Ne všechno se povede - Tři sestry v Dlouhé

A.P.Čechov: Tři sestry
režie: Martin Františák
Divadlo v Dlouhé, 13.března 2012

Ne, že bych z toho měl radost nebo že bych kvůli tomu na něco zanevřel, ale tohle bylo první (asi z 15) nepodařené představení Divadla v Dlouhé, které jsem viděl.

  Tři sestry jsem v minulosti viděl minimálně dvakrát (kromě mnoha citací a "parodií"). První byla kdysi slavná Krejčova inscenaci v Divadle za branou, kterou jsem byl velmi nadšen. Jenže to už je dlouho, takže si o ní zase tolik nepamatuji. Divadlo za branou se svým přístupem natolik lišilo od ostatních souborů té doby, že mu mnoho lidí včetně mne až nekriticky fandilo. Není jisté, že by se mi toto pojetí tolik líbilo ještě dnes. Ale také není ani moc pravděpodobné, že by tvůrci inscenace "po vzkříšení" dnes pojali hru stejně.

 Druhou inscenaci režíroval Martin Huba se studenty KČD DAMU v roce 2011. Tu si pamatuji a dobře a také se mi moc líbila.


Obě inscenace měly společné především to, že režiséři věděli, co chtějí říci.

U inscenace Martina Františáka v Dlouhé nebyl režisérův záměr vůbec zřejmý. První jednání vůbec nedrželo pohromadě a mnoho diváků hru (asi z nedostatku jiných konzistentních výkladů) chápalo jako frašku a po mnoha replikách se snažilo smát, i když tomu situace moc neodpovídala a ani herci si takové reakce nijak nevynucovali. Druhé jednání bylo o něco lepší, byla v něm patrná režisérova snaha opřít se výtvarný dojem. Tomu byl přizpůsoben pohyb herců na scéně i jejich vzájemné interakce.
Druhou vážnou chybou režiséra, která však byla důsledkem té první bylo, že se mu vůbec nepodařilo probudit "ducha souboru", který na diváky tak silně působí v jiných inscenacích. Dokonce se zdálo, že ho musel "uspat".
Herci dělali co mohli, ale inscenaci bez koncepce zachránit asi nešlo. 


Určitě doporučuji návštěvy Divadla v Dlouhé, tohle představení však můžete bez obav vynechat, možná bych Vám to dokonce doporučil. 

Těhotenství ze všech stran

Taťjana Lehenová - Jan Borna: Myška z bříška
režie: Jan Borna, výprava: Jaroslav Milfajt

Ferenczová Zuza: Problém
režie: Karel Král, hraje slovenská sekce Divadla v Dlouhé 

Divadlo v Dlouhé 4.března

Do divadlo chodím moc rád a často. Často i vícekrát na jednu inscenaci. Tentokrát jsem byl dokonce v jednom dni na dvou inscenacích v jednom divadle. Nebylo to sice poprvé, kdy jsem byl jeden den na více představeních - rekord mám čtyři za den a sedm za tři dny (ale to bylo na festivalu Zlomvaz, tak se to nedá tak počítat), ale přesto to není úplně dobrá strategie. Průšvih z toho nebyl proto, že jsem byl v mém oblíbeném Divadle v Dlouhé, že odpolední představení bylo pro děti a já na něm byl s vnučkami, a konec konců i proto, že se obě hry týkaly stejné problematiky.

Myška z bříška  je nápaditě a vkusně udělané představení pro děti, které jim chce přiblížit skutečnost, že se děti rodí mamince z bříška. Představení vzniklo na základě knihy autorky Taťjany Lehenové, která v programu krásně popisuje, proč knihu napsala a jakými patáliemi musela projít, aby kniha vznikla (shodou okolností závěrečná etapa prosazovaní již dříve napsané knihy splývala s jejím vlastním těhotenstvím). Určitě si program kupte,  i ten krátký text stojí za to. Sálá z něj pozitivní energie, radost ze života, zdravé sebevědomí i sebeironie. Není divu, že se dramatizace látky ujal Jan Borna, jehož inscenace jsou studnicí těchto hodnot.
 Malí diváci jsou provázeni celým těhotenstvím od situace, kdy to budoucí maminka ještě neví, přes zdravotní prohlídky a získání těhotenského průkazu, sdělení toho budoucímu tatínkovi, nevolnosti, divné chutě nasávající maminky (okurky se šlehačkou) až k porodu a návratu s miminem domů. Jádro hry spočívá v rozhovorech maminky s plodem - protože se neví, co to bude, říká mu Myška. Občas jsou to dialogy, sem tam tam monology, kdy se obě svěřují té druhé se svými problémy. Obě představitelky hlavních rolí - Lenka Veliká jako maminka a Magdaléna Zimová jako Myška byly výborné. Mužské role byly tentokrát (pochopitelně) jen do počtu. Ve hře je mnoho písní, jejichž hudbu napsal Jan Vondráček - můžete si koupit i CD. Nápaditá a velmi funkční je scéna.

