Komunizmus

 

představení bratislavského Divadla Archa
na námět Juraje Kukury na psal Viliam Klimáček
režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer
v hlavních rolích Zdena Studénková a Juraj Kukura
Činoherní klub, 18.listopadu

    Ano, není to chyba, název je slovensky.

 

    Opět jsem měl to štěstí a viděl výborné slovenské divadlo. U příležitosti výročí listopadu 1989 hostovalo v Činoherním klubu se třemi představeními bratislavské divadlo Aréna, kterému šéfuje Juraj Kukura. Podařilo se mi jít na třetí z nich, které mělo název Komunizmus. Mám trochu strach z divadelních kusů, které se snaží o (bohužel mnohdy lacinou, povrchní a konjunkturální) kritiku minulého režimu. Tohle však bylo vskutku dokonalé divadlo. Námětu Juraje Kukury se ujal vynikající slovenský dramatik Viliam Klimáček (možná jste od něj viděli hru Hypermarket, kterou uvádělo v jednom z ročníků "Boudy" pražské Národní divadlo, ta mě však nijak zvlášť neoslovila). Tentokrát to bylo jiné kafe.

 

    V prvém dějství vidíme tříčlennou rodinu, jak ve svém panelákovém bytě oslavuje matčiny narozeniny. Matka je lékařka, její muž je vyhozený z místa ředitele a ze strany, ale smí pracovat v archivu. Jejich syn se nějakým zázrakem přesto dostal na studium medicíny a jedním z hlavních témat konverzace je strach, aby ho nevyhodili. Tyto obavy posiluje mladíkova nerozvážnost s níž  půjčil svým spolužákům zakázanou knihu Orwellův Rok 1984. Velmi vtipné a inteligentní dialogy i situace jsou velmi přesně odpozorované. Nejde však o prvoplánové vtipy, ale o dost přesnou charakterizaci atmosféry, kterou si ještě pamatujeme. Drobné radosti např. nad tím, že se jim podařilo sehnat nedostatkový prací prášek, nemohou zakrýt to, že  dominantním a všude obsaženým pocitem je strach. Není zcela jasné z čeho, ale o to není ten strach menší. Jen tak mimochodem se dozvíme i to, že matčin otec je známý režimem již dlouho pronásledovaný spisovatel. K dokreslení situace přispívá i soused, který kromě toho, že je domovním důvěrníkem, občas pomáhá rodině i něco spravit a při tom je neodbytně ve stylu  Bretschneidera zásobuje "protistátními" vtipy. Od něj se také dovídáme, že oslava narozenin se odehrává právě v den, kdy je v Moskvě pochováván Jurij Andropov. Manžel svoji situaci snáší očividně špatně a propadá do téměř hysterických záchvatů např. nad tím, že jim byl odpojen telefon a na nový nemají "pro množství jiných žadatelů" nárok. První dějství končí tím, že zazvoní policie a odváží otce. Na výslech?

    V druhém dějství jsme svědky policejních praktik při výslechu, dozvídáme se, že dobromyslný soused je ve skutečnosti plukovníkem STB. A diváci si začínají myslet, že vědí, o čem hra je. To je ale velký omyl. Ukazuje se, že otec podepsal již v roce 1965 (původní chybu jsem opravil na základě upozornění čtenáře) STBákům spolupráci a oni se ho teď snaží opětovně vydírat a získat tak přístup k ukrytým spisům jeho tchána. Využívají k tomu i milostný románek jeho ženy, kterou špehovali a nafotili. Muž však odolá. Je ale jasné, že tentokrát se jeho žena o jeho spolupráci všechno doví.

