Hrabaliana II - Anička aneb o škodlivosti deskriptivní geometrie

 

Tato glosa je součástí volné série (skoro) neuvěřitelných příběhů, které se staly v mém okolí, a kterou jsem na počest Bohumila Hrabala nazval Hrabaliana. Příběh je pravdivý, byl upraven jen "vypravěčsky", jména jsem změnil.

 

    Nedávno jsme měli sraz absolventů, už ani nemá cenu počítat, po kolika letech. Poznával jsem jen některé bývalé spolužáky, podle toho, zda jsem se s nimi už někdy po škole viděl. U jednoho stolu seděla elegantní dáma, až za chvíli mi došlo, že to bude Anička. Když pak každý vyprávěl, jak šel život, popadla mě šílená myšlenka a požádal jsem Aničku, jestli to můžu říci za ní. A ona souhlasila. Když jsem skončil s tím, co jsem věděl, odsouhlasila to a doplnila prozatimní konec.

 

     Zkusím ten příběh stručně převyprávět, ale to bychom předbíhali.

 

    Nejprve musím uvést prolog k našemu vyprávění. Aničku jsem poprvé uviděl na chmelové brigádě. Dnes už málokdo ví, jak to tam vypadalo. Já jsem byl na chmelové brigádě celkem pětkrát. Čtyřikrát se střední školou a po páté s matfyzem před začátkem prvního ročníku. Anička přijela až několik dní po začátku brigády. Dodnes vidím tu scénu, jak v doprovodu některého z mladých asistentů, kteří nás hlídali, přišla na chmelnici (oblečena, jak mě tenkrát připadalo, do takového prostředí nepatřičně elegantně, i když v povinných gumácích) a se stydlivým "panenským" komíháním rukou před klínem, které hrdinky špatných prvorepublikových filmů používaly jako vyjádření cudnosti, vysoko položeným tenkým hláskem pronesla "Já jsem Anička". Málem jsem spadl ze židličky do košíku čerstvě natrhaných chmelových šištic. Jenže, pak se z ní vyklubala docela normální a příjemná spolužačka.

 

    Zase tak moc jsem se o holky nezajímal a o drby "kdo s kým co" už vůbec ne. A tak jsem se některé věci dověděl až od spolužáků po onom neštěstí. Jak mě řekli, Anička se zamilovala do spolužáka, říkejme mu třeba Otík. Byla to prý velká láska. Na konci druhého ročníku byla nejtěžší zkouška našeho studia - teoretická mechanika (tehdy ještě měli všichni studenti na matfyzu v prvních dvou letech stejné předměty a tedy jsme i jako matematici měli docela mnoho fyziky včetně dodnes oblíbených praktik). Všichni jsme se na tuto zkoušku připravovali dlouho. Pokud vím, já jsem si na přípravu na ní rezervoval čtyři týdny (to byla obrovská vymoženost počínající demokratizace režimu, že jsme se mohli od toho semestru ke zkouškám přihlašovat sami, do té doby museli studenti chodit na všechny zkoušky chodit "hromadně" se svým kroužkem ve vrchností určený den) a stejně ji udělal jen se štěstím. Anička s Otíkem se na ni připravovali společně. Jenže, co čert nechtěl, ve vedlejším bytě bydlel člověk, který měl nějaké potíže nejen s placením nájemného, ale se životem vůbec. A rozhodl se to řešit radikálně. Někde sehnal výbušniny, umístil je v bytě, a když pro něj přišli příslušníci, pustil si plyn a škrtl. Výbuch ho usmrtil a skoro zdemoloval celý byt. Ale nejen to, proboural i zeď, za níž se učili Anička s Otíkem. Oba byli poraněni a měli dost velké popáleniny, takže si s nimi pobyli několik týdnů na oddělení popálenin, které tenkrát sídlilo v Legerově ulici. Když jsme se o tom dověděli, jeli jsme se se spolužáky podívat na onen dům a já si všiml, že ten cvok má na schránce napsáno pod jménem "likvidátor". Divil jsem se, že někomu stálo za to i po jeho smrti takhle označit jeho čin zrovna na schránce, ale byl jsem poučen, že je to povolání. Byl to holt skutečný odborník. 

