Sněhurka - styl baletu, jaký se mi vůbec nelíbí

rsk

     Blanche Neige - Sněhurka

        balet Preljocaj

    V rámci francouzských dnů v Praze (Francie nám předává předsednictví EU) byly v Národním divadle dvě představení baletu Preljocaj Sněhurka. Očekával jsem jsem "moderní choreografii" a viděl představení, které mi se mi vůbec nelíbilo, ale bylo pro mne velmi "užitečné" - jasně jsem si uvědomil, co se mi na baletu líbí, co od něj očekávám a co naopak vůbec nemusím. Pochopitelně, ale to, že se mi něco nelíbí není nějakým odsudkem, ale jen vyjádřením mého (ne)vkusu a (ne)předpojatosti.

    V "dokumentaci" k představení se praví, že si významný světový choreograf Angelin Preljocaj chtěl po několika velmi abstraktních baletech odpočinout a pracovat s "něčím konkrétním". Pokud tomu tak bylo, povedlo se to tak, až se z toho jednomu točila hlava. Já bych styl představení, které jsem zhlédl, nazval nejspíš "výpravnými epickými pohybovými obrazy beze slov podmalovanými pečlivě vybranou hudbou a do důsledků využívajícími jevištní techniky".

    Hlavní rozhodně nebyl tanec, vyjádření citů, ale vyprávění příběhu. Připadal jsem si jako kdybych od obrazu Picassa odběhl k obrazu některého (z horších) současníků Jacques-Luis Davida, jednoho z hlavních představitelů francouzského klasicismu. Zdálo se mi, že představení bylo velmi vhodné pro návštěvy škol, po nichž pak paní učitelka požaduje po žácích sloh na téma "co chtěl básník říci".  Také se o něm jistě bude dobře psát kritičkám, které vůbec nevěděly, co mají napsat o baletu Santa Says Cut It!, a tak ho jen ztrhaly.

    Na začátku vidíme umírat Sněhurčinu matku a Sněhurku rychle dospívat. Až se jí to povede, odtančí spolu s otcem do paláce, kde sledují taneční výkon sboru. Ten mi připomínal spíše doprovodné folkloristické  vystoupení na spartakiádě. Tanečníci byli synchronizováni, ne však hudbou. Navíc sbor názorně předvedl něco, co již jsem (zaplaťpanbů) dlouho na jevišti neviděl. Tanečníci, kteří právě netančili, se snažili - zřejmě na pokyn režiséra - chovat "přirozeně". Různě se oplácávali, objímali, podávali si ruce a nenuceně se bavili (škoda, že tam nebyl ruchový mikrofon jako na střídačce při sportovních přenosech). 

    Hudba (vybraná z tvorby Gustava Mahlera) hrála ve většině inscenace roli podobnou jako dobrá hudba filmová - znamenitě ilustrovala či spoluvytvářela atmosféru jednotlivých scén. Jen málokdy se ale podle ní na scéně tancovalo. Výjimkou byly výborné a působivé "skutečně baletní" tance prince se Sněhurkou ať už (ještě) mrtvou nebo (už) zase živou. Výkony obou byly skutečně vynikající.

    Macecha se hned po svém zjevení na scéně projevovala velmi agresivně. Po tom, co pochopové zlé macechy odložili Sněhurku v lese, ujmuli se jí muži (všichni vyšší než Sněhurka, kterou tančila dosti vysoká tanečnice), o kterých jsme se (úplně beze slov!) dověděli, že jich je sedm, jsou veselé povahy, živí se lámáním kamene, k čemuž potřebují umět se slaňovat, mít lucerničky a kladívka, že dívky, které u nich zemřou, ukládají do skleněných rakví ... a mnoho dalšího užitečného. Chtělo se mi nahlas zakřičet "Tak velcí trpaslíci nejsou!".

    S podobnými reakcemi se setkával Jára Da Cimrman v době, kdy se coby principál loutkového divadla s marionetami pokoušel domorodcům v Latinské Americe názorně demonstrovat pojem "loutková vláda". "Tak malí ministři nejsou!" křičeli osmahlí kreolové. Jára da Cimrman si velmi dobře uvědomoval, že navždy nevystačí s loutkami vedenými shora, ale, že až pokročí k vládám demokratických a lidově demokratických států bude muset použít loutek vedených zezdola a ze strany.

