O Janáčkovi poprvé - Listy důvěrné

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
režie Lucie Bělohradská
Divadlo Kolowrat, 26.září 2011

Na tohle představení jsem šel ze dvou důvodů. Tím vážnějším bylo rozhodnutí vidět co nejvíc představení, ve kterých hraje Jiří Štěpnička, tím druhým (který vlastně jen posiloval ten první) byla dobrá zkušenost s inscenacemi, které jsou uváděny na komorní scéně Národního - v Divadle Kolowrat. Představení se mi moc líbilo, ale doporučovat už ho nemá smysl, protože už má za sebou derniéru.

Životní osudy Leoše Janáčka jsou nesmírně zajímavé a dost kontroverzní. V původní verzi téhle glosy jsem se podivoval nad tím, že za námět pro hru si je zvolil  cizinec - irský dramatik Brian Friel a ne nějaký český autor. A měl jsem v tom (skoro) jasno. Česká (kulturní) veřejnost spotřebovala  dost úsilí, aby se vyrovnala s hudbou Leoše Janáčka. Po tom, co se "jeho fandům" podařilo prosadit obecné (vskutku se už týká široké veřejnosti?) uznání kvalit jeho hudby, se jim (celkem pochopitelně) nechtělo ohrožovat "pověst velikána" nesnadně interpretovatelnými podrobnostmi z jeho života. Zamýšlet se veřejně nad jeho osobností je pro nás stále ještě silné kafe. Chce to hodně odvahy, nadhledu, znalostí, pochopení, sebedůvěry a schopnost nepředpojatého uvažování. Absence takových úvah v informacích "pro běžné lidi" byla příčinou, že pro mne bylo mnoho faktů, které jsem se ve hře dověděl, velikým překvapením.

Jenomže už to neplatí. Už máme i českou hru. Milan Uhde a Miloš Štědroň připravili pro Provázek inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou jsem mezitím navštívil. Až tam jsem (možná) leccos pochopil. Nevím však, zda by to bylo možné bez toho, co mi dala a o čem mě donutila přemýšlet hra, o které právě píši. 


Ale nebudu předbíhat, musím se vrátit k inscenaci, kterou na základě hry Briana Friela vytvořila v  dramaturgii Ivy Klestilové režisérka Lucie Bělohradská. Formálně šlo o činohru "šmrcnutou koncertem".  Celou dobu je na jevišti přítomen Eve Quartet, který během večera (po částech) zahraje celý kvartet Listy důvěrné, který dal hře název.

Ve hře jsou čtyři postavy. Tři z nich jsou skutečné, čtvrtou - dnešní studentku, která píše o Janáčkovi disertaci, si autor přidal, aby mohl do hry vpašovat faktografické údaje i jejich "hodnocení". Tu hrála Lucie Žáčková. Tehdy jsem ji ještě moc neznal. S nelehkou rolí se vyrovnala velmi dobře.

Hlavní postavou je pochopitelně Leoš Janáček, kterého znamenitě (jak jinak?) hraje Jiří Štěpnička. Jeho role při tom nebyla vůbec snadná. Musel střídat polohy účastníka dění, když četl ze svých dopisů a znovu prožíval to, co cítil při jejich psaní, s polohami vzdělaného umělce, který i když dokáže mít nad svým životem nadhled, obhajuje své pocity, skutky a "právo na lásku", když odpovídal neodbytné studentce. 

Ještě zbývají dvě ženy, které v konci Janáčkova života bojovaly (nebo se jen dělily?) o přízeň a zájem tehdy již známého a slavného skladatele. Jeho žena Zdenka a "jeho můza" Kamila Stösslová.

Zdenku hraje výtečně Jaromíra Mílová. Její postava byla vlastně jediná snadno pochopitelná a věrohodná - žena, která svého muže miluje a velmi těžko nese to, jak necitelně se k ní chová a de facto jí opouští kvůli mladší ženě, kterou považuje za svou múzu. Kamilu líčí inscenace jako povrchní ženu, která (se souhlasem svého manžela)  zčásti opětuje city, které jí Janáček vyznává. Skladatel jí psal několik dopisů denně, veřejně se vyznával z toho, že inspirací k jeho tvorbě je jeho láska k ní. Dokonce ji Listy důvěrné - včetně autorských práv - věnoval. Postava Janáčka čte ze svých dopisů Kamile, vyznává jí lásku a uvažuje nad svým životem i tvorbou. Musí při tom odrážet otázky studentky, která nemůže pochopit, co tak velký umělec může vidět na (nejen podle jejího názoru - zde do značné míry mluví i za autora hry) tak nezajímavé a nudné ženě, která je typickou představitelkou nepříliš vzdělané maloměšťačky.  Postava Kamily je také ve hře hodně "plochá", moc toho nenamluví, většinu doby jen leží na pianě a předvádí své půvaby. Hrála ji Sabina Králová.

