Dva večery plné hlášek

rsk

Ondřej Lázňovský: Hra

Jiří Havelka a kolektiv: Velmi společenské tance

DISK - katedra alternativního a loutkového divadla

O jiné inscenaci tohoto souboru jsem už jednu glosu psal. Viděl jsem tedy letos tři inscenace "alternativců", asi nejvíce se mi z nich líbil Titus Andronicus. Tyhle dvě hry byly "fakt hustý".

Hra velmi volně vychází ze slavného příběhu Egona Ervina Kische o prostitutce Tonce (později zvané Šibenice), která byla ochotna strávit noc ve vězení s hromadným vrahem, aby tak splnila jeho poslední přání před popravou. Představení je pojednáno jako "pařba" skupiny mladých lidí. Na počátku herci sedí mezi publikem, ze kterého "jsou vylosováni" ke hře, v ní si pak losují o postavy, které mají ve "virtuální počítačové" hře ztělesňovat. Zřejmě má být ústředním motivem představení rozpor mezi "realitou" hráčů, ve které se všichni snaží "být v pohodě", zaujímat efektní postoje a pózy, ohromovat provokativními "hláškami", a "virtuálním" světem hry, ve kterém se odehrávají "skutečné" příběhy, vyžadující osobní nasazení a angažovanost. Inscenace mi připadala jako vynikající ateliérové cvičení - performance - pro studenty herectví (i když i v tomto směru by se možná dalo vytěžit více - vybavují se mi guruové divadelní improvizace Ivan Vyskočil, Jaroslav Dušek a Jan Schmid - třeba by herci mohli o role losovat doopravdy a každý večer tak hrát jinou roli). Zdálo se mi ale, že autor - jakkoli herci se snažili seč mohli - neměl dost imaginace (a štěstí), aby svůj překvapivý (a možná i nosný) nápad dokázal dotáhnout až do dobré (celovečerní) hry.

Velmi společenské tance je "hra" postavená na "hláškách". Po začátku se objeví herečka, která čte z knížky "hlubokomyslné úvahy" nejprve o namlouvání - prvních kontaktech holek a kluků. Po té se objeví několik párů, které tančí jako v tanečních a "předvádějí" kratičké scénky končící nějakým "hodně vtipným" odmítnutím partnera. Asi se každému vybaví školní besídka, na které chovanci předvádějí vzpomínky na svoje taneční. Scének je mnoho, žádná netrvá déle než několik málo replik, každá však končí nějakou "hláškou". K oddělení scének je používáno několik technik. Dívky mají na šatech ozdoby, které drží na suchém zipu a mohou je - jako vyjádření přízně - dát chlapci do místa, kde se nosí motýlek, nebo - jako výraz nepřízně - jim ho zase vzít. Případně pár - nebo některý jiný - začne tančit.

Po nějaké době se objeví dívka z úvodu znovu a přečte úvahu o další etapě vztahů mezi chlapci a děvčaty. Objevuje se pak ještě několikrát, aby "uvedla" scénky mající pojednat (stále) závažnější témata z oblasti partnerských vztahů. Končí se u nutnosti vzájemné tolerance. Scének je mnoho, jen velmi výjimečně některá naváže na nějakou z předchozích. S postupem doby postavy "vynaleznou" i další způsob ukončení výstupu - několik jadrných "sprostých" slov, které pak nahradí "mechanizace" - vyfocení páru mobilním telefonem. Cvak a může začít další scénka. Herci, kteří zrovna nepředvádějí nějakou konverzaci upadnou do nečinnosti a sedí na jedné ze židlí, které tvoří jediné vybavení scény. Na druhé straně během představení zapomenete na představu povedené školní besídky a všimnete si, že herci hrát skutečně umějí - na tak malé ploše je to skutečný kumšt.

