Jakou alternativu má alternativa ?

rsk

William Shakespeare: Titus Andronicus - Let mouchy - DISK Katedra alternativního a loutkového divadla

Již mnoho let hrozně rád chodím do divadla DISK. Na DAMu působí dvě katedry a tedy i dva studentské soubory:

katedra činoherního divadla a katedra alternativního a loutkového divadla. Podle názvů bych tipoval, že by se mi zpravidla měly líbit především inscenace "alternativců", jenže tomu tak vůbec není.

Dlouhodobě se mi vždy velmi líbí (až jsem jimi nadšen - např. letos) (skoro všechna) představení činoherní katedry. Při tom mnoho z nich je celkovým pojetím režijním, hereckým i scénografickým velmi odvážných a nekonvenčních - letos např. Bratři (Karamazovi). Působí to dojmem, že právě proto, že nemají alternativu napsánu na (vývěsním) štítě, jsou pro ně všechny dveře k experimentům otevřeny dokořán. O inscenacích této katedry napíši jindy.

Každý rok jdu "pro kontrolu" i na 2-3 inscenace katedry alternativního divadla. A - nepamatuji si to přesně - většina inscenací této katedry mě příliš nenadchla (i když výjimky jistě také byly). Často jsem v nich cítil jistou chtěnost a/nebo křeč.

Včera jsem navštívil inscenaci nepříliš známé první Shakespearovy tragedie Titus Andonicus. Hra je plná mrtvol a násilí bez jeho hlubšího psychologického vysvětlení (to je - jak jsem se dočetl - vlastnost samotného textu hry). Jistě tedy nic snadného k inscenování.

Scénograficky je hra uzavřena do jakési arény na cca 1/3 prostoru divadla. Děj doprovází písněmi, na piano a bicí velmi dobrý vokálně instrumentální soubor Doubravánek. Režisér herce vede ke charakteristice postav především formou pohybu, tělesných kontaktů a pohybových kreací s jednoduchými, ale asociace vzbuzujícími rekvizitami (části kostry a pod). Verbální složka je potlačena na nezbytné minimum - spíše ikonického než psychologického významu. Herci (kromě dvou hlavních) střídavě představují různé role, tyto změny jsou symbolizovány drobnou změnou v jinak velmi "abstraktních" kostýmech. Násilí - jež je evidentně hlavním "hrdinou" hry - je symbolizováno všudypřítomným bílým práškem (viz. P.S. k této glose). Všichni herci jsou bezesporu výborně pohybově disponováni a svoji práci odvádějí se zaujetím.

Jenže všechno dohromady působí jaksi strojově a člověk má pocit, že násilí nepáchají jen postavy dramatu jedna na druhé, ale že se herci ještě nedokázali vzpamatovat z násilí, které na nich páchal (zřejmě) režisér; že byli - podobně jako většina postav hry - vlákáni do sluje z níž není úniku. A tak není divu, že (podle mne) neměli herci na konci představení obvyklou radost, na jakou jsem v Disku zvyklý.

A tak jsem si při odchodu z divadla položil otázku stojící v názvu téhle glosy. Pokud na to půjdete, třeba mi/si na ní dokážete odpovědět.

Dnes jde na tutéž inscenaci můj mladší kolega, který je vášnivý(m ochotníkem). Třeba ho ukecám, aby do blogu napsal svůj "koreferát".

P.S. Na dveřích do sálu je cedulka s oznámením, že "Představení není vhodné, pro lidi s dechovými potížemi". Berte to vážně a pokud možno si nesedejte blízko "pultíku" s bílým práškem (nevím zda je to pudr nebo magnesium). Prášek je totiž používán jako symbol pro zabití (nebo zohavení) a protože během hry zemřou "skoro všichni", mnozí ještě předtím několikrát zohaveni, dostane se do vzduchu 30-50 litrů prášku.