Brut

Brut
skupina NANOHACH, choreografie Fabrice Ramalingom
studio ALT@ , 23.února 2011

Skupinu NANOHACH mám rád už delší dobu. Vlastně mě jejich představení  Naměkko Naostro, které jsem viděl v Roxy přivedlo k tomu, abych chodil na taneční divadlo v tom smyslu, jak jej představuje repertoár Divadla Ponec, častěji. Od té doby jsem viděl skoro všechna jejich představení, ale o mnoha z nich jsem glosu nestačil nestačil napsat. Ani o tom, které je (podle mne) nejlepší  - Miluj mne, které jsem viděl už dvakrát a pokud to stihnu, možná půjdu ještě jednou. Zaujali mne především opravdovostí svého úsilí o kvalitu, schopností laskavého humoru a pochopitelně i tanečními schopnostmi.  Mám je hodně rád. Proto jsem chtěl vidět i jejich další představení. Měl jsem trochu potíž. Ze dvou dní, ve kterých představení Brut uváděli, jsem mohl jen v tom prvním a v týž den se dávalo v Ponci představení Mah Hunt, do kterého jsem nyní zamilovaný a toužil jsem ho vidět podruhé. Vše ale dopadlo šťastně, Mah Hunt jsem mohl vidět už 13.února.

Pokud mne mysli nešálí, skupina NANOHACH se od počátku cílevědomě snaží navazovat kontakty se zahraničními choreografy. Tentokrát to byl Francouz Fabrice Ramalignom.  Představení se mi líbilo, jen jsem - na to, že šlo o představení skupiny NANOHACH - postrádal jejich obvyklý humor. Když o tom tak přemýšlím, napadá mi, že žádné dvě představení této skupiny nejsou stejná. Tohle představení bylo pojato hodně výtvarně, tanečníci vytvářeli scény, které se podobaly obrazům, sochám či architektuře. Bylo to dáno i působivými kostýmy - všichni tanečníci (i tanečnice) účinkovali "nahoře bez" (řečeno s Werichem i divák nemrava si tak mohl přijít na své). Nemá velký smysl dávat tanci výklad, kdybych však musel tohle představení nějak charakterizovat, řekl bych, že se zabývalo vztahem (napětím) mezi jednotlivcem a jeho okolím, vývojem a "silovým" působením těchto vztahů. Velmi často totiž některý z tanečníků šel sám proti formaci ostatních. Choreografie měla velké tempo střídané dlouhými "klidovými pasážemi". Byla tak asi hodně náročná nejen na fyzičku tanečníků, ale i na jejich psychické soustředění. Tanečníci hodně využívali k předání pocitů mimiky a dlouhých (výmluvných) pohledů na druhého či do obecenstva (na to jsme však právě od tohoto souboru zvyklí i z jiných inscenací).

Všichni tanečníci byli výborní. Obsazení však nebylo typické, pozvali si na pomoc vynikající Terezu Lenerovou, která tančila i v Sunyatě a Palo Kršiaka, kterého jsem, pokud vím ještě neviděl. 
Z kmenových tanečníků tak zbyla Lea Švejdová, kterou si pamatuji především z inscenace NaměkkoNaostro a Jan Malík.  Ten opět předvedl svůj obvyklý vysoký standard. I když mne původně zaujaly především jeho kolegyně, je jasné, že má na výkonech skupiny velký podíl (asi i koncepční a organizační). Nakonec zůstali ze skupiny jen tito dva, když si Eliška Kašparová (plánují o ní napsat glosu již dlouho, ale nějak nemohu najít čas ani odvahu) při přípravě inscenace zlomila nohu.

Zastoupila ji Kateřina Stupecká, kterou mám od jejích inscenací Da Capo a především úchvatné Synyaty (viděl jsem dvakrát a kdyby byl čas, šel bych zas) také moc rád. Na secvičení záskoku měla jen jeden a půl dne. Když jsem ji tak viděl znovu zblízka, teprve jsem si uvědomil, co mě na ní kromě toho, že je očividně výbornou tanečnicí a obrovsky nadanou choreografkou, také zaujalo. Kdyby byla obraz (a je moc dobře, že není), musela by být od Botticelliho (vím, o čem mluvím, viděl jsem většinu jeho obrazů ve světových galériích, na jeho nedávnou výstavu jsem se speciálně vypravil i do Franfurtu). Při sledování představení jsem nevěděl, že zástup byl tak na rychlo a zkoušel jsem si představit jaký vliv na představení mohlo mít nahrazení jedné výrazné osobností druhou (přece jen) typově dost odlišnou. Přes nutnost rychle si roli osvojit byla opět vynikající.

