UMĚNÍ vnímat UMĚNÍ - pěkný dárek k Vánocům

Michael Třeštík: UMĚNÍ vnímat UMĚNÍ 
nakladatelství Gasset, Praha, 2011

Koupil jsem si k Vánocům výbornou knihu Michaela Třeštíka a již jsem velkou část přečetl. Byl jsem na ni upozorněn rozhovorem, který s ním měli v rozhlase. Ten pořad se mi zas tak moc nelíbil, ale jsem moc rád, že jsem si knihu koupil.

Autor si vytyčil jako úkol napsat "něco jako knihu na noční stolek pro normální lidi". A aniž bych se tím prohlašoval za normálního, skutečně se mu to podařilo. V knize se snaží ze všech možných stran osvětlit to, co považuje za podstatné k tomu, aby čtenáři usnadnil vnímání výtvarného umění. Virtuózně kombinuje citace z literatury se zaujímáním vlastních (skutečně prožitých a promyšlených) názorů a použitím "praktických" příkladů. Jednotlivé partie je radost číst - i když to někdy musíte udělat několikrát. Zcela vyjímečný je při tom autorův přístup k věci. Za výchozí postuláty si položil m.j. tyto zásady:

"máme-li porozumět složitosti složitého, nemůžeme je redukovat na něco jednoduchého"

"mou ctižádostí nebylo seznamovat čtenáře s myšlenkami někoho, ale s myšlenkami o něčem".

Důležité je, že vše, co si v knize přečtete, skutečně něco znamená a autor si za to "ručí". Když se zavádí nějaký (nejednoznačný) termín, nikdy není použit jako "mlha" pro rozplyznutí tématu. V knize se seznámíte s mnoha pohledy, které by Vás nenapadly, autor Vám je ale nepředkládá jako jedině správné, ale naopak Vás nabádá, abyste se vztahu k umění spoléhali především na sebe.

Knihu moc doporučuji. Mám pocit, že není moc oborů lidské činnosti, které by měly takhle kvalitní "rukověť" pro neprofesionály.

Strašně dobrá kniha

Mariusz Szczygiel: Udělej si ráj
nakladatelství Dokořán

Před zhruba rokem jsem tu psal o knize Gottland Mariusze Szczygiela, ze které se člověk dověděl od polského autora z české historie mnohem více než z knih autorů českých. Navíc obrovsky čtivou  formou. I když kniha pojednává o českých reáliích, neomezuje se na jejich popis či triviální interpretaci, ale autor klade sobě i čtenářům daleko hlubší otázky. To také vysvětluje, že kniha byla přeložena do mnoha jazyků a měla značný úspěch i mimo Polsko a Česko. Někteří známí, kterým se kniha také hodně líbila, mi říkali, že jim z ní bylo smutno. Já takové pocity neměl - asi jsem ji četl jinak. To už tak úplně neplatí o nové knize autora, jejíž překlad nyní vyšel. Ta provokuje myšlenky po smyslu ... (sem si po přečtení ní knihy můžete doplnit to, co tam patří).

Nová kniha Udělej si ráj je možná ještě lepší než ta první a zabývá se explicitně hlubšími aspekty (nejen)  českého života. Autor opět jako v Gottlandu představuje několik představitelů české kultury (Egon Bondy,  David Černý, Halina Pawlovská, ....) a v rozhovorech s nimi zaujímá svůj postoj ke specifikám české kultury a života. Při sbírání materiálu na knihu mluvil resp. si mailoval i s mnoha "obyčejnými" lidmi. Velká pozornost je věnována otázkám víry a obrovskému rozdílu v tom, jak ji chápe polská a česká společnost. Je vidět, že autor je nejen vynikající spisovatel, ale především, že problematice, o které píše, dokonale rozumí a nezanedbal žádný z pramenů. Projevilo se i tím, že seznam literatury má více než dvě stránky a tím, že v knize je dost poznámek pod čarou, které se na tyto prameny odkazují. To není v beletri ani v "literatuře faktů" moc obvyklé.