Děťátko je v jakémsi válci, který se pořád otáčí, který nedovolí Myšce ani chvíli lenošit. Její představitelka Magdaléna Zimová udělala za večer mnoho "salt" a kotrmelců - musela být hodně unavená. Číslo na obrázku ukazuje šestý měsíc, bříško už je velké. Na vnučky (4 a 7 let) udělalo dojem, jak se děťátko připravovalo k porodu. Vůbec se mu nechtělo, ale pak pochopilo, že končí legrace, sundalo si myší ouška, navléklo helmu, vzalo do ruky pupeční šňůru a skočilo. Překvapilo mne, že asociace z představení se hluboko vtiskly i do mého podvědomí. Několik týdnů po tom, jsem byla na koncertě skupiny Lanugo. Jejich zpěvačka byla v pokročilém těhotenství a na čas se tak loučila s publikem. A občas "řádila" tak, že se mi vybavily kotrmelce, které musí dělat její Myška.  

Máte-li malé děti, určitě na Myšku z bříška zajděte.


Původně jsem měl lístek jen na druhé představení  - Problém. Slibovalo totiž koktejl smíchaný ze dvou ingrediencí jež mám rád- slovenského divadla a Divadla v Dlouhé. Hrají v něm totiž slovenští herci působící v Dlouhé. Již jsem měl výbornou zkušenost z představení Ja Malkáč. Hru Problém napsala autorka Zuza Ferencová hodně dobře. Na povrchu jde o skoro komediální text plný pubertálních výrazů středoškoláků, který však dost nemilosrdně ukazuje, že přes všechno machrování jsou na všechno sami, protože dospělí v jejich okolí buď zcela chybí (hlavní "hrdinka" nemá matku, její kamarád otce) nebo jsou nepoužitelní. A tak hlavní hrdinka - ač je schopna svůj Problém (nechtěné těhotenství) vidět realisticky - není schopna ho "úspěšně" řešit. Přesnost vystižení problému autorkou (asi nechtěně) vystihla jakási porota soutěže her pro mladé diváky, která označila text za nejlepší, ale cenu mu nedala: prý je vhodný pro dospělé, u mládeže by mohl vyvolat „nemístné opičení se“. A tak (explicite nevyřčeným) poselstvím hry je, že bychom se v přístupu k mladým neměli po téhle porotě nemístně opičit.

Hra se hraje na chodbě před divadelní kavárnou jako "scénické čtení" ozvláštněné loutkami a skromnou, ale o to působivější výpravou. Všichni čtyři herci Magdaléna Zimová, která hraje "hlavní roli", Martin Matejka, který hraje jejího kamaráda, a Martin Veliký s Peterem Vargou, kteří hrají spolužačky Kiku a Iku a obstarávají mnoho efektů, jsou skutečně výborní. Pro mne bylo velkým zážitkem slyšet krásnou slovenštinu. 


Tato komorní inscenace nijak nezaostává za jinými představení Divadla v Dlouhé - a že tam je obrovská konkurence. Pokud můžete, na inscenaci zajděte. S rezervací lístků si musíte pospíšit, asi se to nebude hrát mockrát a kapacita prostor, kde se hraje, je velmi omezená.

Hráči - další výborné představení v Dlouhé

N.V.Gogol: Hráči
úprava: Jan Borna, režie: Jan Borna, Miloslav Hanuš
9.března 2012, Divadlo v Dlouhé

Snažím se seč mohu, abych viděl všechny inscenace tohoto jedinečného souboru. Proto jsem zašel i na Gogolovi Hráče i když hru samu znám dobře, ne moc dávno jsem ji viděl i v originále. Nebudu se zabývat porovnáním těch dvou provedení (na to uplynulo od toho ruského moc času), ani nebudu prozrazovat o co ve hře jde.

Je to další z výtečných představení Divadla v Dlouhé. Má (na klasiku) úžasný spád a všichni herci jsou výborní, že skoro nespravedlivé vyjmenovat jen některé. Ale opisovat celé obsazení také nemá smysl. Největší role mají Jan Meduna a Jiří Wohanka. Jana Medunu znám od jeho studií na DAMU, jeho ročník jsem měl moc rád a byl na všech jejich představeních několikrát. Viděl jsem ho i několikrát i ve Veselých skocích, jednu i  v jiném tanečním představení v La fabrice. Myslím, že je (i se svojí trumpetou, na ni ale v této inscenaci nehraje) velkou posilou souboru a hodně mu přeji, že se dostal do tak vynikajícího kolektivu. Jiřího Wohanku jsem si zatím moc nepamatoval, ale je to pan herec.

Všem doporučuji na Hráče do Dlouhé zajít. Budete se skvostně bavit výtečnými dialogy i výkony všech herců. 

