Pět krásných hodin s operou

Richard Wagner: Parsifal
dirigent John Fiore, režie jiří Heřman
Národní divadlo 22.dubna 2011

Jak už jsem v tomhle blogu vícekrát psal, mám vážné obavy, co s pražskou operní scénou udělají avizované neplánované zásahy z politických míst. Tyto obavy spolu s tím, že objevuji kvality současného repertoáru opery Národního divadla, mají za následek, že chodím na opery daleko víc než dříve, a to i na kusy, kde bych to sám neočekával.

Tohle byl můj vůbec první Wagner. I když inscenace byla vydařená ve všech směrech, bylo to asi poprvé, kdy jsem (jakkoli je to nesmysl) viděl "víc operu než divadlo". Při tom to na začátku na takový dojem nevypadalo. První jednání mi dlouho (trvá téměř dvě hodiny) připadalo (skoro neúnosně) "ukecané", kdy většinu času zpíval představitel Gurnemance o tom, co se přihodilo v minulosti, a na jevišti se nic nedělo. Bylo nutné sledovat titulky, jinak by z toho člověk nic neměl, a to nemám rád. Mimoděk se mi během těchto nekonečných árií vybavila paralela z výtvarného umění. Mám již dlouho rád gotickou malbu (od té doby, kdy jsem někdy na začátku VŠ chodil na přednášky do galérie k pánovi, který se - myslím - jmenoval Balík a dovedl hodinu a půl povídat o jednom či maximálně dvou obrazech). Líbí se mi především obrazy krásného slohu a vrcholné české gotiky (Mist Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře), ale nemám vztah k "zaťatým" a strašně narativním obrazům německé provenience zhruba o půl století mladším - a to i přes to, že dovedu pochopit, proč jsou právě takové. Postupně mne však hudba získávala. Zlomilo se to v druhém dějství, zejména v jeho druhé půli, kdy se už také "nic nedělo", ale Eva Urbanová v roli Kundry a Mafred Hemm v roli Parsifala zpívali jak z nebes. A šlo chápat (nebo vycítit?) o čem zpívají i bez čtení titulků. Pak už jsem byl jejich až do konce (který přišel už po čtvrt na dvanácté, když se začínalo v šest).

Dle mého všichni zpívali hrozně dobře, nejen sólisté, ale i sbor (posílený Pražským filharmonickým sborem, který se občas přesunul na druhou galérii, takže hlasy vycházely vsktutku z hůry). Režie ani scéna se nesnažily prosadit na úkor díla samého. Velmi působivé bylo "pískoviště" ve středu scény, které jen různým nasvícením a úpravou povrchu (které obřadně prováděl tajemný muž, který se občas zjevoval) proměňovalo charakter scény.
Nemá cenu vyprávět "děj" opery a necítím se na to, abych se snažil interpretovat její poselství. Bylo však tento večer umocněno dvěma okolnostmi. Jednak se hrálo na Velký pátek, kdy se třetí jednání opery odehrává, jednak toto představení bylo oslavou životního jubilea Evy Urbanové. 

Všem tohle představení doporučují. Vzhledem k nákladnosti se asi mnohokrát hrát nebude.