Očištění / Depurados

 

Sarah Kane: Očištění / Depurados

mezinárodní pohybový divadelní projekt Veroniky Riedlbauchové

Divadlo DISK, 28.dubna 2010

    Jsem  Disku jako doma. A na všechna představení "nonverbálního" divadla, která jsou na této "mé" scéně uváděna, chodím už skoro automaticky. I tentokrát to byl mimořádný zážitek.

    Absolventka režie KALD DAMU Veronika Riedelbauchová přivedla na jeviště Disku svůj mezinárodní projekt, ve kterém hrají španělští a čeští herci. Pohybové divadlo bylo postaveno na základě stejnojmenné hry britské dramatičky Sarah Kane. Sarah Kane ani tuto její hru neznám, ale z toho, co jsem si mohl přečíst v  programu, se autorskému kolektivu podařilo chmurnou atmosféru originálu tlumočit silným způsobem.

    Herci nejenom tančí (většinu diváků by asi tohle sloveso ani nenapadlo použít), ale i hraje své (většinou) monology ve své mateřštině. Chvíli tak slyšíme češtinu, chvíli španělštinu. Porozumění "obsahu" to vůbec nevadí. Hlavní složku poselství nese pohybová složka představení.

    Všichni herci byli zejména pohybově hodně dobří. Nejvíc mne zaujala představitelka hlavní role Grace Zuzana Stavná. Byl to po všech stránkách vrcholný herecký výkon. Herečku jsem si nepamatoval, ale přesto mi připadala povědomá. Nahlédnutím na Internet  jsem zjistil, že jsem ji asi viděl kdysi v jednom představení v Disku (to jsem tam ještě z blbosti na všechna představení nechodil) a hlavně, že jsem ji před týdnem viděl ve výborném představení Malá smrt v La Fabrice (ještě jsem o něm nestačil napsat). Hodně rád bych ji brzo viděl někde znovu.

    Představení je režijně, koncepčně, scénograficky a vlastně i po všech stránkách vynikající a mohu ho každému doporučit. Musíte si asi ale pospíšit, dlouho se z technických důvodů hrát nemůže.

Tolstoj a peniaze

 

Jan Novák: Tolstoj a peniaze

Divadlo Astorka Korzo´90

Švandovo divadlo 9.dubna 2010 

    Jak jsem už se tady vícekrát vyznal, hodně rád chodím na hostování slovenských divadel v Praze. A divadlo Astorka patří mezi nejlepší a moje nejoblíbenější. Tentokrát jsem si málem nevšiml toho, že opět hostují ve Švanďáku. Ale dobře to dopadlo, alespoň jedno představení jsem viděl.

    V minulých (možná už deseti) letech hrála Astorka v Praze mnoho her ruské klasiky. Tentokrát to byla hra českého autora žijícího v USA Jana Nováka, která se, jak už název napovídá zabývala vztahem L.N.Tolstého k penězům. Jak známo spisovatel a filosof hlásal návrat ke skromnosti a hodnotám prostého života na venkově. Na druhé straně jeho knihy a divadelní hry měly velký úspěch i finanční a vedl se svou početnou rodinou ne zcela skromný život šlechtice. Mnohé z dětí již byly schopni peníze jen rozhazovat. O to, aby rodina měla dostatek financí na svůj provoz se starala jeho manželka. Spisovatel často podléhal svému okolí a byl ochoten se svých autorských práv zříci nebo je neuplatňovat. Složitý vztah Tolstého a jeho ženy (nejen ve vztahu k penězům - velmi se milovali i navzájem zraňovali) byl vlastně hlavním tématem zajímavé hry. 

    Hra byla velmi dobrá, ale nejsem si jist, zda by vyzněla tak zajímavě i v podání jiného souboru. 

    Všichni herci, jak už to u Astorky bývá, byli vynikající. Největší příležitost dokázat své kvality dostali především představitelé Tolstého Vlado Černý, jeho ženy Szidi Tóbiás a Čertkova Petr Šimun. Já jsem hrozně rád opět viděl "svého Romea a Julii" Lukáše Latináka a Rebeku Polákovou. 

    Kdykoli budete mít to štěstí, že budete moci navštívit některou z inscenací Divadla Astorka, neváhejte a využijte příležitosti, určitě nebudete zklamáni. Já začínám vážně uvažovat o zájezdu do Bratislavy, jehož hlavní náplní by byly návštěvy Divadla Astorka. Snad se mi to někdy povede. 

