Hrabaliana IV - Kvilda

V poslední době se mi nedaří najít čas k psaní blogu. Zanedbal jsem i hlavní okruh témat - divadlo. O to víc témata okrajová. Je třeba to napravit.
Tato glosa je další součástí volné série (skoro) neuvěřitelných příběhů, které staly v mém okolí a kterou jsem na počest Bohumila Hrabala nazval Hrabaliana. Jeho díla jsou plné příběhů, které se "stát nemohly".

      Ten příběh se skutečně stal - kolegyni, kterou jsem znal poměrně dlouho - skoro deset let původně jako studentku, později jako spolupracovnici. Byla to (a stále je) velmi inteligentní, zodpovědná a štíhlá (i když ne vyzáblá) dívka a (později) žena. Všechny ty tři vlastnosti jsou podstatné. Asi nemá cenu měnit její jméno, protože všichni, kteří ji znají, tu historii minimálně slyšeli a ostatním je jedno jestli se jmenovala Lucie či Kunhuta. Budeme jí tedy říkat Kristýna.

    A začneme od konce. Kristýna učila na střední škole, v pátek odučila svou výuku, rozloučila se s kolegyněmi a ještě večer odjela se svým přítelem a jeho kamarády na weekend na Kvildu. Byla jich celá parta, v sobotu si dali několik desítek kilometrů na horských kolech. To už Kristýně začalo být špatně a tak se rozhodli, že pokud jí nebude ráno dobře, pojedou do nemocnice. V noci jí bolelo břicho a musela často chodit na záchod. K ránu tam opět šla a její přítel, který už měl o ní strach,  stál za dveřmi. Najednou Kristýna vykřikla, přítel vešel dovnitř a oznámil jí, že právě do mísy porodila. Do té doby ani oni, ani nikdo z jejich okolí nevěděl, že je těhotná (později se ukázalo, že jediní, kteří si to mysleli, byli její žáci z gymplu - kluci ne holky). Tatínek to zvládl na jedničku, holčička byla - jak se ukázalo v porodnici, kam je všechny tři dopravila sanitka - donošená a zdravá. Vážila skoro tři a půl kila.

Je to k nevíře, že nikdo nic nepoznal. Že jsem ničeho nevšiml já, je normální, ale ostatní? Kristýna s přítelem bydleli ve stejném domě (ne bytě) jako její rodiče. Necelý měsíc před porodem byla se svojí nejlepší přítelkyní lyžovat ve Francii a bydlely spolu na pokoji a ani tu nic nenapadlo. Dodatečně Kristýna vzpomínala, že asi před třemi, čtyřmi měsíci ji přestal chutnal na večírcích alkohol, jinak nepozorovala nic (pro odborníky je třeba dodat, že menstruace neměla a lékaři jim řekli, že to budou řešit až když budou chtít mít děti). Od svého gynekologa, s nímž to po porodu probírala, se Kristýna dověděla, že takový případ, kdy se matka doví, že byla těhotná,  až při samovolném porodu, není zase tak moc výjimečný a je v literatuře (ne u Hrabala, ale lékaři) vícekrát popsán.

Holčičce nějakou dobu říkali podle místa narození Kvilda.

Aby to nebylo tak fádní, bylo vše spojeno s dalšími příhodami.

Já se o tom, že Kristýna je matkou, dověděl tak, že mi v pondělí zavolala její kamarádka, že se mi musí říci něco důležitého o laboratoři (pro zrakově postižené, které jsem dělal "šéfa" a ve které obě tehdy na částečný úvazek pracovaly), ale že to nejde říci po telefonu. Bál jsem se, že byla vykradena nebo tam někdo měl úraz. Ale Kristýna mi po ní vzkazovala, že asi týden nebude moci přijít do práce. Pochopitelně tam už přišla jen návštěvu asi za půl roku.

O největší rozruch se však postarala matrikářka v Železné Rudě, kam Kvilda patří. Vyšlo najevo, že tam pracuje jen tři roky a za tu dobu se tam nikdo nenarodil a ona umí vyplnit jen úmrtní list. Když na ní naléhali, aby rodný list vydala, zaujala právní názor (pokud to nevíte, tak našem "právním" státě můžete hlásat jakoukoli pitomost a když ji označíte jako právní názor, nemůžete být za to popotahováni), že dítě se narodilo až tam, kde odešla z matky placenta. A to už bylo v porodnici v blízkém městě a ona tedy rodný list vydávat nemusí. A tak vedly dvě matriky správní řízení a holčička měla po celou tu dobu dvě rodná čísla (ani jedno však nebylo platné).  Nakonec to úřednice ze Železné Rudy prohrála a rodný list vystavit musela. Bohužel jí však prozradili, že Kristýna se s otcem dítěte chtějí vzít. A tak iniciativně zapsala příjmení matky, jaké bude mít po svatbě, aby holčička nebyla dokazatelně nemanželská a neměla tak zkažený život. Když jí namítali, že matka toho jména v den porodu neexistovala, poradila jim, aby si tedy rodný list napsali sami, když jsou tak chytří.