Jak jsem se ztratil - lahůdka z Dlouhé

Ludvík Aškenazy - Jan Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá Vánoční povídka
Režie: Jan Borna
Hudební aranžmá: Milan Potoček a Jan Vondráček

Divadlo v Dlouhé je tak dobré, že je škoda, když člověk některou jejich inscenaci mine, proto se snažím.  Možná se podaří, že uvidím všechny inscenace kromě jedné. V rámci této "akce" jsem navštívil hru Jak jsem se ztratil. Mají ji na rertoáru již od roku 2000 a podle údajů z webu již měla 340 repríz. A při tom na nasazení herců se to nijak negativně nepromítlo. Je to neskutečně kvalitní a poetické představení, které by jiný režisér a jiný soubor takhle asi nedokázali. Publikum bylo věkově neuvěřitelně rozmanité. Určitě jsem tam nebyl ani zdaleka nejstarší a kousek ode mne byly holčičky tak pětileté.  Asi představení  nedokáži charakterizovat lépe než podtitul, který mu dal autor

Divadelní revue pro nás, kteří jsme byli mladí v šedesátých letech,
a hlavně pro naše děti (a vnuky).

Bohužel jsem si to nepřečetl předem a tak mne nenapadlo vzít vnoučata s sebou, ale už mám lístky na březen, takže to napravím.
Ludvík Aškenazy psal krásnou češtinou, pamatuji na povídku Malý Alenáš. Za normalizace musely být i jeho knihy z veřejných knihoven vyřazeny. Hrdinná knihovnice je však nezlikvidovala, ale vytvořila z "ilegální" fond, ze kterého půjčovala jen prověřeným. Měly jsme tak několik měsíců Praštěné pohádky od Aškenazyho. Byla to nejmilejší kniha mé nejstarší dcery. Teď si uvědomuji, že se musím podívat, jestli se někde nedostanou.

Celý sbor hraje (nejen jako herci, ale i jako muzikanti) skutečně výborně a s očividnou radostí ze života. Nemá cenu někoho vydělovat. Snad jen představitele hlavní role Pavla Pavla Tesaře, který hraje malého chlapce obrovsky přesvědčivě a navíc krásně zpívá. Jako všechny inscenace Jana Borny je představení působivé i hudebně. Tento večer přidávali sedm písní. Naposled Jedu domů po trati ..... z filmu Alois Nebel. I když jsem ho viděl a píseň jsem několikrát poslouchal na netu, teprve zde jsem si plně uvědomil, jak je dobrá - a byl z ní naměkko.

Představení patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Dlouhé (a tím pádem i vůbec) vidět. Neváhejte!

Co si má člověk z divadla odnášet?

 Dennis Kelly: Láska a peníze
režie Štěpán Otčenášek
Divadlo v Dlouhé, 16.ledna 2012

Začnu tuhle glosu nadbytečným "alibi odstavcem" (jaké sám nesnáším). Totiž konstatováním, že glosy v tomhle blogu nejsou (a nemohou být) "kritickými recenzemi", že se v nich nepokouším o "objektivní zhodnocení" toho či onoho, ale slouží že mi k subjektivnímu zaznamenání pocitů a úvah, které ve mě to které představení vyvolalo. Možná ještě větším důvodem pro to, abych je psal, je, že si tak mnohé inscenace (a jména jejich tvůrců) lépe zapamatuji.

Otázka v názvu téhle glosy je dost nesmyslná. Jednoduchá není ani pro ty, kdo tam jdou krást - zas tak moc cenných věcí tam asi není. V minulosti (v přítomnosti asi taky, jen trochu zastřeněji) bylo pokládání takových otázek hodně často zneužíváno mocnými k potlačování nepohodlné kultury - "co to pracujícímu lidu dá?". A co si má s takovou nesmyslnou otázkou počít "normální inteligentní divák"? Vždyť je to strašně individuální a liší se divák od diváka a představení od představení. Navíc určitě nelze poměřovat kvalitu přestavení tím, co jsme si odnesli z něho odnesli. Proto mne hodně překvapilo, že jsem si ji sám dost naléhavě tentokrát položil. Navíc po představení divadla, které považuji (skoro ve všech ohledech) za nejlepší v Praze. Ale k tomu se vrátím.

Ve hře vystupuje osm postav. Dalo by se říci i čtyři dvojice, ale to by moc přesné nebylo. Je však pravdou, že v každém okamžiku některá z postav "komunikuje" s některou jinou a ostatní herci, pokud jsou přítomni na scéně, se toho obvykle neúčastní (někdy se neúčastní ani "adresát" promluv). Použil jsem slovo "komunikuje" ze dvou důvodů. Jednak občas herci občas "předčítají" mailovou korespondenci, jednak je dnes používáno v situacích, kdy se se nedají používat klasická obyčejná slova (mluví, hovoří, píše, vyznává se, hádá se a pod.), protože ta implicitně předpokládávají, že "komunikace" má nějaký obsah (na kterém aspoň někomu záleží). Jednotlivé promluvy postav hry jsou však do velké míry sémanticky vyprázdněné a citově falešné, není ani jasné co kdo (a komu) vlastně předstírá. Přesně tak, jak se s tím setkáváme v současném životě. V tomhle smyslu je to hra strašně realistická. Zdá se, že režisér tento aspekt ještě podtrhl.

