Manson - působivé pohybové divadlo

Manson
Teatr novogo fronta  & DOT504
Koncept a režie: Aleš Janák
NOD Roxy 23.února a 15.března

O divadelní skupině Teatr novogo fronta vím dlouho. Chtěl jsem na ně někdy zajít, ale protože to nebyla "priorita", nějak jsem vždy jejich představení propásl. K tomu, že se tak nestalo opět, podstatnou mírou přispělo, že se ke spolupráci spojili s Lenkou Vágnerovou a Pavlem Maškem, jejichž vystoupení by na mém seznamu "must see" byla hrozně vysoko (kdybych by tak pečlivý, že bych si takový seznam vytvářel). Jejich schopnostem se obdivuji již dlouho. Tak jsem se dověděl o představení Manson dostatečně včas a návštěvu si naplánoval. A po jeho shlédnutí mi bylo jasné, že to musím vidět ještě jednou. Povedlo se.

Představení je motivováno osobou Charlese Mansona, zločince, který unikl trestu smrti jen proto, že byl tento trest v Kalifornii zrušen. Sám se považuje za nadčlověka pověřeného vyššími silami páchat násilí. Před a po představení promítají v předsálí film, na kterém se svými vizemi extaticky vystupuje. O tom chlapíkovi jsem nevěděl nic - a vůbec mi to nechybělo. A nehodlám po tom pátrat ani po představení, které se mi hodně líbilo. Prostě to ke štěstí nepotřebuji. Četl jsem nějakou recenzi, kde autorka představení rozebírala a posuzovala podle toho jak věrně se drží "skutečnosti", dokonce citovala jména jednotlivých obětí a místa zločinů. Mě by takové vědomosti asi dokonce rušily, jsem totiž proti dějovým baletům (možná nespravedlivě) zaujat. Tohle ovšem není balet. Kdybych musel (ale proč?) označit žánr asi bych použil spíše pohybové divadlo než taneční.  Pro mne - a věřím, že i pro autory - to představení nebylo o jednom konkrétním nebezpečném šílenci, ani o tom, zda šílencem je či není, ale o zlu a násilí jako takovém a o tom zda a jak jsme ho schopni vnímat, zda a za jakou cenu mu jsme schopni čelit (ať ve společnosti nebo "v sobě"). Pochopitelně, že prvotní inspirací pro autora byla v tomto případě "skutečnost".  Ale od toho jsou na světě "umělci", aby byli schopni své pocity a chápání světa přetavit do "umělecké" formy a tak nám je předávat jako poselství a ne jako nějakou soudničku.

Na počátku tančí Lenka Vágnerová s Pavlem Maškem úchvatným způsobem variace na téma násilí. Jako rekvizita jim slouží nůž. Po nějaké době se k nim přidává i Irina Andreeva. Všichni tři jsou výborní a choreografie velmi působivá.

Do hry vstupuje po té poprvé vstupuje autor Aleš Janák s proslovem, ve kterém ponižuje svůji oběť, které před tím uřízl ucho (jde zřejmě o citaci skutečného Mansona). Po té vidíme intermezzo z mexické vesnice, kde na chvíli vidíme dokonce humorné scény. Tak, aby vynikla následující scéna vraždy.Velkou posilou byla Irina Andreeva, která "tančila" s obrovskou chutí a elánem. Její malá postava ji vůbec neomezuje, naopak ji umí využít.

Velmi nápaditá je scéna, na které se přemísťují tři  neúplné krychle, na kterých dochází k různým honičkám. Zde se naplno projevují mimořádné schopnosti všech tří tanečníků. K nim se posléze znovu připojuje i Aleš Janák.

Inscenace je velmi působivá a pomalu spěje ke svému závěru. Vidíme pátrání policie, dopadení zločince a vše končí scénami z věznice, kde Manson se svými komplici tráví doživotní trest.

Nevím jestli byl dobrý nápad zařadit do glosy odkazy na obrázky. Asi to případným čtenářům umožnilo mít realističnější představu, ale na druhé straně mě to omezilo "v rozletu" co napsat. Další nevýhodou může být, že obrázky časem zmizí z míst, kam se nyní odkazuji.

Návštěvu představení všem, kteří mají alespoň trochu pevné nervy, velmi doporučuji. Asi moc lepších představení tohoto žánru neuvidíte a navíc je to tak působivé, že na to jen tak nezapomenete.

Díky všem za silný zážitek.

Tanec Praha 2010 v Ponci

 

Twins, Companie Pál Freák
Site-specific, Sebastian Belmar & DOT504
7.června divadlo Ponec

Happy, polský soubor, choreografie Nigel Charnock
10.června, divadlo Ponec

    Navzdory skomírajícímu zdraví se mi podařilo navštívit dvě výborná představení festivalu Tanec Praha v divadle Ponec (a ještě mám lístky na další dvě v Karlíně). A obě stála vskutku za to.