    Po té, co Aničku s Otíkem pustili do domácího ošetření a podařilo se jim přejít i přes onu zkoušku, vyprávěla nám Anička, jak museli s Otíkem opakovaně chodit v rámci vyšetřování nehody k výslechům na služebnu SNB. Po jisté době se témata výslechů ustálila kolem jediného: V jakých polohách se s Otíkem na teoretickou mechaniku připravovali. Museli to prý vícekrát předvádět.

    Dnes už se to zdá neuvěřitelné, podobnou tématikou zabývá kdejaký dětský časopis a příslušné lechtivé obrázkové brožury jsou neprodejné ležáky ve všech trafikách. Tenkrát ale bylo obtížné se v tom orientovat i pro příslušníky, kteří mohli ze své funkce pašované závadné tiskoviny zabavovat - a měli tedy když ne každý pro sebe, tak alespoň na služebně dohromady - docela slušnou knihovničku neslušných  obrázkových časopisů.  Jedinými na tuzemském trhu dostupnými zdroji informací byly knížečky typu "Dospíváte v muže" (tu mi koupili rodiče, když mi bylo asi 13) a "Krásná jako růžička" (tu jsem jako puberťák, chtěl také získat, ale nevěděl jsem jak - i když šla normálně koupit - ale v době, o které právě mluvím, mě už byla fuk), ve kterých ilustrace vůbec nebyly, a tak to chtělo značnou představivost. Četl jsem někde vzpomínky nějaké spisovatelky mé generace, která si z té literatury dobře zapamatovala, že je důležité mít nohy ohnuté v kolenou, ale asi přehlédla, že mají být od sebe. Tak se jí ty první pubertální pokusy vůbec nedařily. Ale vzpomínala na to ráda. Aspoň, že začala, až když měla (z těchto věcí) rozum.

    Anička výslechy brala s klidem a ani se nečervenala, když nám o nich vyprávěla, jen se tak uculovala. A mě došlo, co vlastně říkala, až po drahné chvíli. 

    Láska Aničky s Otíkem byla velká a romantická, házeli si navzájem do schránek čokolády, a očividně jim to slušelo a prospívalo. Vztah vydržel ve stejné intenzitě až do konce studia.

 

    Ale tím se již dostáváme k našemu (vlastně jejich) příběhu, který chci vyprávět.

 

    Otík studoval deskriptivu a k diplomce musel vypracovat rys. Půjčil si domů IZISku - to je to prkno s pohyblivými pravítky vyváženými velikým závažím. Diplomku šťastně dodělal, a když přístroj nesl vrátit, tak se "to stalo". Závaží se nějak pohnulo a zlomilo mu (jak se pak ukázalo) vojensky nejdůležitější prst - ukazováček na pravé ruce. To jen ten, co se jím "stiská spušťadlo". (V té době jsme ještě byli Československo a v armádě se používala jak česká, tak slovenská terminogie. A pochopitelně se všem Čechům líbilo slovenské "spušťadlo" daleko víc než obyčejná česká "spoušť".) 

 

    A to byl problém. Otíka nevzali na vojnu a Aničce rodiče dali dobrou radu: "Neber si chlapce před vojnou. Může ho na ní sbalit nějaká jiná, nechat si udělat dítě, a budeš nešťastná." Což o to, rada to byla dobrá a mnoho těch, které se jí neřídily, pak skutečně měly zkažený život a byly nešťastné.

 

    (Tehdy ještě byla povinná vojenská prezenční služba v trvání dvou let, jen vysokoškoláci, kteří na vejšce navštěvovali vojenskou přípravu, - nazývali se "absolventi" - měli vojnu zkrácenu na jeden rok). Anička s Otíkem tedy museli plánovat svatbu ne za rok, ale za dva. Co by však velká láska nepřekonala.

 

    Jenže prst se nehojil dobře a Otíka vojenští páni nevzali ani za rok. Dnes nechápu, proč se nepokusil o odvod "se změněnou schopností", tak chodili na vojnu nemocní, kterým se nepovedlo dostat "modrou knížku". To bylo zproštění vojenské povinnosti. (Modrá knížka dala název skupině "Blue efekt", ve které hráli např. Radim Hladík a  Vladimír Mišík. Všichni její členové modrou měli a nikoho, kdo by jí neměl, by nevzali).