Tak, jako vždy v Divadle v Dlouhé, jsou všichni herci výborní. Dokázali okoukat "komunikační" zlozvyky dnešního života tak dokonale, až to bere dech. Asi by hru lépe zahrát nešlo. 
 
 Ona všeobecná degenerace mluveného (i psaného - noviny, knihy už se tolik nečtou) projevu mě hrozně deptá a nejsem dalek toho, přikládat ji "vinu" (rozhodně větší než aspektům hospodářským) za problémy pocitu bezvýchodnosti, které si mnozí prožíváme. Většinou si ani mluvčí ani publikum vůbec nekladou otázku, co ta slova, která se nesou éterem, znamenají či by mohla znamenat. Mnohdy také nic neznamenají a jsme schopni se k nim nějak vztahovat jen z toho, kdo je řekl a jaký dojem z něho máme. 

A o tom (pro mne) byla tahle hra. Realistické popsání krizové situace v našem myšlení, vztazích a "komunikaci". Jenže bez katarze. Hra skončí do vytracena. A mně dokonce napadlo, že by celý její text šlo chápat jako součást onoho informačního šumu. A zdá se mi, že autor by proti takové interpretaci vlastně ani nic nenamítal, že to asi byl jeho skutečný (i když možná ne jediný) záměr. Prostě já jsem viděl dokonalé předvedení toho, co mne deptá. Zanechme všech nadějí.

Možná jsem už moc starý, ale raději bych si z divadla odnášel něco jiného než depku. Vzpomínám si, že se mi vždy líbila představení (např. Havel, Zelenka, Ionesco, ..), která karikovala stav společnosti. Ale byla tam nadsázka a jakýsi (byť třeba jen tušený)  vzdor proti onomu stavu. 

Přes všechno, co jsem tu napatlal, návštěvu představení doporučuji (jako ostatně úplně všech představení v Dlouhé). Přeji Vám, abyste hru interpretovali jinak než já. 

Cena Divadelních novin

Vyhlášení Ceny Divadelních novin mne vysloveně potěšilo, dostala ji totiž Helena Dvořáková z Divadla v Dlouhé za roli Ysé v inscenaci Polední úděl. Představení mne okouzlilo a právě Helena Dvořáková v něm podala zcela mimořádný výkon. Budu se citovat:

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou partnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno,  a která přesto v sobě nalézá  ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.  

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Potěšila mne i další z (vedlejších) nominací pro Alici Nelis za působivou inscenaci opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti) v prostorách Bohnické psychiatrické léčebny. Moc se mi to líbilo, ale glosu jsem ještě napsat nestačil.

Furianti z Dlouhé

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
režie Jan Borna
soubor Divadla v Dlouhé
divadlo Pod Palmovkou 19.6.

Už mi docházejí superlativy, jde o naprosto dokonalou inscenaci. Podílí se na tom celý soubor Divadla v Dlouhé. Jan Borna opět dokázal, že v kategorii (kterou de facto sám vytvořil) "hudební činohry" nemá sobě rovna (aspoň v Praze). Je naprosto obdivuhodné jak lehce jeho inscenace plynou, aniž by při tom cokoli ztrácely na závážnosti tématu. Jeho herci mu rozumějí a dovedou se do hry zapojit způsobem, který se jen tak nevidí. S přípravou tohoto představení pomáhali jako asistenti režie i dva z nich Miroslav Hanuš a Jan Vondráček.
Bylo by nesmyslné chválit výkony jednotlivých herců, protože všichni na place váleli. V tomto představení není malých rolí ani herců "do počtu". Omezím se proto jen na to, že jsem moc rád, že v tomto souboru zakotvil Jan Meduna z jednoho z mých oblíbených ročníků v Disku - a svou výbornou hrou na trumpetu posílil band herců tohoto divadla. Byl jsem v posledních měsících na čtyřech představeních Divadla v Dlouhé - a tak už začínám znát a mít rád všechny herce téhle výtečné a sehrané party.
Už se těším, že na ně půjdu na podzim znovu. Je obdivuhodné jak široký mají repertoár a na jaké úrovni ho zvládají.  Zajděte do tohohle divadla a neprohloupíte.
 