    V pozadí scény je obrovská ležící bysta Jurije Andropova, na jejímž obličeji se jako na horách odehrává třetí dějství, kdy zjišťujeme, že jde o "antickou" tragédii, která bez slitovaní mele osudy všech hrdinů. Většina tohoto dějství je dialog muže s ženou. Ta se dověděla, že muž podepsal spolupráci ještě před tím než se s ní v roce 1965 seznámil. A že byl de facto na její rodinu kvůli jejímu otci nasazen. Pochopitelně ji nemohou zklidnit mužova slova, který vysvětluje důvody, které ho k podpisu spolupráce vedly, ani tvrzení, že si ji vzal skutečně z lásky, že ji celý život miloval, i když sama vnitřně ví, že je v nich mnoho pravdy. Muž vyjadřuje tragiku jejich (našeho tehdejšího) postavení konstatováním, že komunismus je tu navždy a tak nemá cenu se tomu vzpouzet. Žena od něj odchází, ale syn, i když ho původně odvrhl, se snaží vyřešit svoji situaci tím, že požádá o vstup do strany.

 

    Nemá cenu pokoušet se takhle převyprávět obsah hry. Mimo jiné i proto, že její poselství je silnější než (jakkoli silný) příběh sám. Pochopitelně (přesně) takovýhle osud nepotkal mnoho lidí, ale přesto je hra neobyčejně věrohodná ve svém vyznění. Také se neptáme kolik lidí potkal osud krále Oidipa a přesto se s tou látkou pokoušejí vyrovnávat celé generace.

 

    Asi nejlépe vše charakterizuje definice komunismu, která pochází od ženina otce, že "Komunismus je strach" (možná se to dotkne mnoha slušných "věřících", kteří budou pro sebe nebo nahlas namítat, že to je jen stalinská nebo sovětská deformace té vznešené ideje, ale měli by si uvědomit, že jiný než sovětský komunismus nikdy v praxi neexistoval - třeba to není náhoda).      

    

    Na tom, jak výborná inscenace to byla měli kromě autora, režiséra a scénografa pochopitelně hlavní zásluhu všichni výborní herci. Především Zdena Studénková a Juraj Kukura v hlavních rolích. Oba mají  mimořádný smysl pro střídání komických a tragických poloh. Navíc ta trocha patosu, kterou si látka vyžaduje, zní ve slovenštině podstatně přirozeněji než v češtině. Asi na jejich výkony do smrti nezapomenu - a myslím si, že by to byla pravda i kdyby mě bylo třeba o čtyřicet let méně. Byl to vrcholně silný divadelní zážitek.

 

    Totéž divadlo uvádí již několik let let hru o prezidentovi Šlovenského štátu Tisovi, kde hlavní roli hraje Marián Labuda. Hodně bych ji chtěl vidět. Hráli ji tentokrát i v Praze, ale nemohl jsem (a asi bych ani nedostal lístky). 

P.S. Dověděl jsem se, že hru Komunizmus uvádí Divadlo v Dlouhé v českém překladu jako scénické čtení.

 

Hrabaliana III - Kabely mého života

Tato glosa je součástí volné série (skoro) neuvěřitelných příběhů, které se staly v mém okolí, a kterou jsem na počest Bohumila Hrabala nazval Hrabaliana.

   

     Titulek je trochu bombastický. S oněmi kabely jsem sice strávil dva měsíce svého života, ale zase tak hluboké stopy na mě nezanechaly. Jen mi pomohly pochopit dobu, ve které se oba příběhy odehrály. Nešlo o tašky, ale o velké, tlusté a drahé elektrické kabely, vlastně ani dva nebyly, ale to bych to hned zpočátku vyprávění zbytečně zatemnil.

   

    Příběhy se staly za minulého režimu, jak se někdy zjednodušeně říká "za hlubokého komunismu". Tehdy bylo zvykem - vydávaným za nutnost, že mnoho lidí muselo našemu socialistickému hospodářství pomáhat konkurovat zlým imperialistům na tzv. brigádách. Pochopitelně se to týkalo zejména studentů. Tehdy jsme to ani jako nějaké příkoří nepociťovali.  V jedné z minulých glos jsem vzpomínal na to, že jsem byl celkem pětkrát na chmelové brigádě. Šlo o sezónní práci a navíc na tehdejší poměry celkem slušně zaplacenou, tak jsem na chmel jezdil docela rád. Něco jiného byly brigády ve stavebnictví. A to, že nebyly placené, na nich bylo to nejméně zrůdné.  