 Inscenátor Fabrice Ramalignom vystoupil s krátkým komentářem před i po představení. Po představení byla, jak je nyní v módě (např. 420People) beseda s diváky. Moderovala ji (šéf?)redaktorka nějakého odborného časopisu. Její jméno i název časopisu jsem ke své škodě přeslechl. Ukázalo se totiž, že mluví strašně chytře, jak to dovedou jen lidé, kteří své věci skutečně rozumějí a nemají zapotřebí něco předstírat.   Udělala na mne hodně dobrý dojem tím jak věcně (mírně ironicky) a hlavně bez nic (mě) neříkajících vznešených frází, které se často vyskytují v recenzích, diskusi vedla. Asi by stalo se na ten časopis někdy podívat. Nemám moc ve zvyku diskutovat o věcech, kterým z přítomných rozumím nejméně, ale svrběl mě jazyk s jednou otázkou. A ona ji položila sama hned jako první - týkala se absence humoru v inscenaci, prý byl v "anotaci" dokonce slibován.

Nevím jak často a zda vůbec se představení Brut bude reprizovat, rozhodně ho však všem, kteří mají taneční divadlo rádi, doporučuji.

P.S. Dodatečně jsem se dověděl, že  paní, která diskusi moderovala, je  Jana Návratová,  redaktorka časopisu Taneční Zóna.

Podruhé Nanohach

 

                       Kdo je Annik ?
                             taneční představení skupiny NANOHACH
                             choreografie Petra Fornay
                           divadlo Ponec 22.9.2009

    Již jednou jsem v blogu psal glosu o představení taneční skupiny Nanohách, které se mi velmi líbilo. Proto jsem využil možnosti vidět jejich další - a zatím poslední - inscenaci. Byl jsem na ní den po premiéře v divadle Ponec. A opět se mi to hodně líbilo.

    V představení Kdo je Annik? její autorka slovenská choreografka Petra Fornay (tanečně) fabuluje o setkání dvou žen, které hrály významnou roli v životě Iana Curtise (vedoucí osobnosti skupiny Joy Division), jeho manželky a milenky, která se jmenovala Annik. Nebudu zde o tomto východisku více mluvit, protože bych si jen hrál na "retranslačního troubu", který jen opisuje z programů. Přiznám se, že jsem neznal ani jméno Iana Curtise a jeho hudbu, ani jeho životní osudy. Pro vnímání vynikajícího tanečního představení i jeho "obsahu" to však nebylo třeba.

    Choreografka si pohrává s možností setkání dvou žen, jejich "konfrontace" a vztahu, i s tím, že si mohou (a možná musí) být vlastně vnitřně podobné. To by asi z představení pochopil i ten, kdo by program vůbec nečetl. "Vnitřní poselství" představení bylo velmi působivé a (v netriviálním smyslu) i velmi snadno "čitelné". Obrovským dílem k tomu přispěly obě výtečné tanečnice Eliška Kašparová a Marta Trpišovská. Málokdy se vidí tak pocitově intenzivní a formou velmi neokázalý "významový" tanec. Styl tance byl podobný představení Naměkko, které jsem od skupiny viděl naposledy. Zde však byla daleko významnější citová stránka. Kdybych porovnal toto představení s představení jiné výborné skupiny DOT 504, musím konstatovat, že Nanohach zústávají více věrny tanečním principům a nechtějí (a nemusí) se utíkat k mimotanečním (provokativním) prostředkům. A přesto i ony dokážou (chcete-li pouhým) tancem bez problémů zaujmout publikum skoro celou hodinu. Ještě dlouho budu mít některé scény z představení před očima.

    Už se těším, až budu mít to štěstí, a budu zase Nanohách. Návštěvu jejich představení mohu vřele doporučit každému vnímavému člověku. Bylo mě líto, že ani takhle vynikající soubor nemá den po premiéře vyprodáno.

    P.S. Vedlejším efektem této návštěvy bylo, že jsem se dověděl, že tanečnice, která mne naposledy zaujala nejvíce, byla Marta Trpišovská.    