    První večer patřil znamenití produkci dvou maďarských tanečníků Twins. Choreografie Pála Freáka si pohrávala s fenoménem dvojčat. Oba muži byli mimořádně fyzicky i tanečně vyspělí. Některé technické prvky - např. “provaz svisle” (který se stal logem tohoto ročníku) se jen tak nevidí. Celá produkce byla ve velkém tempu - a když se choreografovi nezdálo dost velké, obul tanečníkům kolečkové brusle. Viděli jsme i jakousi hrazdu. Tyto technické finesy však nebyly natolik dominantní, aby přebily dojem z tance samého.

Pro mne byl tento večer  zajímavý i tím, že se předávala cena diváků  z České taneční platformy, kterou obdržely tanečnice skupiny ME-SA za site-specific produkci Echoes, která se konala v synagóze na Palmovce. Bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem kdy viděl, a tak jsem pro ně hlasoval i já. Mám je hodně rád, tak jsem měl z ocenění skoro takovou radost jako ony.

Po skončení večera ještě zorganizoval hostující Sebastian Belmar spolu s částí skupiny DOT504 site-specific kreaci na dvoře za divadlem, ke které využil tam stojící maringotky stavební firmy. Hudebníci stáli na jejich střechách, tanečníci tančili před nimi, v nich a vůbec kde se dalo. Příjemný dojem posílilo krásné počasí (druhý den se představení reprizovalo a v oné době byl v Praze dost velký slejvák- vzpomínal jsem na ně).

Druhý večer byla na pořadu choreografie Nigela Charnocka Happy, kterou sestavil  pro polské tanečníky (dávala se pak i v Londýně). Bylo to zajímavé především srovnáním  s jeho produkcí Miluj mne, kterou vytvořil v Praze pro skupinu NANOHACH, kterou už jsem viděl dvakrát, moc se mi líbila, ale stále jsem nenašel čas o ní glosu dopsat. Bylo mimořádně zajímavé, co vnímavého cizince v obou slovanských kulturách (které však dost nepochopitelně nikdy moc nekomunikovaly) zaujalo.

V českém představení bylo více (intelektuálských) vtipů, důrazu na jednotlivce zmítající se v pochybách a svých pocitech. Jako doprovod byly použity i české lidové písničky (např. “..já ne, já ne to ty to ty, zouvalas mi moje boty.. ”

Polská verze byla víc “natvrdo”, většinou šlo o tanec celé skupiny, velkou roli hrál alkohol a smrt. Jednotlivec se nemohl osudu vzepřít a ani ho to nenapadlo. Rozhodně neměl čas “dumat nad svými citečky" - a když by to hrozilo byla tu flaška a vábící kolový tanec ostatních. Mnoho písní   z hudebního doprovodu bych tipnul spíš na ukrajinské nebo ruské.

   

Mah hunt - svátek tance v Ponci

Mah Hunt
Lenka Vágnerová Pavel Mašek
Divadlo ponec, 24.10.2010

V poslední době chodím na taneční divadlo ještě častěji než obvykle, tak se mi ani moc nechtělo tuto část svého "divadelního portfolia" aktuálně rozšiřovat. Málem bych tohle představení propásl. Kdybych ho minul, byla by to obrovská škoda. Zachránilo mě to, že jsem někde v rádiu slyšel rozhovor s oběma tanečníky a z něj se dověděl, že jsou to "Ti dva", co spáchali fantastické "pa de deux" s taškou v La putyce. Na to moc zapomenout nejde, ale jména tanečníků jsem si nezapamatoval. Viděl jsem oba v představeních DOT504. Tanečnici - když pro nic jiného, tak pro její půvaby - prostě nelze přehlédnout, ale nijak jsem neměl důvod pamatovat si jejich jména. Nedávno jsem tu psal o vystoupení jiné dvojice z Dot504 a musím konstatovat, že "po částech" mám tento soubor ještě radši než "po hromadě".

Tohle představení si Lenka Vágnerová a Pavel Mašek vytvořili sami pro sebe a jde jim tedy "z duše". Je obdivuhodné, co dva mladí, technicky mimořádně vybavení a inteligentní (všechny tyto vlastnosti objevíte do minuty po začátku představení) tanečníci dokáží vykouzlit na téma "různé aspekty lovu" a vydrží jim to okolo hodiny. Obecenstvo je celou dobu "jejich", od srdce se zasměje mimořádným tanečním nápadům, které je jistě stejně obtížné "vymyslet" (asi se nevymýšlí, ale talentovaným jedincům se nějak zjevují) jako zatančit. A je skoro jisté, že by na tohle (či jíné, které by jim bylo blízské) téma dokázali vytvořit ještě několik stejně vynikajících představení. Jde o choreografii s nosnou ideou (kterou ale nejde adekvátně vyslovit), mající svoji poetiku a především hrozně moc humoru. Nejde při tom jen o výborné okamžté "gagy" (podané s vrcholnou taneční kulturou a vkusem), ale i o vtipy, které mají kontext mnoho minut vzdálený. Prostě krása. Nevím, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice, ale je vidět, že jejich angažmá v La putyce nebylo náhodné. I z tohoto čistě tanečného představení dýchá stejná vůně opravdovosti, poctivosti, laskavého humoru a prvotřídní profesinality. Pokud jste někdy slyšeli klišé "živé umění" a měli z mluvčího špatný pocit, tak tady zjistíte, že existuje i jak strašně moc může být živé.