   

    O prázdninách po prvním ročníku na matfyzu (léto roku 1964) jsme byli vysláni na povinně dobrovolnou třínedělní stavební brigádu. Kopali jsme příkop na kabel kolem dokola výkopu základů jednoho z prvních velikánských paneláků na budoucím sídlišti Spořilov. Nedávno jsem tam byl a chtěl si vzpomenout kolem kterého, ale vše změnilo tak, že jsem ho nenašel.

    První zajímavostí bylo, že na stavbě pracovali převážně vězňové. Těm však zodpovědnou a veledůležitou práci, která byla přichystána pro nás, dát dost dobře nemohli. Byli jsme tedy za dvojitým ostnatým drátem. Uličkou mezi nimi tak každých deset minut prošla stráž se samopalem a občas i se psem, v rozích oploceného pozemku stavby byly strážní věže. Když šli okolo plotu lidé, většinou říkali něco jako "tak mladí a už zralí pro kriminál". Někteří z nás se pak bavili tím, že přes plot křičeli, co všechno provedli. Až z toho byl průšvih, tak toho museli nechat. Ráno jsme při vstupu na pracoviště museli odevzdat občanky, vrátili nám je když jsme šli domů. Při tom hodně pečlivě kontrolovali, jestli nejsme převlečený zločinec. Kamarád se jmenoval Jupa, což nějak dozorce iritovalo. Skoro vždy když četli naše příjmení řekli něco jako "Jupa nebo jak". Už jsme na to dělali sázky. Jednou jsem vyhrál tučný obnos 20 Kčs, protože to dozorce s dlouhým vedením sice neřekl hned, ale po třech dalších jménech se vrátil a onu formulku stejně řekl. Když přijel náklaďák s pískem vlezli pod něj dva dozorci a další propíchával speciálním bodlem hromadu zda v ní není něco nebo někdo ukryt. Byla tam speciální skupinka (říkali že) vrahů, u které byly stále dva strážci. Pracovně je měla povel mlaďounká (to se mi zdálo i v mých 19 letech) na prostředí stavby spoře oděná dívčina. Prý nikoho jiného neposlouchali. Několikrát jsem viděl jak dozorce před nastoupeným zástupem vězňů schválně vstoupil holínkou do louže bláta a nechal si ji od nějakého mukla vycídit. Jinak jsme ale s vězni do styku moc nepřicházeli.

   

    Jak už jsem říkal, naším úkolem bylo vykopat cca kilometr příkopu pro elektrický kabel. Bylo to proto, že nějaký obrovský stavební podnik s celostátní působností měl příkop v plánu a kdyby se příkop nevykopal, tak by skoro deset tisíc jeho zaměstnanců nemohlo dostat prémie. To jsme se dověděli od stavbyvedoucího, se kterým jsem se sblížil po návštěvě jeřábového referenta. To už byl příkop vykopán. Souběžně s jednou stranou našeho příkopu se budovala jeřábová dráha - kolejnice pro vysoký pojízdný jeřáb. Firma zaměstnávala speciálního člověka, jehož jediným úkolem bylo ji proměřit a potvrdit, že dráha je vystavěna tak, aby splňovala všechny bezpečnostní parametry. Onen referent se dostavil, vše proměřil a konstatoval, že vše je v pořádku. Ale odmítl příslušný protokol podepsat s poukazem na to, že má tři děti a nemůže proto riskovat, co kdyby se stalo nějaké neštěstí. Stavbyvedoucí klel, trochu se opil, nabízel nám taky, a prozradil nám tajemství, že kabel do našeho výkopu není a nebude. Příkop se kopal jen kvůli oněm prémiím, stavba bude zásobována elektřinou vzdušným kabelem, který povede po sloupech. Naši kolegové fyzici, kteří přijdou na brigádu po nás, budou kopat díry na stožáry a náš příkop zaháží. "Věříte mi kluci, že mě je z toho špatně víc než vám a ani bych se nedivil, kdybyste mi teď chtěli dát přes držku".  Takové choutky jsem já ani moji nejbližší kamarádi, pokud si vzpomínám, neměli, ale možná jsme se ten den šli ožrat taky, už si nepamatuji.