I když je kniha velmi "hluboká", je neuvěřitelně čtivá, přečetl jsem ji skoro za jednu noc. Jenže takovéhle knihy se nedají přečíst jen jednou, určitě se vyplatí se k ní vracet. Občas jsou totiž velmi závažné postřehy soustředěny jen do jedné či dvou vět. Ocenil jsem také, že Mariusz Szczygiel se očividně vyhýbal v knize faktům či motivům, které svádějí k triviálním interpretacím resp. byla kontaminována zájmem bulvárních medií a televize (např. i když se v knize mluví o mnoha  artefaktech Davida Černého, vůbec není zmíněna Entropa).

Určitě si knihu kupte, vyplatí se mít ji nějaký čas na nočním stolku a k jednotlivým partiím se vracet.

P.S. Při nákupu knížky jsem zažil něco, co mne na současném stavu naší společnosti hodně štve. Kupoval jsem několik knih v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Nechodím tam často a proto mne překvapilo, jak to tam chodí. V přízemí velké prodejny byla jediná prodavačka, která obsluhovala pokladnu, odpovídala ochotně a kvalifikovaně na dotazy a dokonce hledala zákazníkům knihy v regálech. Tuto její činnost znuděně pozorovali dva "bezpečnostní pracovníci" - typické gorily, které by člověk čekal spíše v nočních klubech či veřejných domech. Asi by tedy naopak tam měly být nějaké knihkupkyně (možná tam nějaké kvůli platovým poměrům jsou, ale tenhle aspekt nemám na mysli). Zkusil jsem se - cvičně - jednoho z nich zeptat na jednu knížku. Dost ho to vyděsilo, ale agresivní nebyl. Zjevně se nudil, když se jednomu zákazníkovi  podařilo shodit sloupek knih ze stolku na zem, podařilo se mu po chvíli svalovou hmotu přeskupit tak, že se ke knihám sehnul. To už ale přispěchala s výrazem plným obav od pokladny prodavačka a raději knihy urovnala sama. Vypadalo to, že se nebojí o sebe, ale o knihy. Pro úplnost musím dodat, že v prvním patře byla také jedna prodavačka (ne tak kvalifikovaná), ale sama bez goril.

Je strašné, kolik mužů v produktivním věku se "fláká" jako bezpečnostní agenti. Při tom jejich možnosti zabránění nekalostem nejsou velké (např. nesmějí nikoho legitimovat, natožpak si data o něm někam zapsat, když jim to sám nepovolí). V bankách se ani případným lupičům nesmějí silou postavit. Pokud mají vlastníci obchodů pocit, že takové strážce potřebují, měli by je zaměstnat i nějak jinak. Jinak je to líheň potenciálních přestupníků resp. zločinců. Nudícím se gorilám nezbývá nic jiného než uvažovat o tom, jak by něco šlo ukrást a osnovat (naštěstí většinou jen platonicky) příslušné plány.
Kdysi jsem se snažil odhadnout, kolik lidí se v naší (tehdy socialistické československé) republice živí jako kádrováci. Vyšlo mi, že by určitě zabydleli celý Beroun. Obávám se, že nyní by v naší (kapitalistické a jen české) republice zaplnili bezpečnostní pracovníci snadno Plzeň.

Ja malkáč

 

obnovená inscenace podle knihy
Ľubo Dobrovody Ja malkáč
Slovenská sekce Divadla v Dlouhé
Divadlo v Řeznické, 30.1.2010

    O představení jsem nevěděl mnoho, jen to, že bylo uváděno v kuloárech Divadla v Dlouhé a bylo (jak jinak?) většinou vyprodáno. A tak, když jsem viděl, že to dávají v Řeznické, zašel jsem na to. Až pak jsem zjistil, že je to to samé představení, které se z Dlouhé přesunulo do vhodnějších prostor a že jde o stejný "soubor".

    Inscenace vznikla ze scénického čtení knihy Ľubo Dobrovody Ja malkáč, ale dnes jde o regulérní divadlo. Kniha a tím pádem i inscenace jsou nesmírně vtipné. Očima pětiletého chlapce je popisován život rodiny. Matka je Češka, přivdala se do slovenské bratislavské rodiny, kterou tvoří její manžel - cholerický muž, který trpí mnoha komplexy, ale snaží se chovat jako macho - a  její tchýně.

    Všichni herci jsou výborní, především představitelé chlapce a jeho otce, kterým text dává nejvíce příležitostí. Zaujme také herecká etuda představitele starej mamy, kterou výtečně hraje muž.

