Vyblbli se jak v DISKu

rsk

Byl jsem po dvaceti letech opět v Činoherním klubu. Je to zvláštní pocit, na stěnách visely fotografie z historických inscenací, které však pro mne byly zcela aktuální. Také Janu Břežkovou jsem si pamatoval jako lepou mladici - a teď hrála starou babičku.

Připomnělo mi to trapas, který jsem vyrobil na vernisáži fotek své synovce. U vchodu seděl člověk - známý mého bratrance, se kterým jsem se několikrát setkal a zajímavě si popovídal. Tak jsem k němu hned hrnul a chtěl pokračovat v rozhovoru - jenže to byl jeho syn. Ten rozhovor byl totiž asi před 18 lety. Došlo mi to zhruba až po třech až pěti minutách. Moje vysvětlování nepochopili.

Byl jsem na inscenaci hry Deskový statek. Je to komedie Václava Štecha z počátku 20. století, která "pranýřuje" tehdejší poměry v lokální politice. Režíroval to Ladislav Smoček, jeden z hlavních tvůrců nejslavnější éry Činoherního klubu. Tím, že je nám (i nám staříkům) tato doba tak vzdálená, je možné se na problémy jejich hrdinů dívat s chápavým nadhledem. I když, jak každý od dobré inscenace očekává, čím dál tím víc divák objevuje, že ty naše dnešní problémy jsou mnohdy malichernější. To umožňuje hercům, aby se doslova vyřádili - jako za mlada. Všichni, zejména pak Veronika Žilková a Pavel Kikinčuk, byli vynikající.

Chcete-li strávit příjemné dvě hodiny v divadle, aniž byste byli zavaleni množstvím "hlubokomyslných existenciálních problémů", a chcete se inteligentně pobavit, jděte na to.

Deskový statek je jednou ze třech inscenací, kterými se Činoherní klub vrací ke starší české dramatické tvorbě, dalšími jsou Vodní družstvo a Třetí zvonění. Tipoval bych, že všechna stojí za návštěvu.

Ještě jednu poznámku na závěr. Nynější Činoherní klub je - stejně jako ten, na který se pamatuji -místem, kde hrají jen výborní herci a přitom výborně (na rozdíl od mnoha inscenací Národního divadla).

Divadlo Minor a Klabzubáci

Divadlo Minor - pro ty, co nevědí, o co jde, je to divadlo uvádějící výhradně hry pro děti - již dlouhou dobu věnuje velkou pozornost výtvarné stránce svých her.

Těžko překonatelnou je při tom dramatizace Bassových Klabzubáků, kterou s celým souborem - nejen herců, ale i technického personálu - připravili bratři Formanové. Máte-li kluka od cca 7 do 10 let (možná i víc), neváhejte a zajděte tam. Jemu se bude líbit děj a Vy asi nikdy nezapomenete na obrovsky nápaditou scénu, která je sama o sobě výtvarným skvostem svědčícím o genialitě svých tvůrců (pokud jste viděli Krásku a zvíře v Národním divadle, víte, o čem mluvím). Přijďte včas, již před představením v pasáži herci navozují atmosféru jako kameloti, čističi bot a pod.

Druhou inscenací, kterou jsem coby děda s vnukem viděl, je Ostrov pokladů. Je to dobře a poctivě udělané představení, vnukovi se to líbilo, já jsem se už tak moc nebavil. I zde scéna velmi nápaditá a fantasii povzbuzující, mluvit o genialitě by mne ani nenapadlo.

Nevím, jestli je to pravidlo nebo výjimka, ale inscenace pro úplně malé děti Karkulka a červený balónek, mi přišla úplně nepovedená. Je to "zmodernizovaná" Karkulka, avšak bez nosného nápadu. Děti do věku v₁ tomu nemohou rozumět, také je to nezaujalo (vnučka byla poprvé v divadle a doufám, že to nezanechá trvalé následky). Není to moc chytře udělané, proto už to nebaví lidi od věku v₂. Měl jsem pocit, že v₂ << v₁ .

U představení Klabzubáků je v₂ >> 333.

