - dcerku bohatého majitele ropných vrtů. Během celé hry prochází její postava mnoha polohami. Herečka tak dostala příležitost podat výkon, na který se nedá zapomenout. Však také byla Pavla Beretová byla za roli Salomé nominována na cenu Thalie za rok 2009. 

    Ostatní herci však také hrají úžasně dobře. Ondřej Pavelka hraje dívčina otce, který ji miluje nejen otcovskou láskou. Slibuje a snáší ji modré z nebe a je ochoten splnit ji každé i to nejbizardnější přání. Její matku hraje Alena Štréblová. Matka má nejasnou sexuální minulost, díky svému sexapealu se jí kdysi podařilo svést nynějšího manžela. Nyní se velmi špatně vyrovnává s tím, že už pro něj není tak žádoucí. K dceři nemá moc dobrý vztah, střídavě v ní vidí sokyni v lásce a ženu, která tím, jak si omotává kolem prstu milujícího otce, se mstí (jak se domnívá i za ni) milenci a mužům vůbec. Posledním hercem - nikoli co do kvality výkonu - je Lukáš Príkazký, kterého si také pamatuji z Disku. V roli s  ním prý alternuje (jako v Pornohvězdách) Vojtěch Dyk. Na tuhle postavu mi typově víc sedí Lukáš Príkazký. Hraje beatníka Johna, který se špinavý objeví na zahradě rodiny a nahlas vykřikuje hesla o prohnilosti světa a nutnosti jeho nápravy.  

 

    Na počátku Salome plánuje, které spolužáky pozve na oslavu a čím kterého ohromí. Při tom předvádí neujasněnost svých postojů a pocitů, protože některými spolužáky pohrdá pro jejich (relativní) chudobu a současně jim vlastně závidí jejich úspěchy a záliby. Seznamuje diváky s tím, co všechno si na svém otci vymohla. Při příchodu otce s ním koketuje, což se mu velmi líbí. Když se jí zdá, že nechce plnit všechny její rozmary, upadá do hysterického vzteku. Matku vůbec nemusí. Nálada se změní, když se Salome dovídá, že do jejich zahrady opět (naposledy ho sluhové zmlátili a vyhnali) přišel onen vizonářský mladík. Okamžitě dostane nápad, že právě on by mohl být tou největší atrakcí její oslavy. Zakáže, aby ho vyhnali, a jde za ním do zahrady. Snaží se s ním zavést rozhovor a pak ho i přimět, aby ji políbil. Pro něj je však ztělesněním zlého pokušení nejen jako představitelka bohatství, ale i jako žena. A tak dívka odchází od mladíka s nepořízenou. Nedovede to pochopit ani se s tím vyrovnat. Nezvyklé pocity, že něco nemůže mít, ji přivedou na myšlenku požádat otce o chlapcovu hlavu. Protože tuší, že tohle přání nebude jednoduché splnit, začne s otcem flirtovat a lstí si vynutí od otce slib, že ji splní každé přání.  Otec se zprvu vzpírá a říká dceři, že to ho přivede do vězení, ale posléze poručí (mobilem) sluhovi, aby mladíka zabil a jeho hlavu přinesl dceři. Salome má z hlavy radost, tančí a mazlí se s ní. Otce postihne záchvat žárlivosti a v něm svoji dceru zabije. Na konci představení vidíme, jak se mrtvá Salome s Johnem dívají z nebe na Zemi. Teď už se s ní je ochoten bavit a dívka tak dosáhla svého. Oba jsou veselí a žertují očividně šťastní.

    Možná jsem "děj" popsal zbytečně podrobně a určitě strašně zjednodušeně. Autor a režisér dokázali vytvořit skutečně silné dílo. Herecké výkony byly (jak si teď uvědomuji, jako ve všech inscenacích Daniela Špinara) zdánlivě samozřejmé. O to však působivější a pravdivější.

Tato inscenace získala nominaci na cenu Alfreda Radoka za "Českou hru roku 2009". 

    Hru Kauza Salome byste si určitě neměli nechat ujít. Není - a nebude - moc lepších inscenací.

    Petr Kolečko je velice plodný autor. Kdybychom hledali analogie ve sportu, patří zřejmě k těm, kteří raději hrají zápasy než trénují na sucho. Nemyslím, že při této kvalitě je tato nadprodukce na závadu. Jen mi kdesi v podvědomí vyvstává otázka, jak by jeho hry vypadaly, kdyby je víc vypiplával. Kdoví, možná by by byly horší, možná lepší. Určitě však patří Petr Kolečko k nepřehlédnutelným postavám našeho divadelního života.

    Jak už jsem psal byl jsem minulý měsíc v Rubínu pětkrát. Byl jsem však překvapen, že de facto nebylo (malinké) divadlo ani jednou plné, i když jednou bylo dle internetu vyprodáno. Je to škoda, málokde na Vás čekají tak silné divadelní zážitky. Informatici z matfyzu to při tom mají za rohem. Polepšete se a získáte víc než byste mohli čekat.

