Tanec Praha 2010 v Ponci

 

Twins, Companie Pál Freák
Site-specific, Sebastian Belmar & DOT504
7.června divadlo Ponec

Happy, polský soubor, choreografie Nigel Charnock
10.června, divadlo Ponec

    Navzdory skomírajícímu zdraví se mi podařilo navštívit dvě výborná představení festivalu Tanec Praha v divadle Ponec (a ještě mám lístky na další dvě v Karlíně). A obě stála vskutku za to.

    První večer patřil znamenití produkci dvou maďarských tanečníků Twins. Choreografie Pála Freáka si pohrávala s fenoménem dvojčat. Oba muži byli mimořádně fyzicky i tanečně vyspělí. Některé technické prvky - např. “provaz svisle” (který se stal logem tohoto ročníku) se jen tak nevidí. Celá produkce byla ve velkém tempu - a když se choreografovi nezdálo dost velké, obul tanečníkům kolečkové brusle. Viděli jsme i jakousi hrazdu. Tyto technické finesy však nebyly natolik dominantní, aby přebily dojem z tance samého.

Pro mne byl tento večer  zajímavý i tím, že se předávala cena diváků  z České taneční platformy, kterou obdržely tanečnice skupiny ME-SA za site-specific produkci Echoes, která se konala v synagóze na Palmovce. Bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem kdy viděl, a tak jsem pro ně hlasoval i já. Mám je hodně rád, tak jsem měl z ocenění skoro takovou radost jako ony.

Po skončení večera ještě zorganizoval hostující Sebastian Belmar spolu s částí skupiny DOT504 site-specific kreaci na dvoře za divadlem, ke které využil tam stojící maringotky stavební firmy. Hudebníci stáli na jejich střechách, tanečníci tančili před nimi, v nich a vůbec kde se dalo. Příjemný dojem posílilo krásné počasí (druhý den se představení reprizovalo a v oné době byl v Praze dost velký slejvák- vzpomínal jsem na ně).

Druhý večer byla na pořadu choreografie Nigela Charnocka Happy, kterou sestavil  pro polské tanečníky (dávala se pak i v Londýně). Bylo to zajímavé především srovnáním  s jeho produkcí Miluj mne, kterou vytvořil v Praze pro skupinu NANOHACH, kterou už jsem viděl dvakrát, moc se mi líbila, ale stále jsem nenašel čas o ní glosu dopsat. Bylo mimořádně zajímavé, co vnímavého cizince v obou slovanských kulturách (které však dost nepochopitelně nikdy moc nekomunikovaly) zaujalo.

V českém představení bylo více (intelektuálských) vtipů, důrazu na jednotlivce zmítající se v pochybách a svých pocitech. Jako doprovod byly použity i české lidové písničky (např. “..já ne, já ne to ty to ty, zouvalas mi moje boty.. ”

Polská verze byla víc “natvrdo”, většinou šlo o tanec celé skupiny, velkou roli hrál alkohol a smrt. Jednotlivec se nemohl osudu vzepřít a ani ho to nenapadlo. Rozhodně neměl čas “dumat nad svými citečky" - a když by to hrozilo byla tu flaška a vábící kolový tanec ostatních. Mnoho písní   z hudebního doprovodu bych tipnul spíš na ukrajinské nebo ruské.