Strmý vzestup od pudla k havranovi

rsk

O letošním ročníku KČD v DISKu jsem tu už psal několikrát. Při tom jsem si předsevzal, že se budu snažit další vývoj členů téhle party sledovat. Tohle je první příspěvek toho typu - o Vojtěchu Dykovi.

Ti, kdo jste do DISKu chodili, si ho pamatujte ze Štěstí dam, Mužských záležitostí (kde zejména "hvězdil") a především jako pudla Bělku ze hry Láska, vole. Já jsem tehdy napsal "Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout."

Jak jsem si teď přečetl, stal se Vojtěch Dyk členem Národního divadla a dostal roli Káje ve Sněhové královně. Představení jsem neviděl, ale mimo jiné kvůli němu na ně zřejmě půjdu. Káj v jedné části hry vystupuje zaklet do havrana. A já se v jedné recenzi k nemalé radosti dočetl, že

"I když má Dyk v roli havrana složitý kostým, výkonem jeho možnosti daleko přesáhne. Havran je vtipný, ukázněný, přesně charakterizovaný, v souhře s dojemně čistou Gerdou představuje vrchol inscenace."

Je potěšující, že si i ve Zlaté kapličce všestranného (a tedy i animálního) hereckého talentu Vojtěcha Dyka všimli. Mimochodem - Vojtěch Dyk alternuje i v roli Hippolyta v inscenaci Senecovy Faidry v Divadle v Dlouhé, o které píši jinde.

Nevím, jaká inscenace v Národním bude, ale originální text není "jen pohádka". Dodnes si pamatuji, jak jsem při čtení téhle pohádky svým dětem (je to už více než 30 let, tak jsem to mohl trochu poplést) narazil na konstatování, že nějaká princezna "byla tak chytrá, že přečetla noviny z celého světa a zase zapomněla všechno, co v nich bylo". Nevím, jestli to děti ocenily, ale já si tohle poselství nesu "jako poklad" celým životem.

Seneca v Dlouhé

rsk

Seneca : Faidra - režie Hana Burešová

Zázrakem se mi podařilo sehnat lístek na představení Faidry v Divadle v Dlouhé - a byl jsem unešen. Těžko si lze představit působivější jevištní pojednání textu, který je inscenačně - i jinak - jen velmi těžce uchopitelný. Odborníci se prý dokonce přou (jak se můžete dočíst v programu, jehož zakoupení také doporučuji), zda byl vůbec v antice text původně určen ke hraní (a zda veřejně či jen v soukromí) nebo "jen" k recitaci, či zda šlo jen o čistou literární formu. V Senecově textu jednotlivé postavy pronášejí své monology (které slouží rozvoji "děje" až v druhém plánu) skoro bez (lacině) dramatických interakcí. Režisérka tuto vlastnost textu nijak nepotlačovala, naopak na tom založila celý inscenační postup.

Nemá smysl vykládat zde mytologický příběh, o kterém text pojednává, a vůbec už si netroufám psát o jeho autorově interpretaci. I když bych si byl býval s někým, kdo to také viděl, rád na to téma popovídal.

Inscenace probíhá celá na jevišti - jsou na něm i diváci (jen ve čtyřech či pěti řadách). Scéna a výprava jsou nesmírně jednoduché a při tom velmi působivé a výrazně přispívají k celkovému dojmu. Tím je dosaženo velmi intimního prostoru, kde nám hrdinové tragedie jsou "skoro na dosah". A je tomu tak nejen v prostorovém smyslu slova. Všichni herci hrají s velkým osobním nasazením a s vcítěním se do textu (kdybych napsal do role znamenalo by to něco jiného) a při tom s obrovskou ukázněností, díky které se po celou dobu daří "držet žánr". Takže to "na dosah" je jen skoro - měl jsem dojem, že kdyby někoho napadlo tu ruku skutečně vztáhnout, prošla by "skrz" aniž by jakkoli narušila běh tragedie či inscenace. Stejně jako v textu samém jsme velmi blízko ideám a "podstatě věcí", ale postavy samy si od nás drží distanc - ostatně stejně jako jedna od druhé.

Všichni herci hrají výborně, nikdo se nesnaží vyniknout sám o sobě, všichni slouží (v nepřeneseném smyslu slova) autorovi a jeho textu. Je proto těžko někoho z nich vydělovat - snad jen představitelku titulní role Faidry Helenu Dvořákovou (dostala za ni cenu Alfreda Radoka).

Suma sumárum - jde o jednu z nejlepších divadelních inscenací, kterou jsem kdy viděl.