Nanohach

 

                  Naměkko Naostro
                     dvě představení souboru Nanohach
                          před delším časem v Roxy

    O taneční skupině Nanohách jsem věděl už delší čas, ale nějak jsem se na žádné z jejích představení nemohl dostat. Proto jsem přivítal, když mě jeden kolega přeposlal mail, který ho na tohle upozorňoval. A vůbec jsem nelitoval.

    Představení mělo dvě části. První Naměkko choreografky Veroniky Švábové byla působivá a výborně zatančená taneční kompozice tří tanečnic, které se výborně bavily, vytvářely různé "taneční formace", občas si dělaly naschvály, aby se pak zase "usmiřovaly" a tančili dál spolu. Z představení čišela energie a zaujetí tancem.

    Druhá část Naostro Jana Beneše byla "taneční parodií" mimo jiné na scény zápasu catch-as-catch-can, který (naštěstí jen občas) můžeme vidět v televizi. Dívky "zápasily" v ringu, mohli jsme vidět nesčíslně vrcholně nebezpečných úderů a pádů i "mužsky přiblblých" vítězných gest. Vše umocněno tím, že vše předváděly půvabné tanečnice. Když už byl choreograf tak v ráži, zařadil i citace laciných erotických klipů. Výkony všech tanečnic byly neuvěřitelné, nebylo vůbec jasné, kde se tolik fyzických sil v útlých dívkách bere. Obecenstvo se výborně bavilo. Nešlo však jen o "klauniády", ale (v moderním smyslu toho slova) o tanec.

    Všechny protagonistky představení byly výborné. Neznal jsem je a nedokázal odlišit, která je která (i když jedna mě zaujala obzvláště), proto nemá cenu je vyjmenovávat. Přes jedinečnost pojetí druhé choreografie se mi nakonec asi líbila první o něco víc.

    Jak po technické, tak po pocitové stránce šlo o mimořádně podařené představení. Už se těším, až budu zas někdy nanohach. 

Da Capo Nanohach

 

dvě choreografie  - Divadlo Ponec, 6.října 

Da Capo choreografie a provedeni Kateřina Stupecká 
Rezonance choreografie Michal Záhora, provedení skupina Nanohach

 

    Byl to překrásný večer s výrazovým tancem a vlastně jsem k němu přišel "jako slepý k houslím". Před nedávnem jsem na Webu objevil službu "last minute" vstupenek do divadla, kde je možné si na poslední chvíli objednat se slevou lístky na divadelní představení, která ještě nejsou vyprodána. A před cvičením mi došel mail, že je večer tohle představení v divadle Ponec. Tak jsem hned, jak jsem studenty propustil, jel bez večeře do divadla.

    Obě choreografie patřily jistě k tomu nejlepšímu, co jsem z "tanečního divadla" kdy viděl.

    Kateřina Stupecká dostala za představení Da Capo v roce 2009 Cenu Sazky za "objev v tanci" (nikdy bych nevěřil, že má Hušák tak dobrý vkus). Ve své choreografií je sama jedinou interpretkou. Byl to "objev" i pro mne. Choreografie byla nesmírně působivá, nápaditá a plná naprosto neokoukaných prvků. Hudba (Kryštof Mařatka - Astrofonia) byla působivá (zvláště houslová sóla) a tanečnice s ní zcela srostla. V některých dlouhých pasážích tančila s rukama  nehybnýma, zvednutýma, v loktech ohnutýma vzhůru a s prsty rukou roztaženými, což mě evokovalo indické obrázky, i když hudba ani tanec sám mě orientální nepřipadal. Skoro lituji, že jsem se do takových "keců" pouštěl, asi by bylo lepší jen napsat, že jsem byl  z tohoto tanečního kusu zcela u vytržení. Kateřina Stupecká je určitě velká osobnost (drobné postavy a - dokud netančí - i nenápadného vystupování) . Pokud se nemýlím, tak Cena Sazky je poměrně štědře finančně dotována, ale laureát musí tyto prostředky vynaložit na přípravu nového tanečního projektu. Už se určitě všichni, kdo měli to štěstí tohle představení vidět, hodně těší. Nebude to mít slečna jednoduché, aby nezklamala tak velká očekávání.

     (Když jsem se teď neúspěšně snažil popsat polohu rukou tanečnice, vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi z knihovny půjčil Tyršovu knihu, v níž zavádí českou tělocvičnou teminologii. Ono "rozpor skrčmo za nohama", "dvojitý zálud schylmo" a pod. Byla to - podobně jako české chemické nebo biologické názvosloví - vlastně překrásná, obrovsky inteligentní a nápaditá postmoderní báseň. Je kupodivu k jaké dokonalosti dovedlo jen několik nadšenců přivést české odborné názvosloví. To má málo národů. Současní tvůrci českých terminologií jim nesahají ani po kotníky jak v oblasti jazykového citu, tak smyslem pro logiku.) 