Dvě a tři čtvrtě Julie a jen dvě chůvy

rsk

V nedávné době jsem měl to štěstí vidět na scénách Národního divadla dvě baletní a jednu činoherní inscenaci Romea a Julie. Tahle glosa se bude zabývat hlavně novou inscenací Prokofjevova Romea a Julie v Národním divadle, další dvě inscenace (a vzpomínky na další) mi poslouží jen pro srovnání. Jak otrlejší z Vás uvidíte, dost jsem rozepsal. Jako amatérský (není to přesné - rád to nemám) (sebe)psychoanalytik jsem pro to schopen najít dva důvody. První je to, že - na rozdíl od většiny ostatních případů - umím (pro sebe) dost přesně pojmenovat, proč se mi inscenace tak líbila. A to mne překvapilo. Druhý důvod si nechám pro sebe.

Cizáci v Praze

V prosinci 2007 hostoval v Národním divadle s Prokofjevovým Romeem a Julií špičkový evropský baletní soubor Balet de Monte Carlo. Celý soubor byl výjimečně technicky na výši. Jedna známá studentka (chápej tak, že slovo studentka rozvíjí slovo známá - i když ten druhý způsob čtení může být třeba také správný - ale to já nevím), která tancování rozumí mnohem lépe než já, konstatovala, že "dupali daleko méně než české baletní soubory". Scéna byla přiměřeně moderní, jinak mne však inscenace - až na baletní techniku - nijak nenadchla. Dokonce jsem je chvíli "neměl rád", protože mi trvalo cca 10 minut než jsem poznal, která ze dvou - jinak výtečných tanečnic - tančí Julii a která chůvu. I když jsem si to pak z kontextu odvodil, nadále mi tato baletka svým výrazem evokovala spíše Paní měděné hory z Kamenného kvítku (abychom zůstali u Prokofjeva) než Julii.

Čím jsem se nenechal ovlivnit a jak se mi to líbilo

O nové inscenaci Romea a Julie baletu Národního divadla Youriho Vámose jsem předem měl dvě informace.

Někde v tisku jsem zachytil poznámku autora inscenace, že vypustil "některé zbytečné části (např. chůvu úplně)". Podobná vyjádření autorů, navíc často průchodem informačními kanály začasté nemálo pozměněná, mě nechávají většinou chladným a nemají žádný vliv na to, jak k inscenaci přistupuji. I když tím prozradím pointu tohohle povídání, řeknu hned, že mi chůva nejen nechyběla, ale takto pojatou inscenaci bych si s chůvou ani představit nedovedl.

Druhé "doporučení" bylo výrazně negativní, inscenaci ztrhalo především pro "neúctu k Prokofjevovi a jeho hudbě, nevkusnému přenesení děje do gangsterského prostředí 30. let 20 století - včetně příjezdu automobilu na scénu - a celkové výtvarné režii do černa".

Představení se mi velmi líbilo a - skoro každému (výjimky vysvětlím později) - ho doporučuji. Autor zvolil - v klasickém baletu možná nepříliš obvyklý - přístup autorské interpretace klasického díla, který je dnes naopak téměř standardem v činoherních uváděních Shakespeara, kde "skutečným obsahem" inscenace není zprostředkování děje, který každý zná, ale položení důrazu na to či ono.

Intermezzo o činohře

Je dobré si uvědomit, že v Čechách máme každých 20 let (někdy i s větší frekvencí) nový překlad hlavních Shakespearových děl. Někde jsem četl, že díky tomu Češi rozumí "svému Shakespearovi" lépe než sami Angličané, z nichž o hodně více než polovina již není schopna originální Shakespearově angličtině v celé šíři a hloubce jejích významů porozumět. K nám však mluví Jago, Hamlet, Lear i Romeo s Julií a Merkuciem stále současnou češtinou.