Vzhledem ke kvantitě nelze požadovat kvalitu scének. Jeden příklad: "Dívka přijde pozdě, chlapec na ní čeká, mezitím mu odtáhnou auto. On nadává dívce, že chodí pozdě, ona ho upozorňuje, že přehlédl oznámení o čištění ulice. On volá - zřejmě na policii: Tady Gottwald, odtáhli jste mi auto. Odkud? Z politických vězňů. Dvě sprostá slova (nevadí mi, ale zapomněl jsem, která přesně byla použita) a konec." Nechci být nespravedlivý, ale takhle jsou asi vystavěné filmy Kameňák I - III (teď se mi s hrůzou vybavila myšlenka, že bych mohl být nespravedlivý naopak k autorům Kameňáků, ale nikdo po mě nemůže chtít, abych kvůli nějaké spravedlnosti na Kameňáky šel).

I hra KČD o homosexuálech Homo 06 je vlastně kaleidoskopem jednotlivých - zdánlivě nesouvisejících - vystoupení. Tam však pokud jedno neumocňuje dojem z ostatních, tak jej aspoň násobí. Navíc je to představení mimořádně nápadité výtvarně i pohybově. Ve společenských tancích se však jen výjimečně "sečtou" působení dvou scének. Hra tak nepůsobí hloubkou (ta je rovna hloubce nejpovedenější scénky) ani poetikou, ale hrubou silou - množstvím. Možná je to do značné míry (alespoň podle záměru autorů) obraz současného světa, kde nikdo nechce nést zodpovědnost - a nic nesouvisí s ničím.

Již jsem to tu jednou psal. Inscenace katedry činoherního divadla si klidně dovedu představit jako výborné hry v libovolném dobrém divadle. To, že je hrají studenti herectví je "jen" další "přidaná hodnota", v žádném případě ne omezení nebo dokonce omluva nedostatků. U "alternativců" to tak není, jen velmi těžko si dovedu představit uvedení některé z těchto inscenací mimo studentské prostředí. Ale třeba to tak má být. Absolventi KČD budou v budoucnosti při hraní "Kameňáků" frustrováni nostalgickými vzpomínkami na to, jak na škole hráli Bratry Karamazovy; absolventi KALD budou s nadějí vstřícně očekávat jakoukoli inscenaci, do které je v budoucnu obsadí.

Picasso - Thálie nejsou zdarma

rsk

Jeffrey Hatcher: Picasso - divadlo Ungelt, hrají Milan Kňažko a Vilma Cibulková

Další z inscenací divadélka Ungelt (ta zdrobnělina je oceněním atmosféry, nikoli snižováním významu divadla), které se systematicky věnuje uvádění kvalitních her pro dva až několik málo herců, na kterou jsem sehnal lístky, byla hra Picasso.

Snad neprozadím příliš, když napíši, že celá hra popisuje (fiktivní) výslech Pabla Picassa gestapem v době německé okupace Paříže za druhé světové války. Malíře vyslýchá důstojnice, která vystudovala historii umění a jejíž rodina před válkou Picassa obdivovala a dokonce vlastnila několik jeho originálů. Malíř (ani divák) zpočátku nechápe pravý smysl zatčení, nebudu ho tedy prozrazovat ani já (i když by tím Váš celkový dojem ze hry příliš neutrpěl - podstatné ve hře je něco jiného). Ve velmi dobře vystavených dialozích obou protagonistů se z různých stran "probírá" vztah umělce k jeho dílu.

Milan Kňažko hraje výborně. I když je jeho postava ústřední a zprostředková nám hlavní poselství hry, dle mého názoru byla však jeho úloha o hodně snazší než ta, která stála před Vilmou Cibulkovou. Její postavu vůbec nebylo lehké nějak "realisticky" uchopit. Snadno se mohla stát úplně schématickou figurou, která jen naplňuje exhibicionismus autora a "spojuje" jednotlivé "proslovy malíře". Vilmě Cibulkové se však podařilo, že její postavu chápeme jako skutečnou reálnou ženu s uvěřitelnými postoji a citovými proměnami. Navíc to je ona, kdo umožňuje vyniknout jak Milanovi Kňažkovi, tak i postojům malíře, kterého hraje. Kdyby Picassa hrál někdo jiný, nemusely by se divácký dojem a celkové vyznění hry příliš změnit. Kdyby tam však byla jiná herečka, šlo by asi o úplně jiné představení. Však také za tuto roli získala Vilma Cibulková cenu Thálie.

