Vyblbli se jak v DISKu

rsk

Byl jsem po dvaceti letech opět v Činoherním klubu. Je to zvláštní pocit, na stěnách visely fotografie z historických inscenací, které však pro mne byly zcela aktuální. Také Janu Břežkovou jsem si pamatoval jako lepou mladici - a teď hrála starou babičku.

Připomnělo mi to trapas, který jsem vyrobil na vernisáži fotek své synovce. U vchodu seděl člověk - známý mého bratrance, se kterým jsem se několikrát setkal a zajímavě si popovídal. Tak jsem k němu hned hrnul a chtěl pokračovat v rozhovoru - jenže to byl jeho syn. Ten rozhovor byl totiž asi před 18 lety. Došlo mi to zhruba až po třech až pěti minutách. Moje vysvětlování nepochopili.

Byl jsem na inscenaci hry Deskový statek. Je to komedie Václava Štecha z počátku 20. století, která "pranýřuje" tehdejší poměry v lokální politice. Režíroval to Ladislav Smoček, jeden z hlavních tvůrců nejslavnější éry Činoherního klubu. Tím, že je nám (i nám staříkům) tato doba tak vzdálená, je možné se na problémy jejich hrdinů dívat s chápavým nadhledem. I když, jak každý od dobré inscenace očekává, čím dál tím víc divák objevuje, že ty naše dnešní problémy jsou mnohdy malichernější. To umožňuje hercům, aby se doslova vyřádili - jako za mlada. Všichni, zejména pak Veronika Žilková a Pavel Kikinčuk, byli vynikající.

Chcete-li strávit příjemné dvě hodiny v divadle, aniž byste byli zavaleni množstvím "hlubokomyslných existenciálních problémů", a chcete se inteligentně pobavit, jděte na to.

Deskový statek je jednou ze třech inscenací, kterými se Činoherní klub vrací ke starší české dramatické tvorbě, dalšími jsou Vodní družstvo a Třetí zvonění. Tipoval bych, že všechna stojí za návštěvu.

Ještě jednu poznámku na závěr. Nynější Činoherní klub je - stejně jako ten, na který se pamatuji -místem, kde hrají jen výborní herci a přitom výborně (na rozdíl od mnoha inscenací Národního divadla).