P.S. V obecenstvu bylo velmi mnoho (i mě) známých herců a především hereček - nejméně deset. To ale nebyl hlavní dojem z obecenstva, které, abych se přiznal, trochu mne děsilo. Vzpomínám si, jak úděsně na mne zapůsobilo, když jsem se poprvé setkal v televizi s americkými inscenacemi, ve kterých byl již zakomponován smích "obecenstva", zřejmě proto aby člověk věděl, kde (ne čemu) se má člověk smát. Dnes už mi to nepřijde (ale taky se na televizi už v podstatě nedívám). Tohle obecenstvo zřejmě bylo sitcomy vychováno, protože kdykoli na jevišti bylo něco "vtipného", považovalo mnoho diváků za nutné se hlasitě křečovitě zasmát, jinak by si to tak neužili. A při tom hra sitcomem rozhodně nebyla a ony scény nebyly zcela jistě myšleny jako gagy vydírajíci smích. Herci byli tak dobří, že to s noblesou zvládli. S vtipem vyřešili i trapas při přebírání kytek, kdy slečna, která to měla na starosti, názorně předvedla, že počítání do deseti je obtížná činnost.

Skutečná událost - výstava Zdeňka Sýkory

  

Výstava Zdeňka Sýkory

Galerie v Městské knihovně

skončila 2.května

 

    Snažím se od roku 2002 jezdit každý rok po evropských galeriích, letos jsem se dokonce rozšoupl a jel se podívat i na galerie za velkou louži - v New Yorku, Washingtonu a Pensylvanii.  Mám toho tedy poměrně dost "nakoukáno". Jen zcela výjimečně lze v Praze vidět výstavu, která by jistě mohla být pýchou kterékoli světové galerie. A navíc jde o výstavu českého výtvarníka. Galerie města Prahy uspořádala výstavu k devadesátinám českého malíře Zdeňka Sýkory.

 

    Malíř patří mezi v cizině neznámější české umělce (např. v Muzeu moderního umění v Pařížském Centre Pompidue je zastoupen jen on a Kupka). V Čechách tak populární není. I já jsem o něm  něco málo věděl, možná ale hlavně proto, že se narodil a žije v Lounech. Odtamtud totiž pochází většina mých předků, narodil jsem se tam také a dodnes tam mám příbuzné. Druhým důvodem možná bylo, že používal ke své tvorbě již velmi dávno počítač, s čím mu pomáhal kolega (sice ne moc blízký) z fakulty doc. Blažek. Znal jsem i některé jeho obrazy a architektonické realizace. Líbily se mi, ale nějak nadšený jsem z nich nikdy nebyl. Navíc jsem obecně trochu skeptický k "formálním výbojům" ve výtvarném umění a k použití počítačů tím více. Měl jsem pocit, že často jde o něco, co časem ztratí na své hodnotě a bude to moci za chvíli "udělat každý".

    Jenže omyl. I když v tvorbě Zdeňka Sýkory hraje generátor náhodných čísel podstatnou roli, není ničím jiným než "pouhým" nástrojem v rukou umělce, který by jiným byl k ničemu. Obdobně jako by Rembrandt nemohl namalovat své obrazy bez znalosti způsobu přípravy olejových barev, ale sebelepší znalosti o přípravě barev neudělají z nikoho Rembrandta. Liniové obrazy Zdeňka Sýkory vznikají na základě "partitury", kterou na základě vstupních údajů zadaných umělcem, vytvoří na základě náhodných čísel počítač. Přenesením údajů z této "partitury" na plátno vznikne jakýsi složitý rámec pro "omalovánky". Vlastní malba pak spočívá už jen ve vybarvování plošek této omalovánky správnými barvami (ty jsou také předem dány při tvorbě partitury). Takhle to zní hrozně mechanicky, ale výsledné obrazy mají svůj osobitý styl (který sotva někdo může napodobit) a velmi překvapivě i bohatý vnitřní život. Na rozdíl od mnoha jiných současných malířů, kteří tvoří rychle a v momentální extatické náladě, pracuje Zdeněk Sýkora hrozně pracnou, zdlouhavou a téměř "úřednickou" metodou. Avšak výsledná plátna jsou možná "blíže Bohu" než tvorba mnoha z nich. Svět prostě není jednoduchý a úspěšně jej může "ovládnout" jen výjimečný talent, který "pracuje" poctivě a má dost síly na to, aby zůstal ve svém úsilí stále autentický. Kupodivu je právě tohle pro nás netalentované velmi dobrá zpráva i zdroj naděje ve smysl všehomíra (a umění speciálně).

    Výstava je výborně uspořádána a velmi názorně ukazuje umělecký vývoj Zdeňka Sýkory od v podstatě realistických obrazů krajinek až k liniovým obrazům, které vytváří v posledních několika desetiletích. I když jsem mnohé z obrazů z reprodukcí znal, teprve v tomto celku jsem dokázal docenit o jak výrazného a vskutku originálního umělce jde. Hodně k tomu přispělo i promítání hodinového televizního filmu, jehož většinu tvoří rozhovor s umělcem. 

    Myslím, že tahle výstava umožnila návštěvníkům, kteří si na ni vyhradili dost času, možnost pochopit (na velmi netypickém příkladu), co je skutečné umění. Koupil jsem si jak katalog, tak knihu rozhovorů s autorem doplněnou o DVD s filmem o autorovi. Mohu si tedy dojmy z výstavy oživit. Když si mě budete předcházet, můžeme si film pustit společně. Stojí to za to.