Klinická smrt blogu

Skoro jsem přestal blog psát. Hlavním důvodem nebylo ani tak, to že jsem měl málo času a (zaplať pánbů ne závažné) zdravotní potíže, ale především to, že jsem nestíhal mnoho podstatných věcí. A tak bych měl výčitky svědomí, že si píši pro sebe takové pindy a jiné záležitosti odbývám. Někdy mi to ale chybělo, možná že bych se psaním glos uklidnil a pak našel dost sil i na jiné. kdo ví.
Do divadel jsem ale naštěstí chodit nepřestal, je to jedna z věcí, které mne drží nad vodou. Díky diáři jsem jsem spočítal, že v minulé divadelní sezóně jsem byl v divadlech či na koncertech dohromady skoro šedesátkrát - a bez glos v tom začínám mít trochu guláš. Snad mi vybude letos víc času.

První výstí blogu

 

    Je to k nevíře, ale už se mi "podařilo zaneřádit" prostřednictvím tohoto blogu informační prostor celou stovkou glos. Nikdy jsem si žádné plány v této oblasti nedělal, ale přesto mne to číslo, resp. to, jak brzo se ho dosáhlo, překvapilo. Stále mám v mysli nebo dokonce "rozdělaných" dalších asi dvacet glos. Na některé z nich už asi nebudu mít síly, protože stále přibývají nová témata, ke kterým se chci vyjádřit, u některých zatím stále věřím, že najdu čas a sílu je napsat. Jak už jsem psal v jiné glose, kterou jsem věnoval prvnímu výročí psaní blogu, k největším změnám došlo v mém (ne)chápání toho, co to je (měl by být) blog. Stále více si uvědomuji, že ho píšu především pro sebe a že pokud to je (alespoň někdy) zajímavé i pro ostatní, je to něco navíc. Na druhé straně mě však to, že mé glosy zveřejňuji, mě nutí k "promyšlenějším a zopdovědnějším" formulacím, než kdyby to byl jen "můj deníček". Další věcí, kterou jsem si uvědomil, bylo, že nemám sílu publikovat své glosy natolik včas, aby mohly být "nabídkou aktuálních akcí". Jde tedy velmi často o glosy o událostech, které už není možno vidět.

    Vzhledem k mým zájmům, bude asi i v budoucnu většina glos o divadle. Možná v blízké době přibyde i více glos o výtvarném umění či výstavách, kterým jsem se dosud věnoval jen okrajově.

     Pozoruji na sobě ale čím dál tím větší chuť napsat i o jiných věcech, které s kulturou vlastně nesouvisí. Nebudu se jim tedy bránit tolik jako dosud. Příkladem může být problematika feminizmu, které se letmo věnuji v glosách Jistě, paní vyslankyně nebo Náhlé prozření v galerii Uffizi, aktuální otázky požární ochrany nebo demonstrace silných stránek našich čelných představitelů, jako v glose Výstava Slovenský obraz.

    Začal jsem také psát glosy ze série "Hrabaliana", ve kterých chci vyprávět zajímavé příběhy, které staly v mém blízkém okolí.

    Žádné velké plány nemám ani teď, ale zatím si myslím (a doufám v to), že ještě nějakou dobu vydržím blog psát.  Třeba to někdo bude číst.

    Někdy v roce 2002 jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas, abych se pokusil dohnat to, co jsem v mládí nemohl, a začal jsem jednou až dvakrát za rok jezdit do ciziny, především do měst, kde jsou významné galerie. Za těch sedm let se mi podařilo si většinu těchto svých snů splnit. Před nedávnem jsem umístil na Web výběr fotografií z těchto cest. Ve výběru jsou tak jak fotografie, které se mi líbí výtvarně, tak třeba i velmi nekvalitní fotografie, které však zachycují něco, k čemu mám zvláštní vztah.  Fotografie jsem hlavně z časových důvodů nijak neupravoval, i když mnohé by to hodně potřebovaly. Bohužel jsem neměl čas napsat  k nim ani popisky. Plánuji vytvořit druhý blog, ve kterém se budu věnovat vzpomínkám na tyto cesty. Zpočátku bude asi jen rozcestníkem k mým fotografiím. 

M³z
aneb můj malý mariánský zážitek

    Tahle glosa vznikla jako odpočinkový byprodukt připravované glosy o filmu Ivetka a hora, jehož hlavní hrdinkou je mladá žena, které se jako dívce zjevila Panna Maria - jde o jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl.

    Mám takový zvyk, že čtu skoro všechny vývěsky, které na svých cestách po ulicích potkám. V dolní části Ječné ulice, těsně nad kostelem sv. Ignáce, je vývěska nějakého katolického spolku. Jednoho dne asi před třemi roky tam byla kouzelná vyhláška, která upozorňovala na to, že

"Farnost Neposkvrněného početí Panny Marie pořádá praktické kursy plánovaného rodičovství"

    Bohužel jsem neměl u sebe foťák, tak to nemám zvěčněno. Přečetl jsem si to cestou na přednášku na Karlov a zaujalo mne to natolik, že jsem nedokázal na tuto jedinečnou příležitost studenty při přednášce neupozornit. Tohle moje extempore nemělo - pokud se pamatuji - žádný ohlas. Ale, když jsem šel kolem nástěnky druhý den znovu, už tam vyhláška nebyla. Jsou pro to možná tato vysvětlení:

1. Došlo k tomu nezávisle na mé informaci.

2. Má informace studentům na to měla vliv:

     a. buď moji studenti kursy zcela zaplnili

     b. nebo někdo mé upozornění špatně pochopil
            a vyzval autory, aby to raději stáhli

    I když vím, že je to krajně nepravděpodobné, hrozně by mne potěšilo, kdyby nastala možnost 2.a. . Již to, že je to v principu možné (vzpomeňte na filosofické přednášky o všech možných světech), mne naplňuje uspokojením a obrovským životním optimismem. Mnohé naše představy a touhy nám mohou pomáhat i když nedojdou svého naplnění. A navíc není vůbec nutné zjišťovat zda k onomu naplnění fakticky došlo nebo ne.