Loučení s DISKem

rsk

Reto Finger : Ledový hrot

Petr Kolečko : Soumrak bohů

Jana Slouková, Daniel Špinar: Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní

O inscenacích souboru katedry činoherního divadla jsem v tomto blogu již jednou psal. Podařilo se mi uskutečnit předsevzetí, které jsem si tehdy dal, byl jsem ještě jednou jak na Štěstí dam, tak na Bratrech (Karamazových) a viděl jsem i další dvě jejich inscenace.

Ledový hrot je hra současného švýcarského dramatika, který se v něm zabývá analýzou vztahů a komunikace. "Děj" se odehrává v horské vesnici, která je skoro úplně odříznuta od okolního světa. Její obyvatelé se snaží přistupovat k životu a jeho problémům tak, jak byli jejich předkové zvyklí - přes mýty. Avšak ty již přestávají fungovat. Hra sama mne nijak zvlášť neoslovila, přesto jsem však byl s večerem spokojen. Měl jsem totiž možnost vidět své oblíbence (už jsou to všichni z tohoto ročníku) v dalších polohách jejich herectví. A bylo na co se koukat.

Další dvě aktovky uvedené v úvodu jsou uváděny pod společným názvem Mužské záležitosti.

Soumrak bohů je hra "o fotbale", vášních a nekalostech okolo něj. Také na ní mě zaujaly především herecké výkony.

Daleko více se mi líbila druhá část představení Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní. Tu bych bez váhání přiřadil k "velké trojce" představení, o kterých jsem psal minule. Když jsem si kupoval lístky, měl jsem trochu strach. Tématem je totiž homosexualita a já viděl několik filmů, představení a diskusí, které toto téma zpracovávaly způsobem, který mne ani nezaujal ani nenaštval, jen nutil ke kroucení hlavou (výjimečně ne nad sebou samým). Toto představení však bylo mimořádně zdařilé. Autoři i protagonisté si drželi nad tématikou potřebný nadhled a přitom dokázali zdánlivě nemožné: zprostředkovat současně jak "vnější" pohled, tak i citové rozpoložení hrdinů (homosexuálů i jejich okolí). Tolik laskavého a při tom naprosto nespoutaného humoru se jen tak nevidí. Hra byla mimořádně působivě výtvarně a pohybově pojednána. Všichni tři herci Pavla Beretová, Vojtěch Dyk i Lukáš Příkazký byli excelentní. Při tom jejich "role" vůbec nebyly jednoduché, kdyby byly je hrál někdo jiný, šlo by o zcela jiné - a myslím si podstatně horší - představení.

Musím říci, že těch sedm večerů, které jsem s touto partou v DISKu strávil, patřilo k tomu nejlepšímu, co mne v tomto roce potkalo. Bylo k neuvěření, jak široký repertoár jednotliví herci dokázali zvládnout. I když se to týká všech, přesto se mi chce zvlášť zmínit Pavlu Beretovou, Lukáše Příkazského a Radovana Klučku.

Nelze než pogratulovat pedagogům DAMu k tak dobrým studentům a všem absolventům popřát, aby našli uplatnění v kvalitních divadlech i představeních. Bylo by krásné, kdyby si - třeba Bratry Karamazovy - vystřihli ještě několikrát příští rok mimo DISK, jako "můj" ročník Jakuba a jeho pána v Celetné. Lístky by se jistě snadno prodaly. Nevím, zda se mi to podaří, ale rád bych jejich další vývoj sledoval. Pokud někdo bude mít informace, kde působí, dejte mi prosím vědět.