Pět krásných hodin s operou

Richard Wagner: Parsifal
dirigent John Fiore, režie jiří Heřman
Národní divadlo 22.dubna 2011

Jak už jsem v tomhle blogu vícekrát psal, mám vážné obavy, co s pražskou operní scénou udělají avizované neplánované zásahy z politických míst. Tyto obavy spolu s tím, že objevuji kvality současného repertoáru opery Národního divadla, mají za následek, že chodím na opery daleko víc než dříve, a to i na kusy, kde bych to sám neočekával.

Tohle byl můj vůbec první Wagner. I když inscenace byla vydařená ve všech směrech, bylo to asi poprvé, kdy jsem (jakkoli je to nesmysl) viděl "víc operu než divadlo". Při tom to na začátku na takový dojem nevypadalo. První jednání mi dlouho (trvá téměř dvě hodiny) připadalo (skoro neúnosně) "ukecané", kdy většinu času zpíval představitel Gurnemance o tom, co se přihodilo v minulosti, a na jevišti se nic nedělo. Bylo nutné sledovat titulky, jinak by z toho člověk nic neměl, a to nemám rád. Mimoděk se mi během těchto nekonečných árií vybavila paralela z výtvarného umění. Mám již dlouho rád gotickou malbu (od té doby, kdy jsem někdy na začátku VŠ chodil na přednášky do galérie k pánovi, který se - myslím - jmenoval Balík a dovedl hodinu a půl povídat o jednom či maximálně dvou obrazech). Líbí se mi především obrazy krásného slohu a vrcholné české gotiky (Mist Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře), ale nemám vztah k "zaťatým" a strašně narativním obrazům německé provenience zhruba o půl století mladším - a to i přes to, že dovedu pochopit, proč jsou právě takové. Postupně mne však hudba získávala. Zlomilo se to v druhém dějství, zejména v jeho druhé půli, kdy se už také "nic nedělo", ale Eva Urbanová v roli Kundry a Mafred Hemm v roli Parsifala zpívali jak z nebes. A šlo chápat (nebo vycítit?) o čem zpívají i bez čtení titulků. Pak už jsem byl jejich až do konce (který přišel už po čtvrt na dvanácté, když se začínalo v šest).

Dle mého všichni zpívali hrozně dobře, nejen sólisté, ale i sbor (posílený Pražským filharmonickým sborem, který se občas přesunul na druhou galérii, takže hlasy vycházely vsktutku z hůry). Režie ani scéna se nesnažily prosadit na úkor díla samého. Velmi působivé bylo "pískoviště" ve středu scény, které jen různým nasvícením a úpravou povrchu (které obřadně prováděl tajemný muž, který se občas zjevoval) proměňovalo charakter scény.
Nemá cenu vyprávět "děj" opery a necítím se na to, abych se snažil interpretovat její poselství. Bylo však tento večer umocněno dvěma okolnostmi. Jednak se hrálo na Velký pátek, kdy se třetí jednání opery odehrává, jednak toto představení bylo oslavou životního jubilea Evy Urbanové. 

Všem tohle představení doporučují. Vzhledem k nákladnosti se asi mnohokrát hrát nebude.

Blbá Veruna

Arnošt Goldflam: Blbá Veruna
inscenace Divadla Husa na provázku
Archa,5.února 2011

Tak jsem měl zas štěstí, že jsem si všiml, že v Arše hostují Provázci a ještě s hrou Arnošta Goldflama. Od té doby, co jsem viděl - dokonce ve dvou provedeních v Kolowratu a v Dlouhé - jeho U Hitlerů v kuchyni, mám laskavý humor a hraní si s češtinou tohoto autora ještě radši.
Hra líčí na příběhu "obyčejné rodiny" celkový pocit  ze života ve "vyspělé socialistické společnosti". Neklade si nějaké příliš sofistikované cíle, ale atmosféru té doby se v inscenaci podařilo i díky kvalitám hereckého souboru vystihnout velmi dobře. Hra není příliš popisná ani politicky aktivistická, ale díváme se zpět laskavýma očima moudrého člověka. Hra je vybavena dobovými písněmi i aktualitami. Například se líčí "barevná televize", která vznikala tím, že se před černobílý televizor postavil barevný filtr (nahoře modrý - nebe, dole zelený- trávník). Už jsem zapomněl, že se jako velká vymoženost prodával.

