Operní skvost v Národním - Hry o Marii

Bohuslav Martinů: Hry o Marii
režie: Jiří Heřman
Národní divadlo, 13.března

Jde o jedno z nejlepších (nejen) operních představení, které jsem kdy viděl. Kromě sboru Národního divadla v něm učinkují i Pražský filharmonický, Kühnův dětský sbor a Balet Národního divadla.

Bylo by asi nesmyslné - a navíc k tomu nejsem povolán - vyzdvihovat kvality hudby Bohuslava Martinů. Nebudu se zde rozepisovat ani o kvalitách orchestru a jednotlivých zpěváků, i když mě všichni připadali výborní. Kdysi jsem chodil koncerty vážné hudby poměrně pravidelně a mám mnoho silných zážitků s Pražským filharmonickým sborem. Určitě nejsou nyní horší.

Režisér si uměl vybrat výborné spolupracovníky, budu jmenovat choreografa Jana Kodeta, autora scény Pavla svobodu a návrhářku kostýmů Alexandru Gruskovou. Všichni dohromady se zpěváky a tanečníky vytvořili velkolepé a obrovsky působivé divadelní představení, na které se nedá zapomenout.

Určitě byste si ho neměli nechat ujít i když třeba nejste fandy opery.

Velmi si vážím působení Jiřího Heřmana na pozici šéfa opery Národního divadla. Kdybych měl říci, který soubor Národního divadla je nyní "nejzajímavější" asi bych neváhal a označil operu, i když jsem častějším divákem baletu (ale kvality Petra Zusky si uvědomuji již dlouho a nic tak převratného se tam v poslední době neudálo) a činohry. Dle mého názoru se Jiřímu Heřmanovi podařilo dát dohromady fantastický repertoár. Nebál se nových a neobvyklých forem a udělal tak z mnoha operních představení velmi kvalitní divadlo. Tím se mu podařilo přilákat do hlediště i obecenstvo, které dosud mělo k operám trochu odtažitý vztah (včetně mě).  Namátkou jmenuji La finta giardiniera, Zítra se bude tančit všude, Tosca, Káťa Kabanová, Rinaldo, Dobře placená procházka a představení o němž teď píši.

Proto mne dost vyděsily zprávy o silovém řešení organizace pražské operní scény. Je možná pravda, že dva operní domy jsou trochu přepych, ale představa, že se něco dá vyřešit "z roku na rok" a navíc "shora" je absurdní. Kvalitní operní ansámbl a repertoár nelze vybudovat dřív než za tři roky úsilí. Proto mne nepřekvapila rezignace Jiřího Heřmana na místo šéfa opery s odůvodněním, že rychlé změny shora (již se ví, že být musí a dokdy, ale neví se jaké) se musí negativně projevit na kvalitě. Jsem přesvědčen, že se bude na dobu jeho působení v čele opery ND dlouho vzpomínat. Doufejme, že budou noví šéfové natolik rozumní, že mu umožní vytvářet další inscenace.