Co si má člověk z divadla odnášet?

 Dennis Kelly: Láska a peníze
režie Štěpán Otčenášek
Divadlo v Dlouhé, 16.ledna 2012

Začnu tuhle glosu nadbytečným "alibi odstavcem" (jaké sám nesnáším). Totiž konstatováním, že glosy v tomhle blogu nejsou (a nemohou být) "kritickými recenzemi", že se v nich nepokouším o "objektivní zhodnocení" toho či onoho, ale slouží že mi k subjektivnímu zaznamenání pocitů a úvah, které ve mě to které představení vyvolalo. Možná ještě větším důvodem pro to, abych je psal, je, že si tak mnohé inscenace (a jména jejich tvůrců) lépe zapamatuji.

Otázka v názvu téhle glosy je dost nesmyslná. Jednoduchá není ani pro ty, kdo tam jdou krást - zas tak moc cenných věcí tam asi není. V minulosti (v přítomnosti asi taky, jen trochu zastřeněji) bylo pokládání takových otázek hodně často zneužíváno mocnými k potlačování nepohodlné kultury - "co to pracujícímu lidu dá?". A co si má s takovou nesmyslnou otázkou počít "normální inteligentní divák"? Vždyť je to strašně individuální a liší se divák od diváka a představení od představení. Navíc určitě nelze poměřovat kvalitu přestavení tím, co jsme si odnesli z něho odnesli. Proto mne hodně překvapilo, že jsem si ji sám dost naléhavě tentokrát položil. Navíc po představení divadla, které považuji (skoro ve všech ohledech) za nejlepší v Praze. Ale k tomu se vrátím.

Ve hře vystupuje osm postav. Dalo by se říci i čtyři dvojice, ale to by moc přesné nebylo. Je však pravdou, že v každém okamžiku některá z postav "komunikuje" s některou jinou a ostatní herci, pokud jsou přítomni na scéně, se toho obvykle neúčastní (někdy se neúčastní ani "adresát" promluv). Použil jsem slovo "komunikuje" ze dvou důvodů. Jednak občas herci občas "předčítají" mailovou korespondenci, jednak je dnes používáno v situacích, kdy se se nedají používat klasická obyčejná slova (mluví, hovoří, píše, vyznává se, hádá se a pod.), protože ta implicitně předpokládávají, že "komunikace" má nějaký obsah (na kterém aspoň někomu záleží). Jednotlivé promluvy postav hry jsou však do velké míry sémanticky vyprázdněné a citově falešné, není ani jasné co kdo (a komu) vlastně předstírá. Přesně tak, jak se s tím setkáváme v současném životě. V tomhle smyslu je to hra strašně realistická. Zdá se, že režisér tento aspekt ještě podtrhl.

Tak, jako vždy v Divadle v Dlouhé, jsou všichni herci výborní. Dokázali okoukat "komunikační" zlozvyky dnešního života tak dokonale, až to bere dech. Asi by hru lépe zahrát nešlo. 
 
 Ona všeobecná degenerace mluveného (i psaného - noviny, knihy už se tolik nečtou) projevu mě hrozně deptá a nejsem dalek toho, přikládat ji "vinu" (rozhodně větší než aspektům hospodářským) za problémy pocitu bezvýchodnosti, které si mnozí prožíváme. Většinou si ani mluvčí ani publikum vůbec nekladou otázku, co ta slova, která se nesou éterem, znamenají či by mohla znamenat. Mnohdy také nic neznamenají a jsme schopni se k nim nějak vztahovat jen z toho, kdo je řekl a jaký dojem z něho máme. 

A o tom (pro mne) byla tahle hra. Realistické popsání krizové situace v našem myšlení, vztazích a "komunikaci". Jenže bez katarze. Hra skončí do vytracena. A mně dokonce napadlo, že by celý její text šlo chápat jako součást onoho informačního šumu. A zdá se mi, že autor by proti takové interpretaci vlastně ani nic nenamítal, že to asi byl jeho skutečný (i když možná ne jediný) záměr. Prostě já jsem viděl dokonalé předvedení toho, co mne deptá. Zanechme všech nadějí.

Možná jsem už moc starý, ale raději bych si z divadla odnášel něco jiného než depku. Vzpomínám si, že se mi vždy líbila představení (např. Havel, Zelenka, Ionesco, ..), která karikovala stav společnosti. Ale byla tam nadsázka a jakýsi (byť třeba jen tušený)  vzdor proti onomu stavu. 

Přes všechno, co jsem tu napatlal, návštěvu představení doporučuji (jako ostatně úplně všech představení v Dlouhé). Přeji Vám, abyste hru interpretovali jinak než já.