 

    A tak se svatba posunula o další rok. Během dvou let se prst konečně uzdravil, nebo možná to vojenským pánům přestalo vadit, už nevím. Každopádně Otík konečně narukoval na kýženou vojenskou službu. A ukázalo se, jak dobrá byla rada Aniččiných rodičů. Během vojny ho sbalila jiná a nechala si udělat dítě. Tak skončila velká láska, která trvala sedm let. A Anička byla nešťastná a za jiného se nevdala.

 

    Tolik konec příběhu, který jsem na večírku vyprávěl za Aničku.

 

    Ona doplnila jen (skoro) happy end. Po šedesátce je z ní zamilovaná novo- a prvo- manželka (není to kýč, nevzala si Otíka, ale kolegu z práce, který mezi tím ovdověl). 

 

    Člověk by neřekl, jak nebezpečná může být deskriptivní geometrie. I když, abychom k ní byli spravedliví, bez dobrých rad by sama život asi pokazit nedokázala. Nechce se mi z příběhu vyvozovat nějaká ponaučení (je to synonymum pro dobré rady), ale jedno se nabízí:

Pokud máte - nebo až budete mít - děti, moc dobře si rozmyslete, než jim budete dávat dobré rady.

  

Hospodářská krize, policie a trénink diskusí

 

    Jistě jste si také všimli, že policisté - jak státní, tak městští - chodí pouze ve dvojicích a stále spolu něco řeší. Nemám dostatek drzosti ani odvahy (ne, že bych se bál policistů, kteří mne přece chrání a pomáhají mi, ale toho, co bych mohl vyslechnout), abych se snažil zjistit, co řeší.

    Jistě jsou však jejich diskuse velmi zajímavé, protože jim prakticky nezbývá kapacita (úmyslně nepíši čeho) na to, aby se mohli věnovat svému okolí.  Protože jde o velmi rozšířený jev, zasloužil by si podrobnější rozbor příčin a důsledků. Dosud jsem se nesetkal s žádnou seriózní analýzou této problematiky, pokusím se tuto mezeru zaplnit. Nabízí se hned několik hypotéz. Proberme je postupně. 

    Jako zcela dětinskou  musíme odmítnout představu, že policisté chodí ve dvou proto, aby se vzájemně zajišťovali z bezpečnostních důvodů. Největší zkušenosti s jištěním kolegů mají horolezci. Ty by ani nenapadlo lézt "manifestačně" vedle sebe a ještě se při tom bavit. Jeden leze a druhý ho v záloze jistí. Nejsem sice odborník na vojenskou taktiku, ale každý jsme někdy ve filmu viděli, jak vypadá zajišťování skupiny vojáků. Opět nikdy nejdou dva vedle sebe. Ve sdělovacích kanálech jste jistě četli o mnoha případech, kdy policistům utekl přestupník, případně je dokonce odzbrojil a okradl. Pokud se nemýlím, ve všech těchto případech bylo na místě policistů víc, v případě útěku podnikatele Krejčíře dokonce více než deset. Nikdy jsem  neslyšel, že by se něco takového stalo policistovi, který byl sám.  Ten si musel hledět své práce a dávat pozor.

    Nabízejí se i jiná vysvětlení. V mnoha mezinárodních průzkumech se ukázalo, že naši občané zaostávají ve schopnosti vést diskuse. V našich školách se dlouhodobě nedaří tento hendikep snižovat. Na amerických středních školách se pořádají "turnaje v diskutování", obdobně jako u nás v ping pongu. Dá se dokonce postoupit do finále jednotlivých států nebo dokonce celých USA. Probíhá to tak, že jsou předem oznámená témata (abyste měli představu např. Má se pokračovat v hospodářské blokádě Kuby nebo ne?). Každý účastník turnaje si vylosuje, se kterými soupeři se utká a jaké stanovisko bude mět v té které diskusi hájit.  Každý absolvuje v jednom turnaji 4-5 takových půlhodinových diskusí "jeden na jednoho", každá je před jiným rozhodčím. Podle jejich výsledku získávají účastníci body do žebříčku. Třeba policisté trénují. Skuste se k nim přitočit a možná načerpáte velmi zajímavé podněty k přemýšlení.

    Další možností je vyhýbání se práci. Dva policisté jsou o hodně nápadnější než by byl jeden  a většina skutečných přestupníků je včas zahlédne a stačí se zdekovat. Policistům pak nezbývá než se občas "vytáhnout" na občana, který vlastně nic nekalého nedělá a tak nemá zapotřebí před nimi utíkat. Kdyby nechodili spolu, ale např. na dohled, měli by to přestupníci o hodně těžší. A bylo by více zásahů - a zkažené statistiky o přestupkovosti.

