(Zase) Nová generace

rsk

Zrcadlení - choreografie Mirka Eliášová

Angels and Demons - choreografie Ji Eun Lee

DISK 12.10.2008

V rámci cyklu Nová generace, který představuje systematicky představuje, co nového vzniklo v oblasti současného tance, pohybového divadla a pantomimy na pražské HAMU a na který se snažím, když to jde, pravidelně chodit, jsem viděl v Disku další představení (glosa o jednom z minulých).

První choreografie mne (jako ostatně na tanečních představeních většinou - asi to tedy má spíše fyziologické než "umělecké" příčiny) celkově zaujala o hodně méně než druhá, která se mi naopak líbila velmi.

V první - Zrcadlení - se mi nepodařilo najít "vnitřní obsah", který by mne vyprovokoval k zaujatějšímu a vcítěnějšímu prožitku. A tak jsem pouze konstatoval dobré výkony všech tří tanečníků a (pro mne vnějškové) manipulace s více než stovkou hrníčků, které se během inscenace několikrát přestěhovaly po jevišti sem a tam. Jeden z nich pak posloužil v jisté fázi k téměř žonglérským kouskům. Také mi moc nekonvenoval "nedostatek hudby". Celá choreografie začíná velmi působivým tancem dívky a chlapce zcela bez hudby (tato část se mi líbila nejvíc). Ani pak se však hudba de facto nedostavila (větší část tance je podmalována zvukem mořských vln), ve zbytku jde "jen" o (někdy hudební) zvuky dokreslující pohyb (a ne naopak).

Největší (a velký - to je v tomto kontextu víc) dojem na mne udělala jak svou přirozenou dívčí krásou, tak tanečním projevem jedna ze dvou tanečnic Martina Lacová. Ne, že bych znal všechny tanečnice jménem, ale ona jediná vystupovala i v druhé choreografii, takže jsem její jméno snadno mohl zjistit z programu.


Druhá choreografie - Angels and Demons - generovala napětí od samého počátku výtečně volenou hudbou (zvuku moře jsme si také užili - prostě to byl "námořnický" večer), tak především tématem boje dobra a zla v každém z nás (to jsem si pak přečetl v programu, ale nějak jsem to dokázal pochopit již z tance samého). Na celém představení bylo vidět, že jeho autorka (jiho)korejská choreografka Ji Eun Lee má jiné kulturní kořeny než my. Celkový dojem to však jen umocňovalo. Aniž bych chtěl být nějak patetický, mám dojem, že řada umělců z Východu dokáže podstatné problémy lidí vyslovit přímočařeji a bez zbytečných zábran, kterými často trpí ti, kteří vycházejí z evropské tradice (vybavují se mi filmy Akira Kurosawy - srovnejme třeba jeho Sedm Samurajů se slavným americkým remakem tohoto filmu Sedm statečných).

Celé představení tančily - místy ve strhujícím tempu a stále výtečně - tři tanečnice, které si říkají skupina ME-SA. Mezi nimi již Martina Lacová tak nevynikala, ale znáte to, když se člověku něco (fuj - mělo tam být někdo) líbí ... .

Tuhle inscenaci bych rád viděl ještě jednou.