    Druhé představení Resonance choreografa Michala Záhory tancovaly v obrovském tempu tři dívky Dora Hoštová, Dagmar Chaloupková a Belgičanka Lotte Nouwkens. Narozdíl od prvního představení, kde byl projev tanečnice lehkonohý (ale ne lehkomyslný), zde bylo vidět, že jde o něco zcela jiného. O jakési vyjádření sil a energií, které hýbou světem, a tedy se vzpírají nějakému jednoduchému uchopení nebo výkladu, ale jejich hluboký smysl se vyjeví až jako výslednice jejich dlouhodobějšího působení. Možná i proto bylo představení více než třikrát delší než první. Tanečnice byly celou dobu v rychlém pohybu, který byl očividně vyčerpávající nejen fyzicky.

    Bylo to třetí (vlastně čtvrté, v prvním večeru byly choreografie dvě) představení skupiny Nanohach, které jsem viděl. Nezbude mě, než se opakovat a kterékoli jejich představení Vám (komu vlastně?) od srdce doporučit. Příležitost k tomu budete mít ve dnech 23.-28.11., kdy v Praze proběhne přehlídka celého jejich repertoáru. 

 

P.S. Ještě jeden dík bych měl složit všem, kteří se zasloužili o to, že budova Divadla Ponec byla rekonstruována pro účely tanečního divadla. Je skoro neuvěřitelné, jak velké jeviště se vejde do tak malé a nenápadné budovy. Byl to velký čin pro kulturní život Prahy, jehož důsledky již můžeme pozorovat v kvalitě i počtu souborů, které tu působí. Mám štěstí, že jsem se toho dožil.

Po neurčitém integrálu musela přijít na řadu cibule

 

Holding Fast

taneční představení skupiny Dot504

choreografie Jozef Fruček (SK), Linda Kapetanea (GR) 

Divadlo Ponec 7.dubna

    Zhruba před rokem jsem tu psal o představení skupiny Dot504 týchž choreografů 100 Wounded Tears. Úroveň  tanečníků i jejich nasazení mě tehdy velmi zaujala. A nejen ta, v tomhle představení bylo i mnoho "provokujících" a zcela netanečních prvků, které mi sice vysloveně nevadily, ale klidně bych se bez nich obešel. Desítky umělohmotových ještěrů, hromady písku, ... vyvrcholilo to zřejmě tím, že jedné dívce (učinkující, ne divačce) rozmačkali po obličeji cibuli, kterou před tím musela loupat. Protože jsem viděl i vlastní představení autorů choreografie UNA, tušil jsem, že to bylo asi jimi, ne tanečníky skupiny DOT504 samými, přesto mne zajímalo, jak vypadalo představení Holding Fast, které předcházelo. Proto jsem využil možnosti, že bylo reprízována a zašel na to.

 

    Tohle představení se mi moc líbilo - ještě víc než Wounded Tears. Všichni tanečníci byli opět vynikající, choreografie nápaditá a propracovaná. Tématicky bylo představení srovnatelné s jinou vynikající inscenací Neila Charnocka Miluj mne skupiny NANOHACH, kterou jsem mezi tím již viděl dvakrát, ale nestačil o ní ještě napsat. Jenže vyzněním ne. Bez pochyby musíme obdivat dokonalý taneční projev skupiny DOT504. Jenže jen obdivovat. Skupinu NANOHACH si po inscenaci Miluj mne musíte zamilovat (i když třeba "objektivisticky" posuzováno nejsou jejich výkony tak "dokonalé"). Ale abych nebyl nevděčný a nevěnoval tuhle glosu chvále jiné inscenace. Bez uzardění musím říci, že Holding Fast je výborné představení, které by si žádný příznivec tanečního divadla neměl nechat ujít.

