Cena Divadelních novin

Vyhlášení Ceny Divadelních novin mne vysloveně potěšilo, dostala ji totiž Helena Dvořáková z Divadla v Dlouhé za roli Ysé v inscenaci Polední úděl. Představení mne okouzlilo a právě Helena Dvořáková v něm podala zcela mimořádný výkon. Budu se citovat:

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou partnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno,  a která přesto v sobě nalézá  ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.  

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Potěšila mne i další z (vedlejších) nominací pro Alici Nelis za působivou inscenaci opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti) v prostorách Bohnické psychiatrické léčebny. Moc se mi to líbilo, ale glosu jsem ještě napsat nestačil.

Polední úděl - divadelní posvícení

Paul Claudel: Polední úděl
režie Hana Burešová
Divadlo v Dlouhé, 19.května 2011

Chodím do Divadla v Dlouhé hodně rád. Obdivuji šíři repertoáru i rozmanitost stylů, které tento soubor  předvádí. Myslím, že typické pro tento soubor je, že vychází z poctivě zvládnutého divadelního řemesla. To jim umožňuje uvádět na výborné úrovni hry hry různých žánrů a držet si stabilní oblibu široké divácké obce. Mají na tom zásluhu všichni, kmenovými režiséry Hanou Burešovou a Janem Bornou počínaje a výborným hereckým ansámblem jistě nekonče.

Občas si tento soubor nadělí i nějakou tu lahůdku, o níž si myslí, že nebude pro všechny diváky, a tak si dovolí i scénografické řešení, před kterým blednou pokusy "avantgardních scén". Již dvě inscenace jsou koncipovány tak, že diváci sedí na jevišti. Psal jsem tu o vynikající Faidře. Tam se ještě herci o jeviště dělili s diváky. V Poledním údělu už ho nechali celé divákům a sami se  přestěhovali na rampu vybudovanou před prvními řadami. Inscenace přitom znamenitě využívá celého hlediště, nejen k okouzlujícím výtvarným efektům, ale i pro některé herecké akce. Scénu vytvořil Martin Černý. První jednání se odehrává na lodi. Látka která přikrývá sedadla je nasvícena a zvedána vzduchem z kompresorů tak, že vytváří dokonalou kulisu oceánu. Herci se opírají o zábradlí na palubě hned směrem k moři, hned směrem k divákům. V druhém jednání vytváří hlediště atmosféru starého hřbitova, ve třetím se zjevuje hlavní hrdinka (nebo její duch, jak chcete) "na nebesích" - na balkóně. Nebylo by však dobře, kdybych vyvolal v někom dojem, že fascinující scénografie je to jediné, co dělá inscenaci tak kvalitní. Tím hlavním jsou totiž zcela mimořádné herecké výkony všech čtyřech představitelů. A ono scénografické řešení umožňuje divákům  sledovat  jejich výkony z bezprostřední blízkosti. Tím si soubor nadělil podobné možnosti, jaké skýtá Kolowrat Národnímu divadlu, aniž by musel mít vlastní komorní scénu.

Paul Claudel se vyrovnával s autobiografickou látkou  velmi bolestně a dlouho. První verzi textu napsal již v 1905 jako soukromou publikaci pro 150 přátel, k divadelní inscenaci ve Francii svolil až v roce 1948. Je při tom zajímavé (a pro moji generaci skoro nepředstavitelné), že český překlad vyšel pouhých pět let po onom soukromém tisku a na divadle se hra uváděla v Praze o jedenáct let dříve než ve Francii.
Přestože je hra plná filosofujících úvah o životě a zabývá se city hlavních představitelů do velké hloubky a velmi stylizovaně, jde o autobiografickou hru, která se v prvních dvou jednáních velmi těsně drží toho, co autor zažil a co ho poznamenalo na celý život. Autor pracoval jako diplomat mimo jiné i v Číně. Jeden čas chtěl odejít ze světského života a stát se mnichem. Když se to rychle nepovedlo, získal pocit, že ho "Bůh odvrhl" a vrátil se zpět do společnosti. Na lodi plující do Číny se setká s vdanou ženou Ysé, která má čtyři děti a ve svém manželství není spokojená. Ta ho úplně okouzlí a prožívají spolu hluboký vztah, který je však oba ničí.  Nejsem si jist, zda byl dobrý nápad předchozí odstavce do glosy psát. Je to rouhání převést tak hluboký text do pár vět. Proto toho nechám.

Ve znamenité režii hrají nepředstavitelně dobře čtyři herci.