Kabaret Prévert - Bulis

Kabaret Prévert - Bulis
soubor Divadla v Dlouhé
scénář a režie Jan Borna
klub Švandova divadla, 16.června 2011


Lístky na nejlepší představení Divadla v Dlouhé se shánějí dlouho. Již několik let jsem chtěl navštívit toto kabaretní představení. Až letos se mi to podařilo - možná i proto, že se kvůli další etapě rekonstrukce divadla hrálo na cizí půdě - na Smíchově. I kdybych však lístek neměl, asi bych se na něj tento den dostal, protože se právě konala "slavná stávka" a tak nebyl sálek úplně plný. Prostředí sklepního klubu Švandova divadla mi přišlo pro toto představení docela vhodné.

Kabaret je složen ze skladeb Jiřího Bulise (autor hudby k představením Divadla Na provázku v sedmdesátých letech) a několika skečů  Jacquese Préverta. Autor a režisér pásma Jan Borna i v něm ukázal mimořádný talent k "hudebním" představením (o některých jsem v blogu psal) - tentokrát by tam uvozovky vlastně být neměly. Všichni herci hrají na hudební nástroje (někteří na několik) a výtečně a s chutí a nasazením zpívají. Přesto, že se představení hraje již šestý rok, vůbec nevypelichalo a je stále svěží.  Při tom kvalita výkonu  herců vychází především z toho, že jsou dokonalí profesionálové a ne jen z nadšení. To ostatně u souboru Divadla v Dlouhé obdivuji vždy - profesionalita v jejich podání je jednoznačně kladem a neubírá jim na přesvědčivosti, mám proto u nich stejně autentický silný divadelní zážitek jako z představení v Disku (to je moje "domovské" divadlo). V některých jiných souborech je bohužel "profesionalita" jen výrazem vyhoření, machy a nezájmu.

Nemá cenu vypichovat jednotlivé aktéry představení, všichni byli výborní. Navíc tenhle typ představení je (v Bornově režie zvláště) jaksi z definice kolektivním dílem. Byl to příjemný večer, ocenil jsem i to, že se v kabaretu neobjevily laciné narážky na momentální situaci. I když to neznamená, že představení nebylo aktuální. Refrén poslední písně zní

"V této bláznivé době při mě stůj  " 

Kdyby se Vám podařilo sehnat lístky, určitě na tenhle kabaret zajděte, zdroj životního optimizmu potřebujeme všichni.

Polední úděl - divadelní posvícení

Paul Claudel: Polední úděl
režie Hana Burešová
Divadlo v Dlouhé, 19.května 2011

Chodím do Divadla v Dlouhé hodně rád. Obdivuji šíři repertoáru i rozmanitost stylů, které tento soubor  předvádí. Myslím, že typické pro tento soubor je, že vychází z poctivě zvládnutého divadelního řemesla. To jim umožňuje uvádět na výborné úrovni hry hry různých žánrů a držet si stabilní oblibu široké divácké obce. Mají na tom zásluhu všichni, kmenovými režiséry Hanou Burešovou a Janem Bornou počínaje a výborným hereckým ansámblem jistě nekonče.

Občas si tento soubor nadělí i nějakou tu lahůdku, o níž si myslí, že nebude pro všechny diváky, a tak si dovolí i scénografické řešení, před kterým blednou pokusy "avantgardních scén". Již dvě inscenace jsou koncipovány tak, že diváci sedí na jevišti. Psal jsem tu o vynikající Faidře. Tam se ještě herci o jeviště dělili s diváky. V Poledním údělu už ho nechali celé divákům a sami se  přestěhovali na rampu vybudovanou před prvními řadami. Inscenace přitom znamenitě využívá celého hlediště, nejen k okouzlujícím výtvarným efektům, ale i pro některé herecké akce. Scénu vytvořil Martin Černý. První jednání se odehrává na lodi. Látka která přikrývá sedadla je nasvícena a zvedána vzduchem z kompresorů tak, že vytváří dokonalou kulisu oceánu. Herci se opírají o zábradlí na palubě hned směrem k moři, hned směrem k divákům. V druhém jednání vytváří hlediště atmosféru starého hřbitova, ve třetím se zjevuje hlavní hrdinka (nebo její duch, jak chcete) "na nebesích" - na balkóně. Nebylo by však dobře, kdybych vyvolal v někom dojem, že fascinující scénografie je to jediné, co dělá inscenaci tak kvalitní. Tím hlavním jsou totiž zcela mimořádné herecké výkony všech čtyřech představitelů. A ono scénografické řešení umožňuje divákům  sledovat  jejich výkony z bezprostřední blízkosti. Tím si soubor nadělil podobné možnosti, jaké skýtá Kolowrat Národnímu divadlu, aniž by musel mít vlastní komorní scénu.