 

    A také jsem přišel na to, proč (pravděpodobně) musela v následujícím představení přijít na řadu cibule. Holding Fast začíná tím, že jeden tanečník visí na tabuli hustě popsané vzorečky z "vyšší" matematiky. Bylo vidět, že ten kdo tabuli popisoval více méně věděl, co píše. Dívka tabuli nejprve okolo tanečníka a potom i pod ním smaže a dál se tabule používá jako rekvizita. Asi v polovině představení Helena Arenbergerová začne ze "skript" předčítat tvrzení o primitivních funkcích (pro nematematiky:  je to jedna z definicí neurčitého integrálu). Vzhledem k profesionální deformaci jsem to poslouchal a tvrzení byla v podstatě dobře, jen podávaná s cílem, aby ozvláštnila atmosféru, ne s cílem, aby jim mohlo být rozumět. Její kolega na tabuli psal ilustrující formulky a obrázky.

    Když skupina a autoři choreografie měli takový úspěch s inscenací, kterou ozvláštňovala definice neurčitého integrálu, museli si nutně položit otázku kam dál? K tenzorům na varietách? To by asi běžný divák vůbec neodlišil. A cibule to jistila.

 

Tanec Praha 2010 v Ponci

 

Twins, Companie Pál Freák
Site-specific, Sebastian Belmar & DOT504
7.června divadlo Ponec

Happy, polský soubor, choreografie Nigel Charnock
10.června, divadlo Ponec

    Navzdory skomírajícímu zdraví se mi podařilo navštívit dvě výborná představení festivalu Tanec Praha v divadle Ponec (a ještě mám lístky na další dvě v Karlíně). A obě stála vskutku za to.

    První večer patřil znamenití produkci dvou maďarských tanečníků Twins. Choreografie Pála Freáka si pohrávala s fenoménem dvojčat. Oba muži byli mimořádně fyzicky i tanečně vyspělí. Některé technické prvky - např. “provaz svisle” (který se stal logem tohoto ročníku) se jen tak nevidí. Celá produkce byla ve velkém tempu - a když se choreografovi nezdálo dost velké, obul tanečníkům kolečkové brusle. Viděli jsme i jakousi hrazdu. Tyto technické finesy však nebyly natolik dominantní, aby přebily dojem z tance samého.

Pro mne byl tento večer  zajímavý i tím, že se předávala cena diváků  z České taneční platformy, kterou obdržely tanečnice skupiny ME-SA za site-specific produkci Echoes, která se konala v synagóze na Palmovce. Bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem kdy viděl, a tak jsem pro ně hlasoval i já. Mám je hodně rád, tak jsem měl z ocenění skoro takovou radost jako ony.

Po skončení večera ještě zorganizoval hostující Sebastian Belmar spolu s částí skupiny DOT504 site-specific kreaci na dvoře za divadlem, ke které využil tam stojící maringotky stavební firmy. Hudebníci stáli na jejich střechách, tanečníci tančili před nimi, v nich a vůbec kde se dalo. Příjemný dojem posílilo krásné počasí (druhý den se představení reprizovalo a v oné době byl v Praze dost velký slejvák- vzpomínal jsem na ně).

Druhý večer byla na pořadu choreografie Nigela Charnocka Happy, kterou sestavil  pro polské tanečníky (dávala se pak i v Londýně). Bylo to zajímavé především srovnáním  s jeho produkcí Miluj mne, kterou vytvořil v Praze pro skupinu NANOHACH, kterou už jsem viděl dvakrát, moc se mi líbila, ale stále jsem nenašel čas o ní glosu dopsat. Bylo mimořádně zajímavé, co vnímavého cizince v obou slovanských kulturách (které však dost nepochopitelně nikdy moc nekomunikovaly) zaujalo.

V českém představení bylo více (intelektuálských) vtipů, důrazu na jednotlivce zmítající se v pochybách a svých pocitech. Jako doprovod byly použity i české lidové písničky (např. “..já ne, já ne to ty to ty, zouvalas mi moje boty.. ”

Polská verze byla víc “natvrdo”, většinou šlo o tanec celé skupiny, velkou roli hrál alkohol a smrt. Jednotlivec se nemohl osudu vzepřít a ani ho to nenapadlo. Rozhodně neměl čas “dumat nad svými citečky" - a když by to hrozilo byla tu flaška a vábící kolový tanec ostatních. Mnoho písní   z hudebního doprovodu bych tipnul spíš na ukrajinské nebo ruské.