Miroslav Táborský představuje De Cize,  muže oné osudové ženy. Jeho postava má ve hře nejmenší prostor a neprochází žádným velkým vývojem. Herec ji hraje s citem pro uměřenost.

Druhou postavou hry je Amalric, kterého si autor vymyslel. Je to muž prostý, čestný, jednoduchých zásad, má všechny rád, je spolehlivý a dostatečně sebevědomý. Autor ho staví jako protiklad ke dvěma hlavním postavám, které se svými city nechávají zcela pohltit. V prvním jednání na lodi seznamuje ostatní společnost. Hlavní hrdinku Ysé kdysi miloval, ale ona ho odmítla (v jednom dialogu připouští, že jen proto, že se nechal lehce odbýt). Ač stále  věří, že by byl pro Ysé "tím pravým", povzbuzuje svého přítele Mesu v klíčících citech k Ysé. Postavu Amalrica, která vlastně drží hru pohromadě, vytvořil okouzlujícím způsobem Miroslav Hanuš.

Postavu autora, který se ve hře jmenuje Mesa, hraje Marek Němec. Jeho text není jednoduché hrát. Nemá vlastně mnoho akcí, ale o to víc neuvěřitelně dlouhých a náročných (občas až extatických) filosofujících monologů i dialogů. Dokáže udržet "dramatično" i když filosofuje. Dobře se mu podařilo vyjádřit ohromení mladého muže, který se dosud zajímal jen o "Boží pravdy" při střetu se silnou a uhrančivou ženskou bytostí.  Jiskření mezi ním a Ysé bylo možná šlo i naměřit. Na jeho výkon určitě nezapomenete. Teprve druhý den mi došlo, že jsem ho už viděl ve hře Kodaň v Celetné, je to "pan herec".

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou patrnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno,  a která přesto v sobě nalézá  ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.  

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Nevidět tuto inscenaci by byl vysloveně hřích, určitě se pokusím zajít na ní ještě alespoň jednou. Z celého srdce děkuji všem, kteří tyhle divadelní hody pro diváky přichystali.

Seneca v Dlouhé

rsk

Seneca : Faidra - režie Hana Burešová

Zázrakem se mi podařilo sehnat lístek na představení Faidry v Divadle v Dlouhé - a byl jsem unešen. Těžko si lze představit působivější jevištní pojednání textu, který je inscenačně - i jinak - jen velmi těžce uchopitelný. Odborníci se prý dokonce přou (jak se můžete dočíst v programu, jehož zakoupení také doporučuji), zda byl vůbec v antice text původně určen ke hraní (a zda veřejně či jen v soukromí) nebo "jen" k recitaci, či zda šlo jen o čistou literární formu. V Senecově textu jednotlivé postavy pronášejí své monology (které slouží rozvoji "děje" až v druhém plánu) skoro bez (lacině) dramatických interakcí. Režisérka tuto vlastnost textu nijak nepotlačovala, naopak na tom založila celý inscenační postup.

Nemá smysl vykládat zde mytologický příběh, o kterém text pojednává, a vůbec už si netroufám psát o jeho autorově interpretaci. I když bych si byl býval s někým, kdo to také viděl, rád na to téma popovídal.

Inscenace probíhá celá na jevišti - jsou na něm i diváci (jen ve čtyřech či pěti řadách). Scéna a výprava jsou nesmírně jednoduché a při tom velmi působivé a výrazně přispívají k celkovému dojmu. Tím je dosaženo velmi intimního prostoru, kde nám hrdinové tragedie jsou "skoro na dosah". A je tomu tak nejen v prostorovém smyslu slova. Všichni herci hrají s velkým osobním nasazením a s vcítěním se do textu (kdybych napsal do role znamenalo by to něco jiného) a při tom s obrovskou ukázněností, díky které se po celou dobu daří "držet žánr". Takže to "na dosah" je jen skoro - měl jsem dojem, že kdyby někoho napadlo tu ruku skutečně vztáhnout, prošla by "skrz" aniž by jakkoli narušila běh tragedie či inscenace. Stejně jako v textu samém jsme velmi blízko ideám a "podstatě věcí", ale postavy samy si od nás drží distanc - ostatně stejně jako jedna od druhé.

Všichni herci hrají výborně, nikdo se nesnaží vyniknout sám o sobě, všichni slouží (v nepřeneseném smyslu slova) autorovi a jeho textu. Je proto těžko někoho z nich vydělovat - snad jen představitelku titulní role Faidry Helenu Dvořákovou (dostala za ni cenu Alfreda Radoka).

Suma sumárum - jde o jednu z nejlepších divadelních inscenací, kterou jsem kdy viděl.