    Ke známým scénám Macechy před zrcadlem byla využita moderní technika - polopropustné zrcadlo, ve kterém se chvíli odrážela přepychově oblečená macecha a chvíli bylo vidět Sněhurku, jak vesele křepčí s trpaslíky.

    Zlá macecha se vypravila za Sněhurkou a doslova jí nacpala jablko do úst. Ta se do něj zakousla tak silně (jako bulteriér), že jí macecha mohla, držíc v ruce jen jablko, vláčet přes půl jeviště sem a tam. Skus opadl až v okamžiku, kdy Sněhurka umřela. Pokud to někteří diváci nepochopili, dostalo se jim o tom záhy rukolapného důkazu. Z nebe se (na laně) spustila její zemřelá matka, lapla ji za ruku a vzala ji do nebes s sebou. Pak si to ale zhruba na půli cesty rozmyslela, vzala si jen duši a nevládné tělo Sněhurky vrátila trpaslíkům. 

    Pak přišlo, jak již jsem psal, "baletní intermezzo" tanec prince kolem a posléze se Sněhurkou. Tady jsem byl odměněn za přestálé útrapy a kupodivu to ani ostatnímu publiku nevadilo.

    Celý balet končil tím, že Macechu svékli do "plavek" (měla vlastně pravdu, byla vstkutku hezčí než tanečnice tančící Sněhurku) a za ohňových efektů jí navlékli červené ťapky a ona se v nich za zvuku šíleně rychlé hudby "utancovala k smrti" symbolizujíc muka pekelná.   
 

Balanchine & New York City ballet

aneb úžasný večer s "nedozírnými následky"

rsk

  tři choreografie Gorge Balanchina v provedení  New York City ballet

    W.A.Mozart: Divertimento No. 15

    Anton Webern: Episodes
        (Symfonie op.21, Cinq Piceces op.10, Concerto op.24, Fuga)

    P.I.Čajkovskij: Suita No.3

            Opera Bastille Paříž 11.září 2008

    Jak už jsem někdy v blogu psal, snažím se dohánět to, co jsem nemohl vidět v mládí, a objíždím různé evropské galerie. Někdy se mi podaří zážitek z galerií doplnit i nějakým tím tanečním nebo baletním představením. Letos v září jsem byl týden v Paříži a měl štěstí, že tam právě hostoval balet z New Yorku s celkem 4 inscenacemi. Vzhledem k finančním možnostem jsem mohl navštívit jen jedno představení a vzhledem k časovým možnostem jsem si mohl vybrat "jen" z představení složených z Balanchinových choreografií. I když jsem z toho původně nebyl nijak nadšen (chtěl jsem raději vidět něco "moderního" a ne dílo klasika choreografie), bylo to obrovské štěstí a (spolu s Kiliánovým projektem Arcimboldo 2000) nejlepší baletní představení, které jsem kdy viděl.

    George Balanchine patří k mnoha umělcům, kteří prodělali svůj výcvik v uměleckých školách Ruska (a později Sovětského svazu), ale díky poměrům v této zemi prožili naprostou většinu svého plodného uměleckého života v cizině. Ve dvacátých letech pracoval jako hlavní choreograf ve slavném Ruském Baletu Sergeje Ďagileva v Paříži. Od třicátých let pracoval převážně v Americe. 

    Představení bylo po všech stránkách dokonalé. Aniž bych to chtěl vydávat za nějaký odborný názor, dají se u baletní inscenace vydělit tři složky: Vyjádření hudby pohybem (nebo chcete-li raději soulad hudby a tance), choreografie a taneční styl (z jakého "materiálu" je choreografie postavena a jak je postavena) a konečně kvalita provedení  tanečníky. Když jsem tohle dopsal, uvědomil jsem si, že je zde někdy ještě další složka - poselství (nebo obsah), které chce balet sdělit. Takové cíle si však tyto choreografie nekladly. Šlo díky bohu (jsem ateista, ale pokud bůh existuje, na takovýchhle představeních musí mít účast - co by jinak dělal) jen o "tanec pro tanec" nebo lépe o "tanec pro radost ze života (a tance)".