Nechci plýtvat superlativy, ale takhle očividně talentovaných inteligentních lidí, kteří navíc navíc mají ze své perfektně odvedené práce neskrývanou radost, moc v žádném odvětví života nenajdete. A každé setkání s nimi a jejich tvorbou je svátkem - tentokrát tanečním.

Je nadbytečné psát to, že tohle představení vskutku všem doporučuji. Jen bych měl dodat, že díky humoru je přístupné skutečně každému, i těm, kteří si hodinu divadla bez mluvení nedovedou představit. Určitě  budete mít úspěch, vezmete-li na to představení někoho, koho máte rádi (jen u dětí si nejsem jist, i když na představení byly dvě okolo 10 let).

P.S. V průběhu roku 2011 jsem na tomto představení byl ještě dvakrát. A jsem si jist, že bych tam i příště opět našel něco nového.

Po neurčitém integrálu musela přijít na řadu cibule

 

Holding Fast

taneční představení skupiny Dot504

choreografie Jozef Fruček (SK), Linda Kapetanea (GR) 

Divadlo Ponec 7.dubna

    Zhruba před rokem jsem tu psal o představení skupiny Dot504 týchž choreografů 100 Wounded Tears. Úroveň  tanečníků i jejich nasazení mě tehdy velmi zaujala. A nejen ta, v tomhle představení bylo i mnoho "provokujících" a zcela netanečních prvků, které mi sice vysloveně nevadily, ale klidně bych se bez nich obešel. Desítky umělohmotových ještěrů, hromady písku, ... vyvrcholilo to zřejmě tím, že jedné dívce (učinkující, ne divačce) rozmačkali po obličeji cibuli, kterou před tím musela loupat. Protože jsem viděl i vlastní představení autorů choreografie UNA, tušil jsem, že to bylo asi jimi, ne tanečníky skupiny DOT504 samými, přesto mne zajímalo, jak vypadalo představení Holding Fast, které předcházelo. Proto jsem využil možnosti, že bylo reprízována a zašel na to.

 

    Tohle představení se mi moc líbilo - ještě víc než Wounded Tears. Všichni tanečníci byli opět vynikající, choreografie nápaditá a propracovaná. Tématicky bylo představení srovnatelné s jinou vynikající inscenací Neila Charnocka Miluj mne skupiny NANOHACH, kterou jsem mezi tím již viděl dvakrát, ale nestačil o ní ještě napsat. Jenže vyzněním ne. Bez pochyby musíme obdivat dokonalý taneční projev skupiny DOT504. Jenže jen obdivovat. Skupinu NANOHACH si po inscenaci Miluj mne musíte zamilovat (i když třeba "objektivisticky" posuzováno nejsou jejich výkony tak "dokonalé"). Ale abych nebyl nevděčný a nevěnoval tuhle glosu chvále jiné inscenace. Bez uzardění musím říci, že Holding Fast je výborné představení, které by si žádný příznivec tanečního divadla neměl nechat ujít.

 

    A také jsem přišel na to, proč (pravděpodobně) musela v následujícím představení přijít na řadu cibule. Holding Fast začíná tím, že jeden tanečník visí na tabuli hustě popsané vzorečky z "vyšší" matematiky. Bylo vidět, že ten kdo tabuli popisoval více méně věděl, co píše. Dívka tabuli nejprve okolo tanečníka a potom i pod ním smaže a dál se tabule používá jako rekvizita. Asi v polovině představení Helena Arenbergerová začne ze "skript" předčítat tvrzení o primitivních funkcích (pro nematematiky:  je to jedna z definicí neurčitého integrálu). Vzhledem k profesionální deformaci jsem to poslouchal a tvrzení byla v podstatě dobře, jen podávaná s cílem, aby ozvláštnila atmosféru, ne s cílem, aby jim mohlo být rozumět. Její kolega na tabuli psal ilustrující formulky a obrázky.

    Když skupina a autoři choreografie měli takový úspěch s inscenací, kterou ozvláštňovala definice neurčitého integrálu, museli si nutně položit otázku kam dál? K tenzorům na varietách? To by asi běžný divák vůbec neodlišil. A cibule to jistila.