Tolstoj a peniaze

 

Jan Novák: Tolstoj a peniaze

Divadlo Astorka Korzo´90

Švandovo divadlo 9.dubna 2010 

    Jak jsem už se tady vícekrát vyznal, hodně rád chodím na hostování slovenských divadel v Praze. A divadlo Astorka patří mezi nejlepší a moje nejoblíbenější. Tentokrát jsem si málem nevšiml toho, že opět hostují ve Švanďáku. Ale dobře to dopadlo, alespoň jedno představení jsem viděl.

    V minulých (možná už deseti) letech hrála Astorka v Praze mnoho her ruské klasiky. Tentokrát to byla hra českého autora žijícího v USA Jana Nováka, která se, jak už název napovídá zabývala vztahem L.N.Tolstého k penězům. Jak známo spisovatel a filosof hlásal návrat ke skromnosti a hodnotám prostého života na venkově. Na druhé straně jeho knihy a divadelní hry měly velký úspěch i finanční a vedl se svou početnou rodinou ne zcela skromný život šlechtice. Mnohé z dětí již byly schopni peníze jen rozhazovat. O to, aby rodina měla dostatek financí na svůj provoz se starala jeho manželka. Spisovatel často podléhal svému okolí a byl ochoten se svých autorských práv zříci nebo je neuplatňovat. Složitý vztah Tolstého a jeho ženy (nejen ve vztahu k penězům - velmi se milovali i navzájem zraňovali) byl vlastně hlavním tématem zajímavé hry. 

    Hra byla velmi dobrá, ale nejsem si jist, zda by vyzněla tak zajímavě i v podání jiného souboru. 

    Všichni herci, jak už to u Astorky bývá, byli vynikající. Největší příležitost dokázat své kvality dostali především představitelé Tolstého Vlado Černý, jeho ženy Szidi Tóbiás a Čertkova Petr Šimun. Já jsem hrozně rád opět viděl "svého Romea a Julii" Lukáše Latináka a Rebeku Polákovou. 

    Kdykoli budete mít to štěstí, že budete moci navštívit některou z inscenací Divadla Astorka, neváhejte a využijte příležitosti, určitě nebudete zklamáni. Já začínám vážně uvažovat o zájezdu do Bratislavy, jehož hlavní náplní by byly návštěvy Divadla Astorka. Snad se mi to někdy povede. 

P.S. V obecenstvu bylo velmi mnoho (i mě) známých herců a především hereček - nejméně deset. To ale nebyl hlavní dojem z obecenstva, které, abych se přiznal, trochu mne děsilo. Vzpomínám si, jak úděsně na mne zapůsobilo, když jsem se poprvé setkal v televizi s americkými inscenacemi, ve kterých byl již zakomponován smích "obecenstva", zřejmě proto aby člověk věděl, kde (ne čemu) se má člověk smát. Dnes už mi to nepřijde (ale taky se na televizi už v podstatě nedívám). Tohle obecenstvo zřejmě bylo sitcomy vychováno, protože kdykoli na jevišti bylo něco "vtipného", považovalo mnoho diváků za nutné se hlasitě křečovitě zasmát, jinak by si to tak neužili. A při tom hra sitcomem rozhodně nebyla a ony scény nebyly zcela jistě myšleny jako gagy vydírajíci smích. Herci byli tak dobří, že to s noblesou zvládli. S vtipem vyřešili i trapas při přebírání kytek, kdy slečna, která to měla na starosti, názorně předvedla, že počítání do deseti je obtížná činnost.