    Nejpravděpodobnější hypotéza vychází z hlubšího pozorování trendů v životě naší společnosti. Když se poohlédnete po naší politické scéně, přesvědčíte se o tom, že v současné hospodářské krizi (není však tak docela jisté, zda za to ona krize skutečně může) mohou lidé získat pocit, "že zítra bude líp než je dnes" jen tak, že napřed bude o hodně hůř. Abychom se mohli se "odrazit od dna", musíme ho napřed dosáhnout. Může tedy jít o cílevědomou snahu vedení policie s nemalými ekonomickými ambicemi.

Policejní metoda, že vše musí dělat dvakrát tolik lidí, než kolik je jich skutečně potřeba, by se mohla stát - zvláště po svém rozšíření - stimulem, abychom se ke dnu dostali podstatně rychleji.  Ne, nejsem naivní a uvědomuji si dobře, že tuto metodu policie nevynalezla, a že ji již dlouho aplikují jiné (především státní) složky, ale u policie je to díky uniformám víc vidět.

Jistě jste si také všimli, že v obchodech a především v restauracích je rychlost s jakou jste obslouženi nepřímo úměrná počtu obsluhujících. Pokud jsou čtyři a více, nebudete skoro jistě obslouženi dříve než jejich počet poklesne pod tuto kritickou mez.

Da Capo Nanohach

 

dvě choreografie  - Divadlo Ponec, 6.října 

Da Capo choreografie a provedeni Kateřina Stupecká 
Rezonance choreografie Michal Záhora, provedení skupina Nanohach

 

    Byl to překrásný večer s výrazovým tancem a vlastně jsem k němu přišel "jako slepý k houslím". Před nedávnem jsem na Webu objevil službu "last minute" vstupenek do divadla, kde je možné si na poslední chvíli objednat se slevou lístky na divadelní představení, která ještě nejsou vyprodána. A před cvičením mi došel mail, že je večer tohle představení v divadle Ponec. Tak jsem hned, jak jsem studenty propustil, jel bez večeře do divadla.

    Obě choreografie patřily jistě k tomu nejlepšímu, co jsem z "tanečního divadla" kdy viděl.

    Kateřina Stupecká dostala za představení Da Capo v roce 2009 Cenu Sazky za "objev v tanci" (nikdy bych nevěřil, že má Hušák tak dobrý vkus). Ve své choreografií je sama jedinou interpretkou. Byl to "objev" i pro mne. Choreografie byla nesmírně působivá, nápaditá a plná naprosto neokoukaných prvků. Hudba (Kryštof Mařatka - Astrofonia) byla působivá (zvláště houslová sóla) a tanečnice s ní zcela srostla. V některých dlouhých pasážích tančila s rukama  nehybnýma, zvednutýma, v loktech ohnutýma vzhůru a s prsty rukou roztaženými, což mě evokovalo indické obrázky, i když hudba ani tanec sám mě orientální nepřipadal. Skoro lituji, že jsem se do takových "keců" pouštěl, asi by bylo lepší jen napsat, že jsem byl  z tohoto tanečního kusu zcela u vytržení. Kateřina Stupecká je určitě velká osobnost (drobné postavy a - dokud netančí - i nenápadného vystupování) . Pokud se nemýlím, tak Cena Sazky je poměrně štědře finančně dotována, ale laureát musí tyto prostředky vynaložit na přípravu nového tanečního projektu. Už se určitě všichni, kdo měli to štěstí tohle představení vidět, hodně těší. Nebude to mít slečna jednoduché, aby nezklamala tak velká očekávání.

     (Když jsem se teď neúspěšně snažil popsat polohu rukou tanečnice, vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi z knihovny půjčil Tyršovu knihu, v níž zavádí českou tělocvičnou teminologii. Ono "rozpor skrčmo za nohama", "dvojitý zálud schylmo" a pod. Byla to - podobně jako české chemické nebo biologické názvosloví - vlastně překrásná, obrovsky inteligentní a nápaditá postmoderní báseň. Je kupodivu k jaké dokonalosti dovedlo jen několik nadšenců přivést české odborné názvosloví. To má málo národů. Současní tvůrci českých terminologií jim nesahají ani po kotníky jak v oblasti jazykového citu, tak smyslem pro logiku.) 