I Janáček ve hře občas připustí, že Kamila "ve skutečnosti" není tou, za kterou ji pokládá. Jenže co je to skutečnost? I trouba jako já pochopí, že pro takového umělce jsou vlastní pocity a víra nekonečněkrát důležitější než nějaká "skutečnost". Jinak by mohl být třeba účetním, ale nemohl by složit tak úžasnou hudbu, která obsahuje tak hluboké city, že se nad nimi budou dojímat další generace ještě za mnoho let. Takže není tak jasné, kdo koho vlastně využívá. Kamila na návrh svého muže zpeněžila milostnou korespondenci od skladatele. Janáček by bez toho, že naplno prožíval své city k ní, nebyl schopen takového tvůrčího vzepětí (v jeho případě to není fráze).  A jeho žena měla prostě smůlu (více o tom, co to mohlo způsobit, jsem se dověděl až od Provázků).

Celkové vyznění hry bylo ohromně posíleno přítomností kvarteta, které znamenitě zahrálo skladby a motivy, o nichž postavy mluvily. Kdyby Národní nemělo Jiřího Štěpničku, asi by si na tuhle hru nemphlo troufnout. 


Bylo to výborné představení, člověk z něj odcházel nejen plný pocitů z krásné hudby, ale kdesi v mysli se mu ještě několik dní vynořovaly otázky po smyslu života, obsahu umění,  roli osobnosti, zodpovědnosti a vztahu umění a jeho tvůrce. Jedinou jistotou  je, že život je složitější "než si dovedeme představit" a spolehlivě se vzepře jakémukoli pokusu o zaškatulkování. Asi se to netýká jen životů geniů - tam je to jen víc vidět.

Trochu moc ideologie

Muži
Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR
Divadlo Ponec, 12.ledna 2012

Viděl jsem kdysi v La Fabrice jednu inscenaci autorky tohoto představení - Malou smrt, která se mi líbila. druhým setkáním s ní bylo, když Adéla Laštovková-Stodolová alternovala za Lenku Wágnerovou v Perfektním dni.
I tahle zkušenost byla důvodem, proč jsem na její nové představení Muži těšil. Jenže mne moc nezaujalo, dokonce by se dalo říci, že se mi nelíbilo. Nejde ani v přeneseném smyslu slova o taneční divadlo. Těžko bych hledal termíny, kterým bych žánr popsal. To pochopitelně není vadou, naopak často se mě taková nezařaditelná představení hodně líbí. Jenže tentokrát se mi zdálo, že všechno je podřízeno ideologii, která skoro kape z každé minuty představení. Ostatně autoři se k tomu v programu (pyšně) hlásí:

"Jak si v dnešní době žijí muži? Není toho na ně někdy moc? Když se v mužích probudí zvířata, volání smečky se nedá odolat. Šest mužů se vydává na cestu do divočiny, aby našli odpovědi na ty nejniternější otázky. Vyrovnávají se tam se svými problémy a především sami se sebou. Stagnace, potlačená agrese, homosexualita, víra nebo nepřítomný otec.. Pořád je co řešit. Přitom jen fakt, že se muž stane otcem, je důvod k tomu být na sebe hrdý. Přestaňme se tak konečně koukat na muže s předsudky, které nám vštěpuje naše společnost. Divadelní představení na pomezí mnoha žánrů je inspirováno skutečnými příběhy mužů."

Jenže já bych to viděl spíš na to, že se v představení ukazuje, jak muže vidí (chce, je schopna vidět) autorka, než jak tomu je "ve skutečnosti".

 Na jevišti vidíme šest herců, kteří se stylizují do role vlků a jednu tanečnici (Zuzana Stavná), která ztělesňuje fenku, která má svým tělesnem na ony samce velký vliv. Obraz vlčí smečky sestávající ze šesti samců a jedné "hostující" samice odpovídá přírodní realitě  (podle mých pocitů)  stejně málo jako psychologickým problémům a snažením dnešních lidských samců. Pochopitelně nikomu (tím méně umělcům) neberu právo na jejich vyhraněný názor, který navíc nemusím nutně chápat, aby se mi inscenace líbila. Jenže by mi neměl být vnucován s takovou úporností (a skoro až polopaticky). Větší části obecenstva se však představení jistě líbilo, mnoho z nich se smálo skoro při každém vlčím zavytí - a že tihle vlci vyli skoro pořád. Možná je to dobrý krok, jak do Ponce přilákat nové diváky.

Na druhé straně je nutné objektivně říci, že "řemeslně" bylo představení uděláno velmi dobře. Všichni herci byli dobří a dělali, co mohli, nápaditá byla scéna, osvětlení i hudba.

Kdo to dočetl až sem, ví, že návštěvu představení doporučovat nebudu. Na druhé straně nelituji toho, že jsem ho viděl, určitě na něj ale nepůjdu znovu, což jinak dost často dělám.