Dozorkyně ze Stavovského divadla a později možná i inspektorka

rsk

Jako mnoho jiných využívám hojně možnosti chodit s kartou ITIC (s ISICem to jde pochopitelně také) na (I. či II.) galérii do Národního divadla za poloviční vstupné. I proto jsem tam "pečený vařený". To mě kromě "uměleckých" poskytuje i zážitky jiného typu. Na první galerii Stavovského divadla pracuje na první pohled distinguovaná paní (ještě starší než já), které se tím zřejmě splnilo celoživotní přání být krotitelkou nebo dozorkyní. Za svůj hlavní a jediný úkol považuje jakýmkoli způsobem - někdy hraničícím až s fyzickým napadáním - zabránit divákům odložit si v šatně dříve než jí ukážou lístek. K tomuto svému poslání se hrdě hlásí (jednou jsme o přestávce setrvali v srdečném rozhovoru nezajímajícím obě strany), na druhé straně jsem ji nikdy neviděl někoho uvést do hlediště. Kupodivu mi o ní vyprávěli i lidé, kterým jsem o svých zkušenostech nic neříkal. Nenechte se otrávit, většina představení Vám za drobné ústrky stojí - přece byste nechtěli slevu zadarmo. A když s takovou situací předem počítáte, může to být dobrý trénink asertivního jednání.

Plánuji ještě jeden mimořádný zážitek. Na schodech na galérii Stavovského divadla jsou různé dveře, za většinou z nich se skrývají vesměs užitečná zařízení - veřejné záchodky. Je tam i několik nepopsaných a jedny, které mne hodně láká otevřít. Dodnes jsem však nenašel odvahu tak učinit. Je na nich nápis "Inspektor hlediště". Plánuji, že jednou o přestávce na ně zaklepám a budu-li pozván dál, hned po vstupu položím inspektorovi (v hloubi duše jsem přesvědčen, že to bude inspektorka) otázku "Tak jak jste s námi dnes spokojena, paní inspektorko?". Dál už si to nepředstavuji, ale nabízejí se různé možnosti odpovědí, např. "Příště je třeba zlepšit potlesk po prvním jednání - to jste nevěděl?" , ale nebudu si tu představu zbytečně předem kazit.

Prosím loajální čtenáře této glosy, aby mi zážitek nepokazili tím, že by se tam šli zeptat dřív než se k tomu odhodlám já. Repríza už určitě nebude tak pěkná - i když tak od sté reprízy by to opět mohlo začít být zajímavé. Vzpomínám na podobnou příhodu ze svého čerstvě postpubertálního věku (protože si fandím, označuji tak dobu před cca 46,5 - 48,5 roky), kdy jsme s partou spolužáků "dychtivě očekávali" časopis Plamen. V novinách bylo oznámeno, že začne vycházet - z našeho tehdejšího pohledu snobský - literární časopis Plamen. Ale vydávání se nějak zpožďovalo a my jsme se se spolužáky (bylo nás asi 20) nemohli dočkat. Proto jsme každý den losovali v jakém pořadí se na Plamen ten den půjdeme zeptat našeho oblíbeného trafikanta. Vydrželi jsme to asi měsíc a vzpomínám si, že s přibývajícími dny bylo čím dál tím nebezpečnější vylosovat si vyšší pořadí, a handicapovaní spolužáci byli - obdobně jako dnes špičkoví slalomáři ve světovém poháru - nalosováni do první skupiny.