   

    Obecně platí, člověk mnoho věcí hned nevychutná ve všech jejich niancích. Proto teď na stará kolena chodím často na stejná divadelní představení ještě jednou. Doufám, že jsem ten zvyk nepochytil v kabelových příkopech. Čekalo mě totiž ještě jedno kabelové dobrodružství.

   

    To už jsem byl mladý asistent na matfyzu. Budova v Tróji se stavěla už dlouho a tentokrát již byla blízko svého dokončení. Nedá mi to, musím říct něco z historie té stavby. Když byla hotova hrubá stavba kostry vysoké katederní budovy tak se velká firma, která stavbu prováděla rozdělila na dvě následnické, jenže ani jedna z nich se k téhle stavbě nechtěla hlásit. A tak se tam několik let nic nedělo. Vypráví se zkazka, že změnu způsobili dva obchodníci z Rakouska, kteří je-li kolem chátrající stavby, zjistili si, že patří ministerstvu školství a následně mu navrhli, že za milión korun stavbu "zabalí" do umělé hmoty, aby dále nechátrala. Jiná verze říká, že obchodníci nebyly z Rakouska, ale z Izraele a jen se vydávali za Rakušany, aby neztratili kšeft kvůli politické předpojatosti. Ať už to ale bylo jakkoli, stavba se po několika letech opět rozeběhla a - jak už jsem říkal  - spěla k dokončení. Jenže se vyskytla velmi vážná překážka.

   

    Stavba byla zásobována elektřinou podzemním kabelem, který patřil do "strategických rezerv". V některých případech byl režim připraven na rejdy imperialistů a sichroval se. Jeden kabel v zemi byl takový zásobní. Stavební firma si ho vypůjčila a slíbila, že do nějaké doby položí nový. Jenže se k tomu vůbec neměla. A v té době prohrála něco, co by se dneska jmenovalo arbitráž. Výsledkem arbitráže bylo, že dostala na položení nového kabelu půl roku. Jinak bude stavba odstřižena od elektřiny, nestačí se vyčerpat přidělené prostředky, a do nového rozpočtu se už nové nepodaří prosadit. Tedy buď kabel, nebo odklad dokončení stavby třeba o deset let. Tohle všechno jsem slyšel, ale nemohl a nijak zvlášť ani nechtěl ověřovat. Další pokračování jsem už buďto prožil osobně nebo mám od důvěryhodných očitých svědků.   

   

     K řešení situace se na stavbě sešli dva ministři - stavebnictví a školství. Seděli na schodech před budovou a ministr stavebnictví říkal "To máš těžké, soudruhu. I kdybych třeba sehnal kabel, stejně nemám lidí, kteří by příkop tak rychle vykopali". To se ale ukvapil a umožnil ministru školství úspěšný return. "Lidi?  Říkáš lidi, soudruhu?  ..... Těch já mám!". A tak byla vyhlášena měsíční brigáda, které se účastnilo každý den cca 40 pracovníků fakulty. Někdo na týden, někdo na celý měsíc. Kopali jsme výkop pro kabel od budovy kateder k rozvodně na Vychovatelně nahoře na kopci u Bulovky. Já tam byl asi jen tři týdny, protože si nepamatuji závěrečné práce u Vychovatelny. V prvních dnech jsme nasadili velké tempo, chodili za námi mistr ze stavby se slovy "Proč se tak dřete, vždyť ten kabel stejně nebude" a proděkan se slovy "Jen kopejte, když to vykopeme tak kabel prostě budou muset najít! A jinak by fakulta budovu již nikdy nedostavěla".