Paul Claudel se vyrovnával s autobiografickou látkou  velmi bolestně a dlouho. První verzi textu napsal již v 1905 jako soukromou publikaci pro 150 přátel, k divadelní inscenaci ve Francii svolil až v roce 1948. Je při tom zajímavé (a pro moji generaci skoro nepředstavitelné), že český překlad vyšel pouhých pět let po onom soukromém tisku a na divadle se hra uváděla v Praze o jedenáct let dříve než ve Francii.
Přestože je hra plná filosofujících úvah o životě a zabývá se city hlavních představitelů do velké hloubky a velmi stylizovaně, jde o autobiografickou hru, která se v prvních dvou jednáních velmi těsně drží toho, co autor zažil a co ho poznamenalo na celý život. Autor pracoval jako diplomat mimo jiné i v Číně. Jeden čas chtěl odejít ze světského života a stát se mnichem. Když se to rychle nepovedlo, získal pocit, že ho "Bůh odvrhl" a vrátil se zpět do společnosti. Na lodi plující do Číny se setká s vdanou ženou Ysé, která má čtyři děti a ve svém manželství není spokojená. Ta ho úplně okouzlí a prožívají spolu hluboký vztah, který je však oba ničí.  Nejsem si jist, zda byl dobrý nápad předchozí odstavce do glosy psát. Je to rouhání převést tak hluboký text do pár vět. Proto toho nechám.

Ve znamenité režii hrají nepředstavitelně dobře čtyři herci.

Miroslav Táborský představuje De Cize,  muže oné osudové ženy. Jeho postava má ve hře nejmenší prostor a neprochází žádným velkým vývojem. Herec ji hraje s citem pro uměřenost.

Druhou postavou hry je Amalric, kterého si autor vymyslel. Je to muž prostý, čestný, jednoduchých zásad, má všechny rád, je spolehlivý a dostatečně sebevědomý. Autor ho staví jako protiklad ke dvěma hlavním postavám, které se svými city nechávají zcela pohltit. V prvním jednání na lodi seznamuje ostatní společnost. Hlavní hrdinku Ysé kdysi miloval, ale ona ho odmítla (v jednom dialogu připouští, že jen proto, že se nechal lehce odbýt). Ač stále  věří, že by byl pro Ysé "tím pravým", povzbuzuje svého přítele Mesu v klíčících citech k Ysé. Postavu Amalrica, která vlastně drží hru pohromadě, vytvořil okouzlujícím způsobem Miroslav Hanuš.

Postavu autora, který se ve hře jmenuje Mesa, hraje Marek Němec. Jeho text není jednoduché hrát. Nemá vlastně mnoho akcí, ale o to víc neuvěřitelně dlouhých a náročných (občas až extatických) filosofujících monologů i dialogů. Dokáže udržet "dramatično" i když filosofuje. Dobře se mu podařilo vyjádřit ohromení mladého muže, který se dosud zajímal jen o "Boží pravdy" při střetu se silnou a uhrančivou ženskou bytostí.  Jiskření mezi ním a Ysé bylo možná šlo i naměřit. Na jeho výkon určitě nezapomenete. Teprve druhý den mi došlo, že jsem ho už viděl ve hře Kodaň v Celetné, je to "pan herec".

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou patrnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno,  a která přesto v sobě nalézá  ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.  

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Nevidět tuto inscenaci by byl vysloveně hřích, určitě se pokusím zajít na ní ještě alespoň jednou. Z celého srdce děkuji všem, kteří tyhle divadelní hody pro diváky přichystali.

Dva večery s Janem Bornou

Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer:

Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách

úprava textu a režie Jan Borna a kol.

Divadlo v Dlouhé, 9.září 2009
 

Arnošt Goldflam: U Hitlerů v kychyni

režie Jan Borna

Divadlo v Dlouhé, někdy na podzim 2009
 

    Některá předsevzetí se uskutečňují strašně těžko (a to i když je člověk totální nekuřák a nikdy moc nechlastal). Před časem jsem si předsevzal, že bych rád viděl víc představení, které v Divadle v Dlouhé režíruje Jan Borna.

    Po prázdninách jsem využil ochablosti návštěvníků této scény a podařilo se mi poměrně snadno sehnal lístek na Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách. Je to zdařilá parodie na reklamní kampaně všeho druhu. Na scéně vidíme tři kravaťáky, kteří se nám snaží vnutit svůj produkt "kondenzovaného" Shakespeara a přesvědčují nás o tom, jak je jejich nabídka výhodná finančně i kolik času ušetříme a při tom budeme ve společenské konverzaci mít výhodu i před těmi, kteří Shakespeara skutečně viděli nebo četli. Celkový dojem doplňuje i zhuštěné vydání všech Shakespearových sonetů na jedné stránce v programu. Jistě jste také viděli v telce reklamu na "WS něco". Tušili jste, že ta zkratka jsou iniciály slavného alžbětinského dramatika? Nyní se tedy objeví s aktovkami s tím nápisem na jevišti tři herci. Jsou na všechno sami. V různých bednách mají přichystány rekvizity k jednotlivým představením.  V inscenaci výborně hrají Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček. Přestavení trvá přes dvě hodiny bez přestávky a pochopitelně nemůže držet vrcholné tempo po celou dobu. Střídají se tedy "super" čísla s o trochu slabšími, ale nenudíte se ani chvíli. Pravděpodobně nejsilnější je "zrapovaný" Othelo, na kterého jistě nezapomenete. Však ho také opakují jako přídavek. Je to mimořádně kvalitní divadlo.