    Rozhodně návštěva tohohle představení stojí za to (nejen proto, že si zopakujete slovenčinu). Určitě stojí za to sehnat si knížku.

Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj

 

                                        Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj
                                                    nakladatelství Torst, 2006

    Již jsem v blogu psal glosu o inscenaci Česká pornografie, která na základě této prózy vznikla. Protože se mi inscenace hodně líbila, knížku jsem si koupil a neprohloupil jsem, ba byl jsem nadšen. Při jejím čtení jsem si liboval tak jako naposledy snad při čtení knih mého oblíbeného Josepha Hellera (mám na mysli spíše Nemalujte si to a Gold za všechny peníze než známější Hlavu XXII).

    Knížka je fiktivním monologem prostitutky, která "bez zábran" medituje o světě a životě a roli jejího povolání v něm. Je psána v ich-formě, zdánlivě jednoduchá žena má velmi mnoho trefných postřehů nejen o erotice, mužích, ženách, .... , ale i o věcech daleko obecnějších  a hlubších. Tato stylizace umožňuje autorce vyslovit to, co by jinak asi vyslovit nešlo. A navíc zábavnou formou.     

    Nevím, zda má smysl se pokoušet o charakterizaci knihy. Aby mi bylo rozumět, uvedu dvě ukázky. Vybral jsem takové, které jsou "mládeži přístupné" a navíc nepotřebují znalost "odborné terminologie".

    První je ze začátku knihy.   

".... Digisvět mne moří, jako kdybych nebyla dost rychlá, a přitom jsem ještě úplně mladá, holá a potřebuji teplo a laskání, abych vykvetla jako květina, kterou je každá žena, a dnes už i muži jsou květinami, o které je třeba pečovat. Tolik práce s pečováním, na které chybějí pracovní síly, a proto se musejí otevírat pracovní trhy přivandrovalcům, které ještě štěstí s neštěstím neunavilo, i když o sebe neumějí tak pěkně dbát, a trochu to tím pak na našich ulicích kazí. Jenže i kazy do digisvěta patří. protože pak už by přece nebylo co zlepšovat a velkoprůmysl by zvadl jako lilie. ...."

   

    A druhá skoro z konce:

.... jenže já jich (peněz) mám i hrstičku na rozhazování a třeba i na tu kašmírovou šálu lososové barvy, ačkoli ani bez ní by mi zima na krk nebyla, a tomu já říkám nadbytek, a kvůli němu když se chodí na nákup, není to pak nic jiného než čiré potěšeníčko. Čili se na tu šálu, jak je tam na pěkné figuríně pěkně nahozená v nákupní galerii, pěkně dívám a jsem si vědoma všech zádrhelů. Nejenomže cenička je pořádná, ale také, že ta figurína, na které visí, je opravdu fajnová a i všechno to další, co má kromě šály na sobě, je opravdu fajnové, a člověk tak někdy chce vypadat jako ona a zapomene, že si kupuje jen tu šálu, a když si ji pak doma před zrcadlem ovine jako priznicův obklad ke svým obnošeným svrškům, přijde nevyhnutelné zklamání. Je to stejné jako s reklamou na šampon a instantní boloňské makarony v pytlíku. Po umytí hlavy se člověk nijak té krásné slečně z reklamy nezapodobá, stejně ani po uvaření těch makarónů té pěkné hospodyňce s malou prdelkou, co ty makarony v telce vynášela do nebe, a nakonec i ta jejich rodinná pohoda, kterou nad kouřícím hrncem u nich v telce mají, má s tou ve skutečném doma společný jen ten kulatý kuchyňoobývákový stůl, a ten váš má třeba navíc ještě vyvrklanou nohu. ....

     Styl, kterým je kniha psána, bych přirovnal k principu kubistických obrazů. Každé téma vidíme z mnoha (ne-li ze všech) zorných úhlů najednou.

Mám vyslovenou radost z očekávání, kam se věta (souvětí), kterou právě čtu, zatočí a jaká překvapení mě přichystá. Při tom se autorka k mnoha tématům mnohokrát vrací a tím onen efekt holografického zachycení tématiky ještě posiluje. Knížku určitě po prvním přečtení jen tak neodložíte, ale budete se k ní (resp. jejím částem) vracet.