Svatba byla asi za půl roku. Jedním ze svatebních darů byla záchodová mísa s pomalovaným prkénkem. Když se odklopilo to poslední, byl tam zespodu nápis "Nečum a roď!".

Život přináší příběhy, které nejdou vymyslet, ale musí se stát.

P.S. Dnes už má Kristýna tři krásné děti. Druhý porod byl skoro standardní (i když velmi rychlý) v porodnici. Zato třetí byl opět "s anekdotou". Rozhodli se, že bude rodit doma za pomoci porodní asistentky. Jenže to přišlo opět velmi rychle a asistentka nebyla k dispozici. Naštěstí tatínek se (zcela náhodně) objevil několik minut před hodinou H doma a s asistencí porodní asistentky na mobilu vše perfektně zvládl. Aby si byli jisti, že je vše v pořádku, jeli maminku a děťátko ukázat do porodnice. Sestřička na příjmu se zeptala "A kdo byl u porodu?". Kristýna s hrdostí na svého manžela odpověděla "Tatínek". Sestřičce se rozzářila očka a pronesla nezapomenutelnou větu: "A víte, že v takovém případě budete muset zaplatit poplatek 700 Kč  (tou částkou si nejsem jist) za přítomnost otce u porodu?". Když to odmítli jako pitomost a když se navíc ukázalo, že po zjištění, že matka i dítě jsou v pořádku, chtějí odjet zpět domů, nechali je "trestně" čekat skoro tři hodiny na chodbě nemocnice na lékařskou zprávu.

Umírněnost ztracených

Umírněnost ztracených
Dekka dancers
Nová scéna, 24.11.2010


Již jsem v blogu vícekrát psal o představeních Miniatury, která se konala přibližně jednou za rok ve Stavovském divadle a byla věnována choreografiím členů baletu Národního divadla. Pokud to šlo, snažil jsem se na na ně chodit. Vždy to byl zajímavý zážitek. V tomto roce došlo ke dvěma změnám. Tanečníci vytvořili sdružení s názvem Dekka dancers a představení se přestěhovala ze Stavovského na Novou scénu. První změna se asi týká tanečníků a choreografů samých, z druhé určitě těží diváci. Komorním choreografiím sluší menší jeviště i blízký kontakt diváků daleko víc.

Tento večer se skládal ze tří choreografií.

První White is colour of sorrow vytvořila Hana Turečková na hudbu Alfréda Schnittkeho. Moc se mi líbila. Již jsem ji jednou před rokem viděl a tehdy jsem ji nedokázal docenit - možná to bylo i tím, že jsem byl od tanečníků na galérii hrozně daleko. Autor hudby svůj koncert vytvořil po návratu z nemocnice, který ho do značné míry traumatizoval. Autorce se podařilo vystihnout náladu hudby. Všichni tanečníci byli vynikající, speciálně jsem si všiml Edity Raušerové a Alexandra Katsapova.

Druhá choreografie Persistence of Losers Toma Rychetského a Viktora Konvalinky měla obrovský ohlas u mladých diváků. Mimo jiné pro to, že v ní byla postava spidermana. Mě tenhle rozměr nechával celkem chladným, protože jsem tyto filmy nějak minul. Na můj vkus bylo představení poslepováno z příliš mnoha (pro mne) nesourodých částí, asi bych si více užil kdyby bylo rozděleno do několika "homogenějších" kusů. Jednotlivé části byly však výborné - především dlouhý duet Viktora Konvalinky se Zuzanou Šimákovou. Všichni tanečníci byli opět výborní - kromě dvou zmíněných mne zaujala nejvíc Sylva Nečasová, o které jsem tu už také několikrát psal.

Poslední byla kratší avšak působivější choreografie Side effects Emira Faddy. Byla doplněna filmovými dotáčkami a jevištními efekty (např. umělé vlny vznikající vháněním vzduchu do dlouhého umělohmotového "pytle" - viděl jsem ho prvé na představení Ryba v Ponci). Obvykle mi takové věci spíše vadí, ale zde byly integrální součástí inscenace. Opět odvedli všichni tanečníci výborné výkony .