    Stopa, kterou vyhláška v mé mysli zanechala, byla tak hluboká, že jsem to vyprávěl i příbuznému, který je velmi angažován v katolické církvi. A jeho reakce mne mě překvapila. Řekl, že tak vyhláška znít nemohla a že mám jako matematik citovat přesně, že tam muselo být "Farnost Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích" . Uznal jsem to, ale večer mi došlo, že kdybych uvěřil, že Panna Maria byla počata ve Strašnicích, tak by mi uvěření v Neposkvrněnost tohoto početí (ať už to znamená cokoli - a není to jednoduché) nečinilo žádné potíže.

Blogu je už jeden rok

    Dost mne to překvapilo, ale od doby, kdy jsem zveřejnil tenhle blog uplynul již celý rok. Jeho vznik měl několik důvodů.

    Prvním z nich bylo to, že jsem na podzim roku 2007 začal pociťovat při návštěvách divadel jakýsi nedefinovaný pocit sounáležitosti publika i nejasného "ohrožení", že už to brzy nebude "jako dřív". Má generace má na to z "dob normalizace" vyvinut zvláštní čich. A já jsem chtěl upozornit co nejvíc známých, přátel a kolegů na to nejlepší, co jsem viděl, dokud je ještě čas. Napsal jsem tedy několik spamovitých mailů "o kultuře". Jenže brzo mi došlo, že posílat takové maily širšímu okruhu lidí pravidelně je obtěžování dost značného kalibru a tak jsem hledal vhodnější způsob a posléze našel možnost psát blog. Ne, že bych z toho měl radost, ale "oprávněnost" mých podvědomých obav se za několik měsíců částečně potvrdila při "krizi" okolo financování pražských divadel. Díky těmto předtuchám i díky častým návštěvám v Disku jsem patřil k těm, kdo příslušnou petici podepsali již v prvních dvou týdnech. Samozřejmě se nic ještě nevyhrálo, ale míra v jaké se lidé na obranu kultury semkli, mě velmi příjemně překvapila. Nechci ale psát o "politice".

    Má původní představa byla na jedné straně "soukromějších" textů pro omezený okruh "čtenářů". Proto jsem si také vybral tak přiblblou adresu a původně provozoval blog vlastně anonymně pod jen šifrou rsk (před více než padesáti lety, těsně po té, co jsem se naučil číst a objevil v kalendáři jméno Servác, jsem strašně záviděl těm, co se mohou tak krásně jmenovat). Druhá představa se týkala toho, že by takový blog mohl sloužit jako prostor pro vyjádření více autorů. Dva se mi skutečně podařilo ukecat, asi u čtyřech jsem neuspěl.

    Jenže brzo se ukázalo, že obě tyto představy byly (skoro) nesmyslné. Forma blogu si vyžaduje subjektivní přístup k textům, za který se není co stydět (a který anonymitou ztrácí věrohodnost). Na druhé straně by bylo pochopitelně divné, aby do takových subjektivních testů přispíval někdo jiný. A tak jsem do hlavičky blogu dal své skutečné jméno, dal odkaz na něj na mojí home page a smazal glosu vyzývající k posílání příspěvků (je to jediná autocenzura kromě oprav překlepů, pravopisných chyb - a doplňování odkazů na pozdější glosy zabývající se obdobným tématem). Přestal jsem také jako nadbytečnou uvádět šifru rsk u každého příspěvku.

    Za ten rok jsem vyplodil cca 60 glos různého rozsahu od velmi krátkých noticek až po texty, které již svou délkou jsou asi daleko za hranicí čitelnosti pro normálního jedince. Problém při tom není o čem psát, ale kde na to vzít čas a pohodu. Přičemž problém mě většinou dělají glosy o tématech, které jsou pro mě hodně důležité. A tak skutečná fronta rozepsaných věcí má skoro deset členů a fronta "v hlavě" je určitě víc než dvakrát delší. Ale zatím mne to baví. 

    Jakkoli už mi došlo, že psaní blogu je věc intimní, přesto mě nějaké reakce potěší. Nechce se mi však dát možnost otevřené "diskuse" na webu. Pokud mi někdo z mých mladších a internetu bližších kolegů neporadí něco jiného (byl bych vděčný), použijte na případné reakce mail se subjectem "rsk".

    Původně jsem do tohohle příspěvku chtěl přidat i výběr glos, které bych vám nejvíc doporučil, ale došlo mi, že je to blbost. 

    Tak mi držte palce, aby mi nedošel dech a chuť. Snad se potkáme někdy v divadle.