    Druhým představením, které se mi podařilo shlédnout, byla inscenace U Hitlerů v kuchyni, kterou jsem již viděl v podání herců Národního divadla jako scénické čtení v divadle Kolowrat. Inscenace v Dlouhé je pojata jako nápaditá (hudební) show, jejíž scénky drží pohromadě svými spojovacími texty sám autor hry Arnošt Goldflam. Jde o nápaditý pohled na "obyčejné lidské" stránky jedné z nejzrůdnějších postav historie. Hitlera v různých situacích hraje postupně pět herců. Dosahuje se tím dalších rozměrů komických situací. Všichni herci hrají a zpívají obrovsky dobře. Inscenace se mi  velmi líbila, i když mne scénické čtení v Národním asi zaujalo o něco více (možná především proto, že to bylo první setkání s tímto kvalitním textem).

    Jan Borna má mimořádné schopnosti k velmi muzikálním inscenacím, ve kterých dokáže zapálit k mimořádným výkonům všechny účinkující. Jeho cit pro výběr vhodných písní muziky obecně nemá u nás obdoby. Spolu s Hanou Burešovou drží Divadlo v Dlouhé na hodně vysoké úrovni. Přišli byste o hodně, kdybyste si nenavykli tohle divadlo navštěvovat. 

Ja malkáč

 

obnovená inscenace podle knihy
Ľubo Dobrovody Ja malkáč
Slovenská sekce Divadla v Dlouhé
Divadlo v Řeznické, 30.1.2010

    O představení jsem nevěděl mnoho, jen to, že bylo uváděno v kuloárech Divadla v Dlouhé a bylo (jak jinak?) většinou vyprodáno. A tak, když jsem viděl, že to dávají v Řeznické, zašel jsem na to. Až pak jsem zjistil, že je to to samé představení, které se z Dlouhé přesunulo do vhodnějších prostor a že jde o stejný "soubor".

    Inscenace vznikla ze scénického čtení knihy Ľubo Dobrovody Ja malkáč, ale dnes jde o regulérní divadlo. Kniha a tím pádem i inscenace jsou nesmírně vtipné. Očima pětiletého chlapce je popisován život rodiny. Matka je Češka, přivdala se do slovenské bratislavské rodiny, kterou tvoří její manžel - cholerický muž, který trpí mnoha komplexy, ale snaží se chovat jako macho - a  její tchýně.

    Všichni herci jsou výborní, především představitelé chlapce a jeho otce, kterým text dává nejvíce příležitostí. Zaujme také herecká etuda představitele starej mamy, kterou výtečně hraje muž.

    Rozhodně návštěva tohohle představení stojí za to (nejen proto, že si zopakujete slovenčinu). Určitě stojí za to sehnat si knížku.

Jděte do .... Dlouhé!

 

    Tohle není obvyklá glosa, ale doporučení návštěvy jednoho z nejkvalitnějších divadel v Praze. Platí to obecně, ale speciálně bych chtěl upozornit na tři představení.

    Jedno z nich jsem v Dlouhé viděl. Je to vynikající inscenace Jana Borny Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. K napsání glosy se ale nějak nemohu dostat a není tak jisté, že to stačím ještě v době, kdy se bude hrát. Určitě na to jděte. 

    Další výborné hry dvě jsem sice viděl, ale s jinými soubory. Jsou to:

U Hitlerů v kuchyni, vynikající text  Arnošta Goldflama, který jsem obdivoval jako scénické čtení v Národním divadle.

Komunismus, velmi silná hra Viliama Klimáčka, kterou jsem viděl ve slovenském originále. Tu teď uvádějí v Dlouhé jako scénické čtení.

 

Oněgin byl Rusák

  

      divadlení pásmo na motivy knihy Ireny Douskové napsal spolu s autorkou Jan Borna, který má i režii                   

    Tak jsem se zas jednou dostal do Divadla v Dlouhé a zase se mi tam hodně líbilo (i když, jestli se nemýlím jsem o něm v blogu psal jen jednou - o výtečné inscenaci Faidra, musím to někdy dohnat). Oproti klasickému tématu šlo tentokrát o kus z nedávné minulosti (pro mě dokonce skoro současnosti).

