Nepřítel lidu

 

drama Henrika Ibsena
režie Ivan Rajmont
Stavovské divadlo, 9.listopadu

 

    Henrik Ibsen napsal hru Nepřítel lidu v roce 1882.

 

    Na představení jsem původně ani neplánoval jít, ale dostal jsem po internetu nabídku lístků za poloviční cenu a navíc jsem zjistil, že tam hraje Anita Krausová z loňského ročníku KALD DAMU. Skutečně tam hrála roli, kterou původně hrála o rok starší absolventka KČD DAMU Pavla Beretová, která už mezi tím udělala v Národním kariéru (m.j. hlavní role v Radúzovi a Mahuleně). Pavly Beretové si velmi vážím a v Národním jsem ji již viděl minimálně ve dvou inscenacích (Mikve a Rock'n'roll Toma Stopparda). Při tom jsem si uvědomil jak těžký může být pro mladou herečku přechod ze školy rovnou do Národního. V těch dvou hrách sice měla možnost asistovat vynikajícím hercům, ale v obou dohromady neměla ani sto vět. Tahle role dcery hlavního hrdiny Petry byla o něco větší. Anita Krausová se s ní vyrovnala docela dobře, i když měla svoji roli značně stíženu tím, že ve Stavovském divadle bylo možná o celých padesát diváků víc než kolik se jich vešlo do vyprodaného divadla DISK.  To bylo pochopitelně - i když z jiných důvodů - hendikepem i pro ostatní herce skutečně hvězdného obsazení (David Prachař, Ladislav Mrkvička, Saša Rašilov, Vladislav Beneš). Výborně hrál Dr. Stockmanna David Prachař, líbil se mi výkon Jaroslava Mrkvičky. Ostatní odvedli svůj (vysoký) standard. Ale před poloprázdným hledištěm to věru neměli lehké. 

 

     Námět hry je z dnešního hlediska hodně schématický. Hlavním hrdinou je Dr. Stockmann, který pracuje jako lékař městských lázní. Díky lázním městečko prosperuje, dobře se daří i samotnému dr. Stockmannovi. Jeho bratr je v městečku starostou, tchán majitelem jedné z největších továren ve městě. Během prvních dvou jednání se nám představují jednotlivé osoby. Ve třetím jednání přijde doktorovi dopis, který obsahuje výsledek analýzy vody v lázních, která dokazuje, že lékař měl pravdu se svými obavami, že voda v lázních je natolik zamořena produkty místních továren, že představuje pro pacienty vážné zdravotní riziko. Dr. Stockman se rozhoduje, že celou věc zveřejní. Jeho bratr mu to rozmlouvá, někteří spoluobčané a novinář mu v jeho boji slibují podporu. Ale když zjišťují, že by lékař mohl svou "nerozvážnou" pravdomluvností ohrozit "zájmy obce" i jejich zájmy osobní, postupně ho opouštějí.

 

    Po prvních třech jednáních jsem byl hodně zklamán. Dokonce jsem si vzpomněl na to jak Jan Werich ve kterémsi rozhovoru na otázku proč nehraje v Národním odpovídal, že se jeho vedení bojí, že by poznal, že ty hry jsou blbé. A bral si za příklad zkarikovaný dialog z Ibsenovy Nory. Nechápal jsem, proč se autoři inscenace alespoň nepokusili o trochu modernější pojetí. Jenže Ivan Rajmont je příliš zkušený režisér, aby to bylo náhodou. Asi chtěl ukázat "aktuálnost" hry.

 

     Čtvrté dějství se odehrává před oponou na meetingu, který dr. Stockmann svolal, aby občany seznámil s pravdou. Představitelé městské elity mu "zcela demokraticky" znemožní vystoupení. Když neustoupí, dostane výpověď z práce i z domu, kde s rodinou bydlel. Dav mu zdemoloval byt, rodina i ti, kteří se od něj neodtáhli, jsou pronásledováni. I jeho tchán, který ho dosud podporoval, se ho snaží zkorumpovat ohledy na rodinu. Dr. Stockmanna to vede k úvahám o zhoubnosti demokracie a negativní roli většiny, která přece (skoro) nikdy nemá pravdu. Plamenně odsuzuje roli politických stran. Čím dál, tím je zřejmější, že jeho ústy vyjadřuje své obavy ze společenského vývoje sám autor.     

  

    Jenže doba jde nezadržitelně "dopředu". Slova a věty nabývají nových významů. A tak někdy na stoletém stromě klasiky vyraší zelené lístky v místech, kde bychom to neočekávali.

Hra končí takhle:

 

Dr. Stockmann: Ano, troufnu si dokonce říct, že teď jsem jeden z nejsilnějších lidí na světě.
Stockmanová: Fakt?
Dr. Stockmann:Psst; zatím o tom nesmíte mluvit; učinil jsem totiž velký objev.
Stockmanová: Už zase?
Dr. Stockmann: Jistě, jistě. Věc se totiž má tak, abyste věděli... Nejsilnější člověk na světě je ten, co stojí nejvíc sám.
Stockmanová: Tomáši, ty jsi....
Petra:Tati!

 Když jsem vyšel z divadla koukal na mne ze sloupu s plakáty barevně vyvedený portrét prošedivělého brýlatého muže, s (po plastické operaci) šibalsky mrkajícími očky a s mužně (ale  už ne zbytečně moc - před cca 4 lety to bylo nejméně o 6 mm víc) vystrčenou bradou. (Pokud se divíte, co to žvástám, vězte, že imagemakerové označují vystrčenou bradu za výraz mužnosti. Mě to vždy připadalo spíš k smíchu. Možná to bylo způsobeno filmy s Mussolinim, který v době, kdy byl nejpopulárnější, strkal bradu dopředu nejméně o 3 cm).