   

    Než přejdu k pointě příběhu, musím zmínit dvě kopáčské - vlastně matematické - příhody z příkopu, které mi utkvěly v mysli.

   

    Na stavbě nás měli na starosti dva velmi mladí pracovníci. Jeden byl odborníkem na naše příchody, musel tedy vstávat brzo jako my. Vydával nám krumpáče, lopaty a rukavice. Druhý byl odborníkem na naše odchody, mohl si tedy přispat, ale zase nemohl chodit dřív domů. Tomu jsme nářadí odevzdávali. V krátké době, kdy byli na stavbě oba, byli  zpravidla společně zašití v šatně a řešili (pro nás) triviální domácí úkoly z matematiky, které dostávali na průmyslovce, kterou dálkově studovali. Prostě dělba práce - každý dělá co neumí.

   

    Při druhé příhodě jsem měl možnost (po vzoru V.I.Lenina) osvědčit svoje humanistické kvality. Zrovna jsem kopal ve dvojici s kolegou, který tehdy (i teď) učil teorii množin. V té době (nejen) u nás řádila "množinová" reforma vyučování v prvních třídách základní školy. Já měl krumpáč právě nad hlavou a můj kolega mi povídá: ......

   

    Ale ne, napřed musím vysvětlit toho Lenina. Možná to byl jen vtip, ale každopádně dobrý a výstižný, takže bych byl ochoten věřit, že se to skutečně stalo. Důstojník kteréhosi útvaru na PŠM (politické školení mužstva) měl ilustrovat podřízeným vojákům lidské kvality V.I.Lenina. A nadřízení mu dali instrukce a knihu N.K.Krupské (to byla Leninova družka) "Vzpomínky na Lenina". A tak důstojník začal: "Soudruzi, v dnešním zaměstnání si budeme na praktických případech ilustrovat Leninovy humanistické postoje. Mám tady knihu Naděždy Konstantinovny, ve kterých na život s Vladimírem Ilijičem vzpomíná. Otevřu ji na náhodném místě a uvidíte, jaký to byl humanista. Tady Naděžda Konstantinovna píše:

Bylo krásné ráno a Lenin se holil v sadu. V tom k němu přišel malý klučina asi desetilý a ptá se: "Co děláš strýčku?". A Lenin klidně odpověděl "Holím se, holím, chlapče" a dál se holil.

Dovedete si to představit? Lenin klidně řekne  "Holím se, holím, chlapče" a pokračuje v holení. A při tom stačilo tak málo - měl přece v ruce břitvu - mohl udělat šmik šmik a mohlo být být po spratkovi. Takový to byl humanista.

   

Uvědomte si, že tato technika, kdy se z krátkého úryvku ze života "svatých" vyvozují dalekosáhlé závěry, je velmi velmi stará a dodnes velmi velmi používaná. Ale zpátky do příkopu.

   

    Měl jsem krumpáč právě nad hlavou, když mi můj kolega povídá:

"A víš, že jsem hrozně rád, že se můj syn bude za rok v první třídě učit násobení rovnou jako kartézský součin a ne jako opakované sčítání?".

A já odpověděl "Fakt?" ...
a nechal jsem krumpáč dopadnout do chodníku před námi a pokračoval v kopání ... a při tom stačilo tak málo ... .

   

    Ale dost historek.

   

Příkop jsme vykopali, kabel se sehnal a položil. Nová budova fakulty v Tróji se dostavěla. Prostě "happy end".

   

     V té době už se na patřičných místech dávno vědělo (já to však nevěděl), že za dva roky se bude silnice na Bulovku rozšiřovat na čtyřproudovou (která je tam dodnes) a všechny kabely (i ten náš nový) se budou muset vykopat a dát do šrotu.

   

    A pak se divte ...