Stejný pocit jsem měl u Hellerovy knihy Nemalujte si to, kterou asi většina lidí bude považovat za vysloveně intelektuálskou. Tohle není intelektuálně níže, jen je to větší sranda a týká se to problematiky, která je (bude/byla) pro všechny aktuální. 

P.S.
Na základě dobrého dojmu jsem si koupil i další knížky této autorky. Ještě jsem je všechny nepřečetl, ale jasné, že bude patřit mezi mé nejoblíbenější autory. Třeba se zmůžu na nějakou glousu o jejích dalších knihách. Určitě jde o vynikající a nesmírně inteligentní vyspělou spisovatelku. Přeji jí i sobě mnoho dalších pěkných knih.

 

Život není černobílý, ale nemusí být ani šedý

- dvě knížky a jeden film

rsk

Tereza Boučková:

Indiánský běh, Rok kohouta

film Smradi

Nechci se na blogu příliš často pouštět do oblasti literatury - to bych se mohl upsat. A navíc - na rozdíl od mladých let - nejsem aktuálně příliš pilným čtenářem (třeba to "v penzi" bude zase lepší). Tyhle dvě knížky bych však chtěl všem doporučit. Obě mají de facto formu "deníku", ale jsou dost "hustý".

Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta (který se s její matkou rozvedl). V Indiánském běhu popisuje svoje rodinné zážitky, postoje z dob normalizace a život v okruhu signatářů Charty '77. V Roku kohouta zpracovává zejména svoji desiluzi z toho, jak dopadla její rodina (spolu s druhým manželem osvojili dvě romské děti).

Víc o tom psát nebudu, život prostě nejde zploštit do několika vět či odstavců. Knihy si nekladou za cíl zprostředkovat nějaké téze, které by šly odpapouškovat. Jsou "skutečně o životě" a o (úporné) snaze prožít ho - navzdory všemu - intensivně a poctivě.

Obě knížky, o kterých mluvím, patří nepochybně k tomu nejlepšímu, co nám nejnovější česká próza může nabídnout. Pokud jste někde četli recenze druhé knihy, nenechte se jimi odradit ani vmanipulovat do nějakého apriorního očekávání. Vše bude - pro každého - jinak.

V úvodu se zmiňuji o filmu Smradi. Bohužel jsem se na něj nedostal, i když jsem věděl, že musí být dobrý. Musím to dohnat. Film může být svého druhu prologem ke knize Rok kohouta.

P.S. Citát z náhodně vybrané stránky Roku kohouta:

"Kde je radost? (Voli jí vypili.)"

Krása geometrie a geometrie krásy

rsk

Issam as-Said, Ayse Parman:

Geometrická koncepce v islámském umění

společná kniha nakladatelství Argo a Půdorys, Praha 2008

Doháním, seč mohu, co jsem ne vlastní vinou v mládí zanedbával, a snažím se vidět nejzajímavější galerie a památky. Ve Španělsku jsem zažil "kulturní šok" z (nejen) ornamentální tvorby muslimů, která mne očarovala. Dojmy při tom nebyly "jen" estetické, ale obsahovaly značnou (i když jen podvědomou) složku matematického opojení. Asi víte, že malíř M.C.Escher byl ke svým kresbám inspirován návštěvou Alhambry v Granadě.

Netroufám si tady o ornamentech nic psát, jen Vás chci upozornit na pozoruhodnou knihu, která se podrobně zabývá geometrií, která je schována za krásou ornamentů (nebo, která ji vytváří, jak chcete).

Jen jedno varování, kniha je hlavně - nebo dokonce jenom - o geometrii ornamentů, fotky vlastních originálů památek s ornamenty jsou malé, černobílé a nepříliš kvalitní (zřejmě proto, aby kniha nemusela být neúnosně drahá - i takhle stojí něco okolo 500 Kč). Takže by se ještě slušelo dát několik typů míst, kde můžete ornamenty vidět (jsem omezen tím, co jsem viděl sám):

• Alhambra v Granadě (zázrak těžko s něčím srovnatelný)
• královský palác v Seville
• Casa de Pilatos v Seville
• Gulbenkianovo muzeum v Lisabonu (jsou tam exponáty z Turecka a Sýrie)

Pokud půjdete okolo některého z nich, nezapomeňte se tam zastavit.