Tančiareň

Tančiareň

představení Slovenského národního divadla

Divadlo Karlín, 27.června

Kdyby se mě někdo zeptal jaká je pravděpodobnost, že (sám od sebe a dobrovolně) navštívím třikrát v jednom týdnu Karlínské divadlo, řekl bych asi něco unáhleného, protože ten typ divadla, který se tam (třeba dobře) provozuje, zrovna nemusím. Ale naštěstí bych se nesázel, že to není možné. Jako puberťák jsem totiž četl různé populární knížky o matematice a dodnes mi utkvěla historka o jakémsi učiteli matematiky, který uzavřel (podle něj) výhodnou sázku, ve které vsadil jízdní kolo (to tenkrát bylo v Rusku bohatství) proti jedné kopějce. Vsadil se o to, že příštích 500 lidí, kteří půjdou kolem domu, nebudou všichni stejného pohlaví. Jenže pak okolo pochodoval vojenský útvar. V mém případě byly tím vojenským útvarem dva festivaly - Tanec Praha a Dny slovenského divadla, jejichž část se v Karlíně odehrávala.  

    Asi každému, kdo viděl znamenitý a působivý film Ettore Scuoly “Le Bal” - Tančírna z roku 1983, uvízly některé z jeho obrazů navždy v mysli. Film se odehrává v jediném prostředí pařížské tančírny během padesáti let. Ve filmu se vůbec nemluví jen se střídají návštevníci, hudba, tance i účel, ke kterému místnost slouží (za války lazararet). I když se v něm vůbec nemluví, stal se film velmi silnou demonstrací běhu evropských dějin.


    V roce 2001 vytvořili Martinové Huba a Porubjak ve Slovenském národním divadle na stejném principu “činoherní” představení, ve kterém učinkoval skoro celý soubor SND. Hra ilustruje vývoj slovenských dějin od dvacátých let až po rozpad Československa vznik Slovenské republiky. Představení vyhrálo v roce 2001 soutěž Divadelné dosky a je dodnes na repertoáru. Když jsem se dověděl, že ho bude možné vidět v Praze, pochopitelně jsem si ho nemohl nechat ujít. I když si ohromě vážím schopností slovenských divadelníků, měl jsem přesto trochu obavy, zda se úspěšný filmový projekt podaří “převést a scénu”. Jenže to jsem nevěděl, že Scolův film byl přepisem divadelního představení pařížského divadla LeThéatre du Campagnol z roku 1981.

    Hra byla “sestavená” znamenitě, taneční a herecké výkony všech účinkujících (mohlo jich být okolo třiceti) byly výborné. Vystupovali v ní zcela mladí herci (ktorých menom nepoznám) i “staří známí” (např. Emília Vášáriová, Ladislav Chudík, Kamila Magálová, Zuzana Kanócz, .. ). Člověk si zavzpomínal na melodie, které ho provázely skoro celým životem. I když se pražské Národní v posledních několika letech také snaží o netradiční divadelní formy (spíše opera a balet než činohra), nevím, zda by si na podobné představení mohlo troufnout, asi ne. Ještě, že máme Slováky. 

    Byl to nejen pro mne, ale pro všechny diváky mimořádný zážitek. Obecenstvo tleskalo dlouhou dobu ve stoje. Protože není pravděpodobné, že by se podařilo představení ještě někdy do Prahy přivést, zkuste na něj zajet do Bratislavy, určitě “sa to oplatí”.  Jsem hrozně rád, že rozpad společného státu neochromil kulturní kontakty mezi Čechy a Slováky. Nevynechám žádnou příležitost na slovenská divadla chodit, slovenčinu mohu poslouchat i od studentů, kterých je na matfyzu mnoho. Jen slovenské filmy není snadné vidět, v tom by se mohlo něco udělat.