Divadelní událost v Disku

 

Markéta, dcera Lazarova
na motivy Vladislava Vančury napsal Pavel Ondruch
spolupráce Zdeněk Janál
představení KČD DAMU
Divadlo Disk, 25.ledna

    Tak sice pomalu, ale jistě, doháním, co jsem letos v Disku zanedbal. Po dvou výborných studiových inscenacích studentů KČD Central Park West a Biceps s Lessepsem, o kterých jsem v blogu psal, jsem viděl jejich první regulérní inscenaci. Patří k tomu nejlepšímu, co šlo kdy v Disku vidět. Dokonce bych řekl, že tato inscenace je jako několik jiných v minulých letech (vzpomínám si např. na Madragoru, Sluhu a jeho pána, Homo 06, Bratry Karamazovi, Štěstí dam, Marnotratného syna - jistě jich bylo víc) velkou událostí v divadelním životě Prahy.

    Inscenovat Vančurovo dílo vůbec není jednoduchý úkol. Autorovi textu a režisérovi Pavlu Ondruchovi se to za přispění dramaturga Zdeňka Janála podařilo nezapomenutelným způsobem. Nápaditá byla i scéna, působivé kostýmy, hudba i pohybové zvládnutí všech scén včetně soubojových. Prostě mimořádné divadlo. 

    Inscenace byla natolik dobrá, že by bylo nespravedlivé někoho zvlášť vyzdvihovat. Na její kvalitě se podepsali všichni zúčastnění herci.

    Přesto se mi zdálo, že mužské role nejsou tak hluboko propracované jako ženské. Muži de facto svými souboji a siláckými postoji jen charakterizovali dobu a "tvořili příběh", ale možná byli záměnní. Hlavní mužská postava z Vančurovy prózy - Kozlík - se na scéně neobjeví, jen o ní ostatní postavy vyprávějí.

    Dívky se mohly ve svých rolích víc prosadit a všechny svoji příležitost znamenitě využily. Především dvě z nich vlastně inscenaci udělaly.

    Nezapomenutelný výkon podala v titulní roli Klára Klepáčková. Bylo vidět, že do ní dává velmi mnoho ze sebe a že nehraje jen "historickou či literární postavu", ale dává roli hlubší význam - vyrovnání se s citovými a životními pocity ženy, jejíž osudy se snaží ovlivňovat muži okolo ní a přesto se jí daří nalézt samu sebe a nebýt tak jen obětí osudu, ale prožít svůj život (ne úděl) naplno. Nevím, zda se to nyní nepovažuje za sexistické, ale musím říci, že jí to hrozně slušelo.

    Nejtěžší roli měla (moje oblíbená) Marie Štípková, která hrála komediantku, která slovy Vančurovými celý děj hry komentuje, posunuje jej kupředu a dává mu smysl. Nejen, že muselo být strašně těžké nastudovat tak dlouhý monolog v nelehké češtině (její postava de facto není součástí příběhu, který sledujeme, ale zastupuje autora), ale bylo třeba vytvořit skutečnou postavu. Byla na jevišti skoro nepřetržitě a podařilo se jí to, že mnohdy zaujala (například přehráváním scén s loutkami) sama víc než akční scény postav hry. Doufám, že o Marii Štípkové v budoucnu ještě mnoho uslyšíme a hrozně se těším až ji zase uvidím. Poprvé to bude už dnes večer dní v Tartuffovi.  

     Ještě bych zmínil Nikolu Bartošovou, která výborně hrála zdánlivě siláckou Alexandru.
    
    Nevidět tuhle inscenaci by sice nebyl hřích, ale obrovská škoda, kterou nijak jinak nedoženete. Půjdete-li na to, možná se tam potkáme, půjdu na to určitě aspoň ještě jednou.

 

Osvobozující večer s Woodym, Marií a dalšími

 

Woody Allen: Central Park West 

režie Mikuláš Tyc, překlad Michael Žantovský

DAMU učebna K222, 10.listopadu

 

    Již dlouho jsem se tak srdečně a dosytosti nezasmál.  Studenti KČD připravili studijové provedení aktovky Woody Allana. Bylo to ve "vyprodané" učebně K222 - vstupné dobrovolné do klobouku (kdyby ho vybírali po konci představení, jistě by vybrali pětkrát tolik). Mnoho diváků (většinou studentů DAMU) leželo na podlaze před první řadou.

    Inscenace byla až neskutečně podařená. Všichni herci hráli výborně a s očividnou chutí. Bylo jich pět. Až neuvěřitelně dobrá byla Marie Štípková, která skoro neslezla ze scény. Byl to výkon, na který se nezapomíná. Jsem pyšný, že jsem si jejích mimořádných hereckých kvalit všiml již loni, kdy hrála malé role v inscenacích Na flámu (služka) a Marnotratný syn (maminka). Hrozně se těším na její další role. Z mužů se mi nejvíce líbil Ivan Lupták, kterého si také pamatuji z "Na flámu". I ostatní si zaslouží jmenovat, byli to Anežka Rusevová, Jakub Tvrdík a Klára Krejsová.

    Nevím jestli bude tato inscenace ještě někdy "pro veřejnost" (zatím byla dvakrát), ale pokud ano, vřele doporučuji  touto psychoanalytickou lázeň podstoupit. Je skutečně očistná.