    Ve všech těchto aspektech šlo o zcela mimořádný zážitek. Soulad s hudbou byl zcela dokonalý, což bylo nejvíce překvapující u hudby Webernovy, protože choreografie byla postavena na "skoro klasických" baletních figurách (např. jen málokdy byly špičky tanečnic ohnuty v kotníku). Z hlediska vyjádření původně netaneční hudby baletními prostředky byl zřejmě George Balanchine zakladatelskou osobností, na kterou moji oblíbení choreografové zjevně navazují (i když poněkud jinými prostředky). A tak jediné, co jsem "postrádal" byly prvky humoru a sebeironie, na které jsem v baletu "od dob Kiliánových" zvyklý. 

    Naprosto dokonalé bylo i provedení tanečníky New York City ballet. Nebylo zde rozdílu mezi sólisty a sborem, asi nikdy už neuvidím tak dokonalé baletní výkony. Při představení a zejména těsně po něm jsem si to užíval, ale neuvědomoval jsem si nebezpečí, která shlédnutí takového výkonu nutně přináší. Na několika prvních představeních v Praze jsem pak byl k výkonům tanečníků nespravedlivě kritický - jako kdyby divák na lehkoatletických závodech byl zklamán tím, že neviděl alespoň tři světové rekordy.  

P.S. Ve filmu Pretty Woman hraje Richard Gere finančníka, který letí na z Los Angeles speciálně "jen" na divadelní premiéru v New Yorku.  Bral jsem to především jako plytkou demonstraci obrovského bohatství. Po tomhle představení jsem si uvědomil, že kdybych si to mohl dovolit, považoval bych let na takové představení za velmi dobře vynaložené prostředky.
 

"Jeho" pražané už o Mozarta nestojí

rsk

 

dvě operní inscenace W.A.Mozarta v pražském Národním divadle:

    La Finta Giardiniera - Zahradnice z lásky

    La Clemenza di Tito - Titus

Poslední dvě představení Zahradnice z lásky v této sezóně jsou 10. a 26. prosince. Nezaváhejte a jděte na to!

    Původně měla tahle glosa mít název "Finta z lásky" reagující na napětí mezi doslovným překladem a překladem podle obsahu názvu první z těchto oper. Pak však převážilo mé zděšení z toho, v jakém stavu je pražské operní publikum (a je vůbec nějaké?). Pokud nečtete tenhle blog poprvé, víte, že mám ve velké oblibě některé menšinové divadelní žánry. Proto jsem zvyklý na to, že poměrně často jsem na představení, která zdaleka nejsou vyprodána. Nikdy mě však nenapadlo, že by mezi ně měl patřit v Praze i Mozart, navíc jen dvě představení po premiéře. 17.listopadu jsem navštívil představení La Finta Giardiniera v poloprázdném Stavovském divadle. Přitom jde bez nejmenší pochyby o zcela výjimečně kvalitní představení, jehož tvůrci jsou navíc pražskému publiku již z minulé práce v Národním dobře známi. A přesto bylo divadlo zaplněno tak z 50% a někteří diváci ještě odcházeli po druhé přestávce. Měl jsem jako obvykle lístek na galerii, ale vzhledem k okolnostem jsem se po první přestávce přemístil do přízemí. Když jsem se dovoloval (velmi kultivované) paní uvaděčky, dali jsme se do řeči. Na můj údiv, že hodně diváků o druhé přestávce odešlo, reagovala tak, že lidé nejsou zvyklí na dvě přestávky a možná si myslí, že je konec. Když jsem se divil, proč jim to šatnářky neřeknou, smutně se rozesmála a sdělila mi, že ty to jistě nevědí také a i kdyby, tak se o takové věci nezajímají a jsou rády, že půjdou po konci představení o několik minut dřív domů,  a poradila mi, abych se - jako ona (vzhledem k tomu, co všechno v divadle zažije) - ničemu nedivil.

    Manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi již před několika lety inscenovali ve Stavovském divadle Mozartovu operu La Clemenza di Tito, která dostala v roce 2006 cenu Alfreda Radoka jako nejlepší inscenace roku. Ač moc často na opery nechodím, právě tato cena mě přiměla, že jsem na tuto tehdy zašel. Představení se mi velmi líbilo.     