  

    Málem bych zapomněl, pod portrétem byl nápis "Václave stojíme za tebou!". Obešel jsem reklamní sloup o něco větším obloukem, ale nikdo za ním nebyl. Náladu mi to nespravilo.

 

Rybo, ... rybo, kde jsi?

 

Skutečně hodně dobrý balet

 

Paedocypris Progenetica (Small Fish)
B/olero
Small Hour
tři taneční představení skupiny 420people
Divadlo Ponec 16.listopadu

 
    Skupinu 420people založili v roce 2007  Nataša Novotná a Václav Kuneš, kteří dlouho působili v Nederlands Dance Theatre u Jiřího Kyliána. Na kvalitě jejich (nejen tanečního) projevu je to patrné. Vzhledem k dokonalosti tanečního projevu používám raději označení balet než taneční divadlo. Tento večer uvedli tři inscenace a vynikající přídavek. Po představení ještě uspořádali krátkou diskuzi s diváky. Je vidět, že jim hodně záleží na tom, aby své umění nepředváděli jen v Holandsku, ale i ve své vlasti, i když je to obtížné. 

 

    První choreografie inscenace Paedocypris Progenetica (Small Fish) byla inspirována motivy knihy J.Orwella 1984. Spolu s oběma uvedenými tanečníky vystoupil i Tomáš Rychetský, člen baletu Národního divadla. Bylo to zatančeno velmi dobře, další tři vystoupení však pro mne tuto inscenaci zastínila.

 

    Před přestávkou tančily  Nataša Novotná a  Rei Watanabe výtečně B/olero - krátkou choreografii izraelského tanečníka Ohada Naharina. Byl to zcela mimořádný zážitek. K atmosféře přispělo i výtečné nasvícení scény, které vybavení divadla Ponec umožňuje.

 

    To nás však ještě po přestávce čekaly dva vrcholy večera. Prvním byl duet Small Hour, za který oba tanečníci získali (víc než po právu) mnoho ocenění. Nebudu zde rozebírat "o čem to bylo", jak se o to pokoušeli někteří diváci na besídce po představení. Nemá to cenu.

Určitě šlo o jeden z nejlepších baletních duetů, který jsem kdy viděl. Jsou to skutečně důstojní pokračovatelé Jiřího Kyliána (asi bych větší poklonu vyseknout neuměl).

 

    Jako přídavek předvedl Václav Kuneš s Rei Watanabe tanec na jazzovou hudbu Luise Armstronga. Nevídáno, neslýcháno. Jde o jeden kus z jejich holandského jazzového představení, jehož velká část probíhá jako improvizace s živými hudebníky na scéně. Bohužel tohle představení asi u nás kvůli jeho ceně asi neuvidíme. Skoro by stálo za to jet na něj do Holandska.    

  Skupina 420people uvádí premiéru nového programu 30. listopadu až 2. prosince v Divadle Archa. Určitě to bude velký zážitek.  

 

Osvobozující večer s Woodym, Marií a dalšími

 

Woody Allen: Central Park West 

režie Mikuláš Tyc, překlad Michael Žantovský

DAMU učebna K222, 10.listopadu

 

    Již dlouho jsem se tak srdečně a dosytosti nezasmál.  Studenti KČD připravili studijové provedení aktovky Woody Allana. Bylo to ve "vyprodané" učebně K222 - vstupné dobrovolné do klobouku (kdyby ho vybírali po konci představení, jistě by vybrali pětkrát tolik). Mnoho diváků (většinou studentů DAMU) leželo na podlaze před první řadou.

    Inscenace byla až neskutečně podařená. Všichni herci hráli výborně a s očividnou chutí. Bylo jich pět. Až neuvěřitelně dobrá byla Marie Štípková, která skoro neslezla ze scény. Byl to výkon, na který se nezapomíná. Jsem pyšný, že jsem si jejích mimořádných hereckých kvalit všiml již loni, kdy hrála malé role v inscenacích Na flámu (služka) a Marnotratný syn (maminka). Hrozně se těším na její další role. Z mužů se mi nejvíce líbil Ivan Lupták, kterého si také pamatuji z "Na flámu". I ostatní si zaslouží jmenovat, byli to Anežka Rusevová, Jakub Tvrdík a Klára Krejsová.

    Nevím jestli bude tato inscenace ještě někdy "pro veřejnost" (zatím byla dvakrát), ale pokud ano, vřele doporučuji  touto psychoanalytickou lázeň podstoupit. Je skutečně očistná.

 

 

  

Někdy život není lehký

  

    Včera jsem si chtěl koupit lístky na druhou reprízu inscenace Ryba, která byla plánována na 2.prosince a na kterou jsem se hodně těšil (a lákal na ni mnoho kolegů). Ale Ryba se hrát nebude dříve než v lednu. V pokladně mi řekli, že jeden z tanečníků již nemůže v představení hrát a proto bude třeba vše nastudovat znovu.

    Z výsledného představení přímo vyzařovalo obrovské úsilí, které všichni a především hlavní autorka Lenka Bartůňková věnovali její přípravě. Musí to být pro ně hrozně těžké najít jen po dvou provedeních sílu pustit se do práce znovu. Držím jim hodně palce, aby to ustáli i když to jistě nebude (především psychicky) lehké. V takových případech si člověk uvědomí jak těžké je dělat umění v menšinových žánrech.

    Vybavují se mi verše Jiřího Suchého

Je však třeba začít znova
Nenechat se odradit

    Jejich autor mnohokrát ukázal, že to není jen krásná písníčka, ale jeho osobní krédo, takže se těm slovům právě od něj dá věřit.