Předností těchto představení je především kvalita provedení daná vynikající úrovní celého souboru baletu Národního divadla. Je vidět, že všichni tanečníci vystupují v těchto představeních rádi a s velkým nasazením. Vzhledem k tomu, že nemívají mnoho repríz (nanejvýš jednu až dvě) jde o velmi autentický divadelní zážitek, který si vychutnávají nejen diváci, ale i všichni účinkující.   

Svěcení jara

Svěcení jara
představení z choreografií Petra Zusky
Národní divadlo, 18.11.2010

Tohle představení vzniklo díky finanční krizi. Původně bylo plánováno představení složené z choreografií slavných amerických autorů, jenže to by bylo v současné době příliš drahé. A tak šéf baletu sestavil představení z toho, "co našel ve svých šuplících". To ale neznamená, že by šlo o nezajímavé představení. Mě se hodně líbilo.

Sestává se ze tří částí. Nejméně mne zaujala úvodní choreografie na hudbu 1.symfonii D-dur Gustava Mahlera. Možná to bylo tím, že jsem-li unaven, mívám na baletních představeních  problémy soustředit se na začátek představení. Spíše to bylo tím, že v choreografii bylo pro mne příliš mnoho "spartakiádních synchronizovaných přesunů do předem daných geometrických tvarů". A ty "přebily" dojem z výborných individuálních výkonů všech tanečníků. Na koncepci představení se asi podepsalo to, že byla vytvořena pro vystoupení souboru na světové výstavě v Šanghaji.

Střední část byla "sázka na jistotu". Byla sestavena ze tří parádních baletních čísel, které Petr Zuska napsal pro hvězdy pražského souboru pro vystupování na různých gala představeních v cizině. Všechny tyto krátké balety byly velmi působivé.

První - Deja vu tančili Alexandr Katsapov a Adéla Pollertová. Již jsem tuhle nápaditou, náročnou a velmi vtipnou choreografiii jednou viděl a líbila se mi tentokrát ještě víc. Skutečně parádní kousek.  Oba tanečníci byli jako vždy vynikající.
Jako druhá byla "Lyrická"na motivy rusínských a slovenských lidových balad. Tančili ji Petr Zuska se Zuzanou Susovou.
Poslední před přestávkou byl titul "Empty title" ve vynikajícím provedení Nikoly Márové a Michala Štípy. Půvab tohohle kousku spočíval především ve stylových kontrastech jeho částí.

I když druhá část představení byla výborná a mimořádně působivá, přesto nás vrchol večera teprve čekal ve Stravinského Svěcení jara. Již jsem balet na tuto hudbu viděl (minimálně) třikrát. Poprvé někdy v polovině sedmdesátých let v nějakém menším divadle v tehdejším Leningradě. Na tohle první setkání nemohu zapomenout, byl to jeden z nejsilnějších divadelních zážitků. Po druhé jsem Svěcení jara viděl na festivalu Tanec Praha v podání vynikajícího kanadského souboru v Sazka aréně. A z představení jsem skoro nic neměl. Začalo skoro hodinu po plánovaném začátku, protože všichni baletní diváci jakožto potenciální teroristé museli projí detektory jako na letišti. Byl však k dipozici jeden jeden. Přišel jsem asi 15 minut před začátkem a stál pak skoro tři čtvrtě hodiny ve frontě na dešti a poslouchal, jak z tlampače na nás kdosi křičí "Vaše představení začne za deset minut", ale nezačalo ani když se všichni dostali dovnitř. A pak začalo proslovy - byly asi čtyři a všechny se překládaly do angličtiny i francouzštiny (byl totiž přítomen francouzský velvyslanec). Pak se ještě předávaly ceny - a za asi 70 minut jsme se probojovali k přestávce, která také nebyla zrovna krátká. To už jsem byl zralý ke spánku, z něhož mne Stravinský vzbudil vždy jen na chvíli. Takže "sporem" si myslím, že představení muselo být hodně zajímavé.


Petr Zuska vytvořil svou inscenaci Svěcení jara původně pro West Australian Ballet. Zpracování tématu je osobité a v celkovém vyznění není v rozporu s původním "obsahem" baletu, je však více abstraktní. Hodně se mi líbilo. Na scéně jakýsi "oltář" sestavený z klád, na něm jsou v úvodu (a pak opět na konci) představení "naskládáni" všichni tanečníci. Celý soubor zvládl obtížnou choreografii s vysokými nároky na "fyzičku" excelentně. Výborní byli i oba sólisté - Edita Raušerová a Petr Strnad. Podle programu oba tančili tuto roli ten večer poprvé. Edity Raušerové již jsem si všiml dříve a v některé z předchozích glos o ní psal.

I když nebylo úplně vyprodáno, obecenstvo si toto výborné představení užilo. Jistě stojí na něj zajít.