Geisslers Hofcomoedianten - radost z (nejen barokního) divadla

Don Juan aneb Strašlivé hodování
18.prosince 2011
Moliére, Petr Hašek: Lakomec
18.ledna 2012
soubor Geisslers Hofcomoedianten
malá scéna Divadla ABC


Lakomce jsem viděl ještě podruhé 19.února tamtéž - a nadšen jsem byl stejně jako poprvé


Udělalo mi obrovskou radost, že jsem se setkal s další divadelní skupinou, která dělá fantastické divadlo. Jméno Geisslers Hofcomoedianten si dali podle principála divadelní společnosti hraběte Šporka, která působila před třista lety v Praze a v Kuksu. A jsou skutečně vynikající. Mají už něco za sebou (existují již od roku 2002) a překvapí tím jak je to, co dělají, na jedné straně dokonale promyšlené a profesionální (v tom dobrém slova smyslu) a jak moc živé je to umění na straně druhé. Velká radost jak pro diváky, tak pro účinkující.  Vycházejí z principů barokního divadla, které mají dokonale zažité. Nestaví mu však pomník či dokonce náhrobek, ale s úctou a jemným nadhledem využívají jeho principy a oslavují ho. Vytvářejí tak mimořádně svěží představení, která jsou jak doušek čisté vody. Byl jsem na nich zatím dvakrát.

Představení Don Juan aneb Strašlivé hodování vytvořili na základě "lidového" textu loutkové hry z roku 1770 s názvem  Strassliwi Hodowani nebo Don Jean mordirz sweho Pana Bratra Don Carlos v 3 dílích. Hra je v jejich provedení nesmírně vtipná, má velký spád a poskytuje jednotlivým hercům prostor pro malé herecké koncerty. Krásné divadlo.

Pokud se na prvním představení autorsky, podílel celý soubor, má adaptace Moliérova Lakomce autora - Petra Haška. Tohle představení patřilo k nejlepším, která jsem kdy viděl. Bylo prostě dokonalé. Přesto, že se v představení používají prvky muzikálů a grotesky a že děj je posunut kamsi do první poloviny dvacátého století, kdy vládl swing a filmová groteska zažívala svoje zlaté období, zůstali Geissleři věrni "baroknímu" přístupu k divadlu.

Aniž bych se chtěl pasovat do role vykladače divadelních principů, musím přesto zmínit, co pro mne ono "barokní" v jejich inscenacích znamená. Jednotlivé postavy hry mají jasně daný (a srozumitelný) charakter, který lze chápat jako znak. Herci jsou tak osvobozeni od nutnosti "klenout psychologický vývoj postavy ve hře" tak, aby nebyly pro diváka "obyčejným" znakem, ale hlubokomyslnou hádankou či záhadou a podnětem k filosofování. To bylo (často dokonce explicitně deklarovanou) povinností divadelníků od devatenáctého století až do poloviny dvacátého, kdy část z nich intuitivně začala chápat, že tento "psychologický" přístup je, i když přinesl nevídané zkvalitnění divadelní produkce, vlastně pastí. To vyvolalo mnoho nových "postmoderních" divadelních směrů. Geissleři nejdou směrem k těmto formálním výbojům, ale čerpají hodnoty ze starších pramenů.
 I když jsem termín "znak" myslel obecněji, zkusme ho na chvíli pro analogii chápat jako "písmeno". Pro běžné (tím nemyslím nekvalitní) divadlo je pociťováno jako klad, když se postava, která na počátku hry působí jako "i", vyvine do "ů", přičemž si vzdělaní diváci a kritici myslí, že ve skutečnosti jde o "w". V "barokním" divadle je od začátku jasné o jaké písmeno jde. Herci se proto mohou soustředit na "kaligrafii" (i to "i" jde napsat mnoha způsoby) a diváci mohou čerpat mimořádně silné zážitky z jemností stínování jednotlivých tahů. To pochopitelně nijak nevadí tomu, aby ve hře byly motivy, které nespočívají na jednotlivých znacích, ale na slovech a větách. A navíc díky pochopení role znaků samých i na jejich "kombinacích", které slovy nejsou.
Už toho musím nechat. Ještě jeden barokní rys jsem v inscenacích Geisslerů viděl. Vrcholná barokní architektura má mimořádný cit pro urbanismus. Neexistuje žádný princip, který by nebyla ochotna obětovat začlenění díla do kontextu, ve kterém má stát. Na rozdíl od pozdějších architektonických směrů však toto "obětování" není myšleno ani chápáno jako popření onoho principu, ale "paradoxně"  jako potvrzení jeho platnosti a skutečného významu.


 Všichni herci jsou výborní. I když každý filigránsky pracuje na své roli, nevadí při tom v rozletu ostatním, proto typicky vidíme mnoho akcí najednou. Inscenace obsahuje mnoho vtipných detailů. Neuvěřitelně komického efektu se dosahuje např. vytvářením ruchů. Postavy, které právě hrají, nevytvářejí žádné zvuky. Bouchnou-li do stolu, pijí-li, píší-li na virtuálním psacím stroji, ozve se příslušný zvuk od stolečku vedle scény, kde sedí herci, kteří právě nehrají, a dělají "ruchaře". Jak už jsem řekl, všichni herci hráli perfektně, přesto však musím vyzvednout to, co předvedla Vendula Štíchová, to se často nevidí.

Tenhle zážitek by si nikdo, kdo má divadlo rád, neměl nechat ujít.