Zjistil jsem, že ke své škodě současné herce od Provázků vlastně moc neznám (od té doby se mi to už podařilo napravit). Byli všichni výborní, mne však tento večer zaujaly především dvě dámy.

Anežka Kubátová hrála titulní roli mladičké dívenky, která ještě (skoro) všemu věří a dovede se stále  upřímně divit, s neobyčejnou lehkostí a přirozeností. Až by člověk myslel, že to nemusí hrát, ale, že taková je. Jenže je nejen velmi mladá a krásná, ale i velmi talentovaná herečka s hodně rozmanitými výrazovými prostředky (to jsem poznal v dalších inscenacích, kde jsem ji viděl). Dává do hraní v každém okamžiku skutečně vše - ostatně jako skoro všichni z tohoto souboru. 
Druhá dáma - Ivana Hloužková - hrála znamenitě roli matky. Obdivují na ní s jakým elánem a bezprostředností jde do všech rolí. Ani v těch nejmenších ji nejde přehlédnout. Tenhle večer navíc znamenitě zpívala nejen v rámci představení, ale i po něm, na křtu nové knihy Arnošta Goldflama. Křest prý nebyl plánován a tak měl vskutku rodinnou atmosféru. Jako prémii mám tak k hezkému zážitku knížku podepsanou od autora.

Návštěvu této pohodové inscenace každému doporučuji. Jak se ukázalo, byla pro mne výborným  předkrmem před hostinou, kterou servíroval tento soubor v Arše v dubnu, kdy jsem na nich byl pětkrát.

Martina Krátká od Provázků

Zatím jsem moc glos jednotlivým osobnostem nevěnoval, psal jsem většinou o představeních nebo o souborech. Někdy je však třeba udělat výjimku. Martina Krátká z Divadla Husa na provázku dovede své publikum vskutku "očarovat". Když je na jevišti, vyzařuje z ní nějaké fluidum, kterému je velmi těžko odolat. Když se snažím vybavit si nějakou jinou jinou herečku s tak uhrančivým projevem napadá mi jen mladá Marie Málková, kterou jsem viděl někdy v šedesátých letech Na zábradlí v roli Antigony - však také Jan Grossman jejímu kouzlu podlehl.

Martinu Krátkou jsem poprvé viděl asi před rokem v pražské Arše na loutkovém představení Husy na provázku pojednávajícím o "zemi Karla Gotta" (název jsem už zapomněl).  Představení se mi líbilo, ale moc si z něj již nepamatuji. Bylo vtipné a pěkně ilustrovalo, co zaujalo mladé na vyprávění o "komunistickém blahobytu". Hned při příchodu herci vyvolávali atmosféru tím, že za zvuků mistrových písní rozdávali obecenstvu banány - symbol přepychu těch let. Hráli tam dva mladíci a dívka. Na počátku představení jsem se obdivoval tomu, co všechno dovede se svým obličejem udělat. Uměla ho "zmluchlat" tak, že loutky televizních gumáků by z toho musely dostat komplex. Ke konci představení však u mne převládl strach "aby jí to proboha nezůstalo". Proto jsem měl velkou radost, když jsem ji za pár hodin viděl v kuloárech divadla a byla "v pohodě". Ztratil jsem program a glosu o sérii představení, které bylo tohle součástí, jsem nenapsal. A tím si neosvojil ani hereččino jméno. Její zjev se však usadil někde poměrně hluboko ve mě. Nevím kde přesně - v paměti, v duši, v mozku,  v srdci, ve vědomí nebo v podvědomí - ale to je jedno kde, důležité bylo, že mi s ním uvnitř "bylo hezky" a měl jsem se podvědomě na co těšit - že se jednou zase objeví živá přede mnou na jevišti.