   

Spifire Company reloaded

Nedotknutelní
Spitfire Company
režie Petr Boháč
Roxy/NOD 3.listopadu 2011

Tvorbu Miřenky Čechové sledují hodně dlouho (jistě víc než pět let), ještě dříve než se (nejen) kolem ní utvořilo společenství Spitfire company, na které se "jaksi automaticky" přenesly mé sympatie. Viděl jsem většinu jejich inscenací a zlákal okolo deseti z svých známých, aby na ně chodili také. I všichni ostatní  ode mne jméno Miřenka znali. Moje okouzlení vedlo k tomu, že jsem "v obluzení" do blogu napsal ódu na Miřenku. Protože je tak dlouhá, že ji asi nikdo nebude schopen přečíst celou, uvedu i přímý odkaz na její pointu. Napsáním téhle glosy (kterou, jak nyní vidím, by šlo chápat i jako etudu, jak stupňovat superlativy i bez přiblblých citoslovců typu "wow" - tehdy mi to však šlo "od srdce") jsem se "literárně" tak vyčerpal, že jsem již o dalších inscenacích (např. Svět odsouzencův - viděl jsem třikrát nebo Chaplinův proces - viděl jsem jak pánskou, tak i dámskou variantu) neměl sílu napsat, i když se mi moc líbily. Pak mi soubor trochu zmizel z obzoru a tak jsem získal možnost chodit i "jinam".

Teď jsem se tedy vypravil do NODu na jejich představení Nedotknutelní. Hrají v něm dvě ženy Markéta Vacovská  a Miřenka Čechová a jeden muž Robert Janč. Vlastně jsem měl napsat tančí, protože pro mne to bylo bylo především taneční představení a slovní projev herců "jen" dokresloval náladu a pocity, obsah jsem v něm nehledal (myslím, že stejné poselství obdrželi i ti z diváků, kteří česky vůbec neuměli). Obě dámy byly výborné. Vedle nich měl Robert Lanč trochu smůlu - i když byl velmi dobrý, pro mne jim jen sekundoval. Asi nejsem spravedlivý, ale na mne většinou v tanečních představeních působí muži vždy o něco méně než jejich partnerky (vyjímkou jsou skupiny NANOHACH a DOT504, kde jsem jako divák "genderově korektní").
Velmi rád jsem viděl po letech Miřenku Čechovou znovu. Ukázala opět, jak mistrovsky ovládá své pohyby i gesta. "Královnou večera" však byla bezesporu Markéta Vacovská, která svým přirozeným a (živočišně - je to míněno jako nejvyšší pochvala) ženským tanečním projevem s minimem stylizace, ale plným půvabu a síly mládí, okouzlila všechny. 

Představení se mi moc líbilo a těším že soubor budu moci zase někdy vidět.

P.S. Režisér Petr Boháč v programu označil typ divadla, které produkují, za "totální". Je možná zajímavé, že ke stejnému adjektivu - i když s trochu jiným odůvodněním (ve vší skromnosti dodám, že ne horším) -  jsem dospěl ve své glose v roce 2008 i já.

Past jménem Ponec

 

    Jak čtenáři mého blogu vědí, hrozně rád a často chodím do divadla. Velkým problémem je však sledovat, kde se co zajímavého šustne. Řeším to většinou tak, že vždy v nějakém období "vytuneluji" nějaké divadlo, tedy chodím do něj "dokud ho nevykoukám skoro do konce". Někdy to nejde - lístky se shánějí strašně obtížně (Divadlo v Dlouhé), někdy se to "podaří" jako s Divadlem Na zábradlí, kam teď asi tak rok nepůjdu. V případě Divadla Ponec se však tentokrát z toho stala past. Vůbec nevím jestli se v této sezóně dostanu ještě na jiné scény. Zanedbávám už dokonce i "svoje mateřské divadlo" - Disk.

    Byl jsem v malém divadélku Ponec, které se systematicky věnuje tanečnímu divadlu, již několikrát v minulých letech. Tento podzim jsem to však vzal z gruntu. Viděl jsem skoro všechna tam uváděná představení a výsledkem je jen to, že chci vidět úplně všechna. A navíc minimálně dvě prostě musím vidět ještě znovu Rybu a Miluj mne od souboru Nanohach (o tom určitě ještě napíši).

 

    Moc všem lidem, kteří se kolem divadla točí, děkuji a přeji jim hodně sil, odvahy a štěstí jak v uměleckém, tak osobním životě. A současně lituji toho, že nepochybné kvality souborů, které v Ponci vystupují, objevilo zatím tak málo lidí. Zkuste tam zajít a uvidíte, že Vám to dá obrovsky mnoho. Budu se Vám v blogu svými glosami snažit pomoci najít ta představení, která by mohla být právě pro Vás vhodná pro iniciační slavnost.