    Irena Dousková po velkém úspěchu, který měla její próza Hrdý Budžes, jejíž dramatizaci až na divadelní Parnas vynesla svým výkonem Bára Hrzánová, napsala i další knihu o tom, jak vnímali normalizační dusno a bezčasí mladí lidé. V Hrdém Budžesovi vidíme dobu očima žákyně základní školy. Oněgin byl Rusák pojednává o radostech a strastech gymnazistů "za komunismu" osmdesátých let. Úspěch Hrdého Budžese nebyl pro inscenátory vůbec výhodou, spíš naopak, bylo velmi těžké nezklamat naděje a očekávání, se kterými diváci přicházeli. Přímo geniálním nápadem bylo vytvořit divadelní pásmo, v němž skoro žádná scéna netrvala déle než pár minut (s výjimkou téměř realistického inscenování prvomájového průvodu s obecenstvem), ale dohromady dosahovaly velké účinnosti a především byly velmi věrohodné. O to, aby obecenstvo celé  představení (trvá skoro tři hodiny) vydrželo svěží, se starají velmi kvalitně (jak po stránce inscenační, tak především hudební) uváděné písně té doby. 

     Všichni herci hráli výtečně a především velmi přesvědčivě. Není vůbec jednoduché hrát věrohodně gymnazisty (kolik takových úspěšných pokusů jste viděli?). Mimořádné byly kvality předvedených písní. O spád inscenace se zasloužila i velmi nápaditá scénografie (tím je asi toto divadlo proslulé).

    Návštěvu představení doporučuji zcela všem, všichni si přijdou na své. Nejen ti, kteří tyto časy pamatují. Když jsem na tom byl já, byla většina diváků ve věku gymnasistů a bavili se skvěle a nepochybuji, že se o nedávné historii dověděli z téhle inscenace daleko víc (a hlouběji) než z jiných zdrojů.

P.S. Našel jsem nějaký starší časopis s kritikou na knihu Oněgin byl Rusák a zase jsem jednou nevěřil svým očím. Kritik (nebo to byla kritička?) knize vytýkal, že se autorce podařilo jen (sic!!!!) realisticky a věrohodně zobrazit dobu, ale bohužel(?) za cenu, že se nevěnovala hlubším zamyšlením nad příčinami tehdejšího stavu.  Nevím jak vy, ale mě je u takových (nevěrohodných) kritik bohužel o příčinách zcela jasno.

P.P.S. Většinou jsem v Dlouhé viděl inscenace Hany Burešové. Teď vidím, že budu muset dohnat i ty, které vytvořil Jan Borna. Má velký múzický (a muzikantský) talent a jde o mimořádnou osobnost. Doporučuji vám najít si interview, které s ním měla nedávno Pavlína Wolfová v Reflexu.

Seneca v Dlouhé

rsk

Seneca : Faidra - režie Hana Burešová

Zázrakem se mi podařilo sehnat lístek na představení Faidry v Divadle v Dlouhé - a byl jsem unešen. Těžko si lze představit působivější jevištní pojednání textu, který je inscenačně - i jinak - jen velmi těžce uchopitelný. Odborníci se prý dokonce přou (jak se můžete dočíst v programu, jehož zakoupení také doporučuji), zda byl vůbec v antice text původně určen ke hraní (a zda veřejně či jen v soukromí) nebo "jen" k recitaci, či zda šlo jen o čistou literární formu. V Senecově textu jednotlivé postavy pronášejí své monology (které slouží rozvoji "děje" až v druhém plánu) skoro bez (lacině) dramatických interakcí. Režisérka tuto vlastnost textu nijak nepotlačovala, naopak na tom založila celý inscenační postup.

Nemá smysl vykládat zde mytologický příběh, o kterém text pojednává, a vůbec už si netroufám psát o jeho autorově interpretaci. I když bych si byl býval s někým, kdo to také viděl, rád na to téma popovídal.

Inscenace probíhá celá na jevišti - jsou na něm i diváci (jen ve čtyřech či pěti řadách). Scéna a výprava jsou nesmírně jednoduché a při tom velmi působivé a výrazně přispívají k celkovému dojmu. Tím je dosaženo velmi intimního prostoru, kde nám hrdinové tragedie jsou "skoro na dosah". A je tomu tak nejen v prostorovém smyslu slova. Všichni herci hrají s velkým osobním nasazením a s vcítěním se do textu (kdybych napsal do role znamenalo by to něco jiného) a při tom s obrovskou ukázněností, díky které se po celou dobu daří "držet žánr". Takže to "na dosah" je jen skoro - měl jsem dojem, že kdyby někoho napadlo tu ruku skutečně vztáhnout, prošla by "skrz" aniž by jakkoli narušila běh tragedie či inscenace. Stejně jako v textu samém jsme velmi blízko ideám a "podstatě věcí", ale postavy samy si od nás drží distanc - ostatně stejně jako jedna od druhé.

Všichni herci hrají výborně, nikdo se nesnaží vyniknout sám o sobě, všichni slouží (v nepřeneseném smyslu slova) autorovi a jeho textu. Je proto těžko někoho z nich vydělovat - snad jen představitelku titulní role Faidry Helenu Dvořákovou (dostala za ni cenu Alfreda Radoka).

Suma sumárum - jde o jednu z nejlepších divadelních inscenací, kterou jsem kdy viděl.