    Druhé představení Resonance choreografa Michala Záhory tancovaly v obrovském tempu tři dívky Dora Hoštová, Dagmar Chaloupková a Belgičanka Lotte Nouwkens. Narozdíl od prvního představení, kde byl projev tanečnice lehkonohý (ale ne lehkomyslný), zde bylo vidět, že jde o něco zcela jiného. O jakési vyjádření sil a energií, které hýbou světem, a tedy se vzpírají nějakému jednoduchému uchopení nebo výkladu, ale jejich hluboký smysl se vyjeví až jako výslednice jejich dlouhodobějšího působení. Možná i proto bylo představení více než třikrát delší než první. Tanečnice byly celou dobu v rychlém pohybu, který byl očividně vyčerpávající nejen fyzicky.

    Bylo to třetí (vlastně čtvrté, v prvním večeru byly choreografie dvě) představení skupiny Nanohach, které jsem viděl. Nezbude mě, než se opakovat a kterékoli jejich představení Vám (komu vlastně?) od srdce doporučit. Příležitost k tomu budete mít ve dnech 23.-28.11., kdy v Praze proběhne přehlídka celého jejich repertoáru. 

 

P.S. Ještě jeden dík bych měl složit všem, kteří se zasloužili o to, že budova Divadla Ponec byla rekonstruována pro účely tanečního divadla. Je skoro neuvěřitelné, jak velké jeviště se vejde do tak malé a nenápadné budovy. Byl to velký čin pro kulturní život Prahy, jehož důsledky již můžeme pozorovat v kvalitě i počtu souborů, které tu působí. Mám štěstí, že jsem se toho dožil.

Tři filmy

 

 Duše Paula Giamattiho  -   režie Sophia Barthesová 

 

 Lištičky - scenář a režie Mira Fornay

 

 Protektor - režie Marek Najbrt

 

 

    Za normálních okolností chodím mnohem (5x?, 10x?) častěji do divadla než do kina. Jenže někdy nastanou okolnosti zvláštní. Minulý týden se mi zlomil zub a pod pahýlem se udělal váček. A protože nemám příliš v oblibě prášky proti bolesti, snažil jsem se nepříjemné pocity zahnat nějak jinak - a tak jsem minulý týden byl hned třikrát v kině.

    Ty filmy byly velmi odlišné jak tématikou, tak i kvalitou. Jedno však měly společné. Podobně jako u vynikajícího českého filmu Vrchní prchni (jeho kvalit však žádný z nich nedosahoval) jde základní myšlenku jejich děje bez obtíží sdělit v několika větách.

    Nejblíže takové "jednoduché filmové anekdotě" měla Duše Paula Giamattiho. Vychází z nápadu, že by si lidé mohli nechat "na čas" uložit své duše (např. kdyby jim v něčem vadily, ve filmu však uvidíte, že důvody mohou být pak i jiné). Autoři filmu se dokázali této myšlenky držet důsledně po celou dobu a nepotřebovali ji opentlovat dalšími nášivkami. Film má jednoduchou výpravu a odehrává se jak v Americe, tak v současném Rusku. Je to dobrý film a lze ho doporučit i když nejdete zrovna ze zubní pohotovosti jako já. 

    Druhým filmem, který jsem viděl, byly Lištičky - prvotina mladé slovenské režisérky Miry Fornay (je absolventkou FAMU a jistě nebude náhoda, že má stejné příjmení jako choreografka, o jejímž tanečním projektu jsem v blogu nedávno psal). Na film jsem šel především proto, že hlavní roli v něm hraje Réka Derzsi, která mne zaujala při vystoupení bratislavských studentů herectví v Praze. Její výkon ani film mne však nijak moc nezaujaly. Jde zjevně o generační film navíc "z ženského pohledu". To by mohlo vysvětlovat, proč ho nechápu. Vzpomínám si na vynikající film mladého Juraje Jakubiska Kristovy roky z roku 1967, který se mi velmi líbil (některá gesta z toho filmu jsem si osvojil a občas je používám, jenže už jim nikdo nerozumí) a lidem starým tak moc jako jsem nyní já také tehdy nic neříkal. Ta možnost je sice pravděpodobná, ale  asi to tak nebude. Skutečně dobrý film natočí asi tato režisérka "až příště". Film ukazuje "epizody ze života" slovenských dívek, které pracují (např. jako au pair) v Irsku. Jejich chování režisérka připodobňuje k liškám, které opustily přirozené prostředí lesa a žijí ve velkém městě, kde se zabývají hlavně "kradením odpadků". Jenže se mi zdálo, že ono "vykořenění" hrdinek je hlubší a projevilo by se i na "rodnej Spiši" stejně jako v dalekém Irsku, jen by bylo těžší hledat pro něj omluvu (nebo spíše vysvětlení).