A skutečně se to stalo. Viděl jsem ji na představení brněnského Divadla u stolou. Měla tam malou, ale pro ní jako šitou, roli mladé cikánečky, která svým kouzlem očarovala hlavního hrdinu, aby mu pak náhle zmizela ze života. Představení to bylo nádherné a píši o něm jinde. Měl jsem stejně velkou radost ze setkání s Hrabalem jako s ní. A to mě ještě čekal týden hostování Provázků v Praze.
Byl jsem na nich (a proč si nepřiznat, do značné míry především na ní) celkem pětkát během čtyř dní. Byl to krásný týden. Jistě o těch představeních ještě napíši. Martina Krátká hrála - a moc dobře - ve všech pěti přestaveních. Viděl jsem ji jako Markétku a Jeshuu v Mistrovi a Markétce, jako Hafii v Hordubalovi, .... . Hodně jí sedl pižduch v pohádce Václava Havla.

Jeden kolega (velký, mladý, silný, kus chlapa), který také byl na výtečném představení Hordubala, mi (po tom, co jsem mu prozradil, že mám Martinu Krátkou rád) říkal, že je také v dětské roli Hafie a při stylizaci kravičky hodně zaujala, ale že si po představení kladli otázku, jak může hrát "obyčejné dospělé" role. Ujistil jsem ho, že "dospělé" snadno, ale obyčejné sotva. Je to ten typ herečky, která do každé role dá tak mnoho ze sebe, že žádná - byť sebemenší - postava nezůstane "obyčejnou". Kromě značné fyzičky, mimických schopností a hereckých dovedností je tam vždy jakýsi (metafyzický) přesah, nebo lépe řečeno osobní kouzlo. Kdybych to uměl, napsal bych pro ni psychologickou roli osamělé košíkářky (sportovkyně, ne řemeslnice), která se svěřuje s životními trampotami i radostmi obrovskému míči, který se na ní příšerně kření a dělá jí nejrůznější schválnosti. Naštěstí to neumím, takže se můžu těšit, že ji uvidím v něčem lepším. A už se na to moc těším.

Příliš hlučná samota

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
úprava a režie Ivo Krobot
Divadlo u stolu
DISK, 20.března 2011

Tak jsem měl opět štěstí, že jsem nepřehlédl v programu "mého domácího divadla DISK" možnost vidět divadelní adaptaci Hrabalovy knihy v podání brněnského Divadla u stolu. Jak stárnu, tak si stále více vážím Bohumila Hrabala. Považuji jeho tvorbu za vrchol (nejen) české literatury, která nejen, že kouzelně popisuje zvláštní atmosféru u nás v druhé polovině dvacátého století, ale dotýká se i samotné podstaty "člověčenství". Začal jsem na počest autora psát v blogu příběhy ze života Hrabaliana, ale nějak to nestíhám, tak jich zatím je jen pár. Skoro lituji, že jsem se ani nepokusil setkat se s autorem naživo, ale určitě bych byl v takové zkoušce "shledán lehkým".

Není vůbec jednoduché inscenovat literaturu obecně - a filosofující text Bohumila Hrabala už vůbec. Tahle inscenace se však hodně povedla. Jistě k tomu přispěly nejen umělecké kvality jejích autorů i herců, ale i to, že všichni zúčastnění očividně mají k Hrabalovi silný osobní vztah.Všichni herci byli výborní - a své věci oddaní, těžko někoho z nich vydělovat. Zmíním se explicitně o dvou. Nejtěžší úlohu měl Jan Kolařík, který představoval hlavní roli Háňi. Skoro neslezl ze scény, jen občas mu pomohl sám Bohumil Hrabal ze záznamu autorského čtení (jeho hlas mne překvapil, pamatoval jsem si ho už z doby, kdy byl starý, tady mluvil muž plný sil). Pro mne bylo velkým přínosem, že jsem opět viděl na jevišti Martinu Krátkou, která mě zaujala asi před rokem, ale nevěděl jsem, jak jmenuje. Hrála jen malou roli, ale pro ni jak ušitou - mladou cikánečku, která svým osobním kouzlem a půvabem prozářila část života hlavního hrdiny, aby pak z něj zmizela stejně neočekávaně jako se v něm objevila. Já jsem na tom byl líp, protože mne čekal pražský zájezd Provázků, kde jsem si ji mohl užít vskutku hodně (leč ne dosytosti).

Inscenace určitě stojí za návštěvu a knížka za přečtení.