Jako příklad dvou rozdílných přístupů mohou posloužit dvě aktuální pražské činoherní inscenace Hamleta: spolku Kašpar v Celetné (s výborným Janem Potměšilem) a v Dejvickém divadle (s ještě lepším Jaroslavem Pleslem). Ani jedna z nich nijak mě však neuchvátila. Inscenace Kašparu je originálu bližší, i když je spíš Hamlet Potměšilem než Potměšil Hamletem. Dejvická inscenace jde v interpretaci tak daleko, že kdybyste nevěděli, na co jste si koupili lístky, mohli byste být na pochybách, na čem to vlastně jste. I když mám Dejvické divadlo strašně rád - až fandovsky, tenhle Hamlet mě nechal chladným. A dokonce ani neplánuji na to jít ještě jednou, jak často situaci, když nějaký umělec, kterého "žeru", vytvoří něco, co napoprvé nechápu (výsledky těchto "reparátů" bývají střídavé).

Již jsem se zmínil, že jsem viděl před několika měsíci i činoherní inscenaci Romea a Julie Vladimíra Morávka (např. Nuda v Brně) ve Stavovském divadle. Nechci se zde o ní moc rozepisovat. Navíc kdo jste ji neviděl, už ji neuvidíte. Už má derniéru za sebou. Jednou - ne jedinou - zajímavostí bylo, že Romea hrál Pavel Liška. Kdo viděl Návrat Idiota (o tom si také musím někdy napsat) či Štěstí (ne)dovede si to představit. Druhou polovinu zcela ovládla ne Julie, ale chůva. Možná to bylo tím, že ji hrála jedna z největších českých hereček současnosti (a především - pro mne - blízké minulosti : Petrolejové lampy, Kočár do Vídně, ....) Iva Janžurová. Ostatní neměli šanci. Možná tím, že Morávek de facto přijal schéma, ve kterém postava chůvy je "člověčím" protipólem postav ostatních. Postav, které jsou ať už autorem, režisérem či okolnostmi nuceny reprezentovat velké "city, vášně, zaslepenou nenávist a pod.". Už jen matně si vzpomínám na slavnou inscenaci Otomara Krejči v Národním divadle z roku 1963. Romea a Julii hráli Jan Tříska a Marie Tomášová, chůvu Olga Scheinpflugová (nezaměňovat s předválečnou inscenací, ve které hrála Julii, tu jsem o několik desítek let propásl). Kolektiv, který se kolem této inscenace vytvořil pak odešel z Národního divadla a založil Divadlo za branou - několik let bezesporu nejlepší divadelní soubor u nás. Více než inscenaci samu si pamatuji krátký film o jejím vzniku - možná jsem ho viděl později. Krejča tam mimo jiné odůvodňuje jakou roli hrají košilaté vtipy chůvy v celém dramatu.

Dost velkou revolucí v pojímání Romea a Julie byl slavný Zeffirelliho film (1968). Mimo jiné proto, že se snažil - a povedlo se - snést hrdiny "na zem". Například role Romea a Julie svěřil 14ti a 15ti -letým hercům, jako to mělo být "ve skutečnosti". Film se mi tehdy moc líbil, ale jinak si na něj moc nepamatuji, tohle povídání mě asi přiměje ho někde vyhledat.

Ale zpátky k baletu.

Jak už jsem napsal, autor inscenace Youri Vámos provedl v dramatu velké střihy, mnohé motivy vypustil a některé tradiční aspekty velmi potlačil. Dostal tak představení, které má ohromný spád, aniž by - pro mne - ztratilo na hloubce. Děj přenesl stylizací do dvacátých let 20. století, Montekové a Kapuleti jsou dva soupeřící "gangsterské" klany. Vládce je superboss, jehož automobil se dvakrát objevuje na scéně. To mne neexcituje ani k odsudku ani k nadšení, beru to jako módu (kdysi jsem v Rusku, ale i v Itálii v inscenacích - většinou operních, ale i baletních a dokonce i jedné činoherní, na scéně zažil někdy i více než 5 zvířat najednou - většinou koní, ale i velblouda). Nejsem odborník na baletní názvosloví, ale velmi laicky řečeno taneční projev inscenace má daleko blíže k Westside story než Labutímu jezeru. To však neznamená, že ztrácí na baletní kvalitě (a asi ani na obtížnosti ne). Především mužská sóla jistě uspokojí i ryzího fandu baletní techniky. Díky střihům se v inscenaci vůbec nesetkáte se situací, kdy jeden (resp. dva) sólisté tančí a ostatní na ně jen "čumí", jak tomu někdy v baletu bývá. Protože neznám Prokofjevovu hudbu tak dokonale, abych čekal na na konkrétní příští motiv, nevadilo mi (nezaregistroval jsem rušivě), že je hudba seškrtána. Na druhé straně straně jsem poprvé (nepletu-li se, viděl jsem balet Romeo a Julie více než pětkrát, nejen v Čechách, ale i v Bolšom Těatre v Moskvě) ocenil mnoho lokálních žertů, které v Prokofjevově hudbě jsou, a tato choreografie je dokázala "vypíchnout". Někdy se při tom nevyhla "nelogičnostem", např. v souboji Merucio a Tybalt začínají s pistolemi a pak - kvůli hudbě - přejdou ke kordům.