    Daleko nejlepším z oné trojice byl nový český film Protektor. Jde o tak autentický autorský počin, že v podstatě neumožnil žádnému z kritiků, jejichž recenze jsem četl, aby ho neakceptoval nebo dokonce strhal. A při tom je to skutečně dobrý film. I když to, o čem film je, by také šlo říci velmi stručně. Já to dělat nebudu. On totiž tenhle film není ani zdaleka redukovatelný na to "o čem je". Mimo jiné v tom se podstatně liší od většiny ostatních současných českých filmů.

    Autoři scénáře Marek Najbrt, Robert Geisler a Benjamin Tuček odvedli vynikající práci. I když příběh sám není příliš pravděpodobný, přesto působí naprosto pravdivě.  Mimo jiné proto, že autoři filmu nejdou po povrchu a za nějakými vnějšími efekty (vynikající nápad s kolem, který však nijak "nevytěžují", ale nechávají odeplout). Ojediněle dobrá je hudební i výtvarná složka filmu. Vynikající jsou oba hlavní představitelé Jana Plodková a Marek Daniel, ostatní herci (např. Jiří Ornest) za nimi vůbec nezaostávájí.

    Film je to výborný, asi ho vidět nemusíte, ale byla by to dost velká škoda.

Josef Saska - trvalá hodnota i aktualita

 

                                dvě výstavy Josefa Sasky

                                            Grafické práce v hlubotisku

                                                výstava v galerii Hollar

                                            Josef Saska - Ohlédnutí

                                                   výstava na Novoměstské radnici

                                        obě potrvají ještě asi dva týdny

    
    K tvorbě malíře a grafika Josefa Sasky mám velmi intimní a hluboký vztah. Díky němu jsem začal před více než deseti lety (nesystematicky) sbírat grafické listy. Ne však do šuplíku, ale snažím se všechny hned zarámovat a pověsit. Proto moje "sběratelská" aktivita v posledních dvou letech poněkud opadla, dokázal jsem totiž zaplnit skoro všechny zdi, které jsou k dispozici. V pracovně nyní visí 31 prací tohoto autora.

 

 

 Něco málo je jich doma, našli byste je i v bytech mých dětí. S jeho obrázky tak trávím již mnoho let denně hodně hodin a dosud se mi žádný z nich neomrzel, naopak mne stále nabíjejí nepojmenovatelnými pocity. Špatně a obtížně se o tom mluví, asi nejlépe to vystihl jeden z návštěvníků mé "minigalerie": "Ty obrázky něčím zvou do sebe".  

    Malíři bylo loni 60 let a u příležitosti uspořádal několik výstav ve Francii. Nyní jsou dvě k vidění v Praze. Na výstavě v Hollaru je průřez jeho grafickou tvorbou. Je tam i deset obrázků, které jsem již v minulosti koupil, přesto jsem neodolal a přikoupil čtyři další. Na Novoměstské radnici jsou kromě grafik i oleje (ty nemám tak "zmáknuté") a několik znamenitých kreseb z tohoto roku.

    Obě výstavy vřele doporučuji všem. I studentům, kteří na ně třeba nemají dobré vzpomínky, protože mezi nimi dělali u mne zkoušku. Pokud nebudete mít čas na obě výstavy, jděte spíše do Hollaru. A kdybyste nestihli ani jednu, stavte se někdy u mne.

 

P.S. Protože mé finanční zdroje jsou pochopitelně značně omezené, většinou si grafiku nejprve zamluvím a jdu se na ni podívat cca za týden nebo dva ještě jednou. A u jiných autorů se mi nezřídka stalo, že jsem listy, které mne na první pohled okouzlily, shledal na druhý pohled (skoro) bezobsažnými - už mi nic neříkaly. To se mi u obrázků Josefa Sasky nikdy nestalo. De facto i proto, že ty většinou koupím hned.