    Operu La Clemenza di Tito složil Mozart na objednávku pro korunovaci  Leopolda II. českým králem roku 1791. Opera neměla při premiéře velký úspěch, císařova manželka opustila divadlo o přestávce s nadávkami, které si můžete přečíst skoro v každé knížce o Mozartovi.

    Libreto chce býti obecnou oslavou - na (smyšleném) příkladu římského císaře Tita - shovívavosti, která je ctí panovníků. Ač u oper nečekám ani nepožaduji kvality libreta, tohle mne ničím zaujmout nedokázalo. Ale hudba byla přepychová, všichni zpěváci výborní - zpívali se zjevnou chutí a scéna zajímavě výtvarně řešena. I když je to už skoro dva roky, dodnes na inscenaci rád vzpomínám. Zajímavostí (o které jsem jako operní nevzdělanec nevěděl) bylo i, že některé mužské role jsou napsány pro ženské hlasy a zpívány tedy ženami. 

    Po těchto dobrých zkušenostech a zaujat výtvarným půvabem fotografií z nové inscenace manželů Herrmannových jsem tedy zašel i na Zahradnici z lásky. Představením jsem byl zcela okouzlen. Jistě patří mezi "top ten" mezi operními představeními, které jsem viděl. To by nebylo zas tak moc (asi jich nebylo celkem víc než 50 - neděste se, to je v průměru cca 1 za rok), ale jistě by se umístilo velmi vysoko i v soutěži všech divadelních představení "bez rozdílu žánrů", kde je konkurence veliká.

    Libreto (na rozdíl od Tita) je živoucí divadlo, které bych si dovedl představit i jako východisko pro dobré současné neoperní představení. Už se Vám stalo, že byste se na opeře - byť komické - několikrát upřímně a od srdce (skoro nahlas) zasmáli? Mě teď ano.

    Jistě, že základem byla vynikající Mozartova hudba, ale to se předpokládá, a nemá cenu se o tom rozepisovat. Co už není samozřejmé byly vynikající výkony všech zpěváků. A to nejen pěvecké, ale i herecké.

    V době mého mládí bylo zvykem při zfilmování  - ať už pro kina či pro televizi  - oper, že na plátně vystupoval činoherní herec zatímco zpíval operní. Bylo to buď proto, že operní pěvec se nehodil fyziognomií k roli, kterou zpíval, nebo proto, že se režiséři domnívali, že operní pěvci neumí hrát. Myslím, že je dobře, že tento zvyk se opouští. Navíc, kdyby někdo chtěl hledat pro roli Serpetty "hezčí" a lepší herečku než je Kateřina Kněžíková, byl by to asi jeden z nejtěžších úkolů, který si vůbec jde vymyslet. 

    Zcela mimořádným zážitkem je výtvarné řešení inscenace. Nejen scény, která vyvolává skutečně silné dojmy, ale i kostýmů. Nikdy bych do sebe neřekl, že na mne mohou tak moc působit kostýmy.

    Jak už jste pochopili, návštěvu inscenace velmi vřele doporučuji. Jen počítejte s tím, že představení trvá i s přestávkami přes 4 hodiny.

    Abych jen nechválil. Pokud potřebujete ke své spokojenosti sledovat projekci českého překladu zpívaného textu, budete mít na většině míst v divadle smůlu. Text je promítán na stylizovaný list ze stromu, který je umístěn před reflektory vysoko a poměrně daleko před scénou. V prvních řadách si musíte vybrat. Buď budete sledovat projekci (a bude Vás bolet za krkem) nebo scénu, obojí najednou nejde. Z druhé galerie vidíte lento list stále, ale dokud se na scéně nesetmí ani nepoznáte, že se na něj něco promítá. Je to buď obyčejný šlendrián (špatná žárovka v projektoru) nebo/a pro tyto účely nevhodný materiál, ze kterého je list vyroben. Mě tyto věci vůbec nevadily, stejně skoro nikdy projekci překladu libreta nesleduji (výjimkou byla inscenace "hokejové" opery Nagano, ve které bylo největším zážitkem sledovat napětí mezi českými texty árií a jejich anglickými překlady).