Kdo čeká na drama o boji dvou rodů - bude zklamán, kdo bude čekat na očistný efekt tragedie mladé lásky na zaslepenou starší generaci - bude naštván. Nic takového se neděje. Co tedy vlastně "zbývá", o čem ta inscenace je? Pro mne především o atmosféře a psychologii (jak nemám to slovo rád) postav. Všechny "velké city" se odehrávají jen v duších aktérů - a diváků. Ti druzí k nim nejsou nijak vlezle nuceni. Já jsem (především) této Julii , Romeovi i Merkuciovi věřil (Kapuleti jsou i zde, jako v originálu, jen "do počtu" - podstatně psychologicky jednodušší), chápal jejich jednotlivé kroky (mluvím přece o baletu), reakce a postoje. Milostná dueta Romea a Julie nepostrádala citový náboj, nevydírala však diváky (byl to skřivan nebo ne?).

Klíčové pro celý dojem z inscenace pro mne byly dva (jistě méně než půlminutové) okamžiky v roli Julie. První po tom, co se s ní v balkonové scéně rozloučí Romeo, "sekne" sebou Julie na postel v gestikulaci patnáctiletého fracka, který nechápe, co se s ním děje a potřebuje si sám sobě ukázat, že je "v pohodě". Druhá - ještě silnější - je počátek jejího tance po požití jedu, kdy se Julie niterně diví, že se (zatím) nic neděje a nevylučuje, že ji ti dospělí "zase něco nakecali". To bylo však velmi subjektivní, a věřím, že si každý najde v inscenaci své "klíčové" scény nebo podlehne celkové atmosféře.

Tahle (chcete-li současná) Julie (okolo níž přezuřila, aniž ji zničila, pornorevoluce) nemohla mít chůvu, která by se jí košilatými vtípky snažila "uvést do života". Tahle Julie (i ostatní hrdinové dramatu, ale mě to zaujalo především na ní) je stále "sama za sebe", ani na okamžik za nějakou ideu, abstraktní cit či záměr autora.

V den, kdy jsem já v divadle byl, tančila Julii Adéla Pollertová, Romea Michal Štípa a Merkucia Alexander Katsapov. Těžko někdy na jejich výkony zapomenu a nedovedu si představit lepší představitele (i když - jak jsem si přečetl - druhé obsazení má být také zajímavé, Romea a Julii mají tančit čerství absolventi konzervatoře - že bych na to šel ještě dvakrát?). Adélu Pollertovou jsem takto zaregistroval poprvé, ač jsem ji jistě již viděl tančit mnohokrát. Oba pány dobře znám z mnoha inscenací. Michal Štípa mne velmi zaujal v baletu Sólo pro tři - Brel, Vysockij, Kryl (jistě o tomhle představení také napíšu), kde alternuje právě s Alexandrem Katsapovem.

Komu to doporučit či nedoporučit

Na inscenaci rozhodně nechoďte, pokud máte vyhraněnou představu, jak by taková inscenace měla vypadat, nebo pokud jste dokonalými znalci Prokofjevovy muziky a dotkne se Vás její znesvěcení "rukou vandala".

Ostatním se to líbit bude a nemusíte při tom ani být přílišnými fandy baletu.