Nervově labilní

rsk

Nervově labilní

divadelní počin Veroniky Vaculíkové a Magdalény Rellichové

Roxy - Zlomvaz´08

Již jsem do blogu napsal několik glos o představeních, které se mi podařilo na letošním Zlomvazu navštívit. Na konec mi zůstalo představení, které jsem si vybral - i viděl - jako první. Kdybych měl (jak to nemám rád) udělat pořadí jednotlivých představení podle toho, jak se mi líbila, umístilo by se tohle na druhém místě (těsně) za představením Boršč.

Žánrově by se představení Nervově labilní mohlo označit nejspíš jako pohybové divadlo, kde si herečky nezakazují zvukový ani slovní projev, ale většina poselství je divákovi předávána tanečními a pantomimickými prostředky. Obě herečky byli i autorkami inscenace - formálně se jedna hlásí k námětu a druhá k choreografii.

"Námětem" jsou pocity a reakce studentky na nutnost naučit se velké množství informací z knih. Na jevišti vidíme (vnitřní) boj studentky o nalezení sil k přelouskání mnoha knih, kterých si během celého představení přináší čím dál tím víc. Druhá herečka hraje (většinu doby) její "druhé já", které se nutnosti studia celou dobu vzpírá a dělá onomu pilnějšímu samé naschvály. Napětí je docilováno tím, že se ono druhé já stává někdy samostatnou osobou a vlastně je jen na divákovi, aby si rozhodl (pokud to potřebuje), zda v daném okamžiku jsou na jevišti postavy dvě nebo jedna rozpolcená. Pro tento rys byl zřejmě inspirací obraz od Reného Magritta "Zakázaná reprodukce", ke kterému se autorky v anotaci hry hlásí. Tato obojakost je zdůrazňována i scénou, kde skoro všechny (není jich mnoho) předměty (křeslo, věšák, ... ) jsou na dvakrát.

Na představení jsem - po té, co jsem se vnitřně vyrovnal se "syndromem poslance Pružince" (viz dále) - oceňoval především upřímnost a bezprostřednost projevu obou hereček. To mi moc nesedí k Magrittovi, jehož dílo je (pro mě) velmi zajímavé a provokativní, ale bez pochyby spíše chladně vykalkulované než upřímné a bezprostřední. Pokud vím, měl od jisté doby výhradní smlouvu na to, že jeden "odběratel" získá za velký "paušál" vše, co malíř vytvoří. Tím byl zbaven materiální nejistoty a současně motivován k tomu, aby "už nic neměnil". Někde jsem to přečetl (a možná i popletl), ale je to velmi koherentní s dojmem, který jsem získal z návštěvy jedné z jeho největších souborných výstav (více než 100 obrazů), kterou jsem měl to štěstí vidět při výletu do Vídně před několika lety.

Syndrom poslance Pružince

Věra Chytilová natočila v roce 1966 film Sedmikrásky, který se mi moc líbil. Z formálního hlediska v něm byla velmi novátorsky použita barva (však také kameraman Jaroslav Kučera byl jejím manželem). "Hrdinkami" filmu byly dvě dívenky, které se z nedostatku jiné činnosti oddávají tlachání a fantazírování. Při tom podle nálady jejich konverzace celá scéna změní barvu, např. zmodrá nebo zežloutne. Pamatuji si (od té doby jsem film neviděl), že zhruba první polovina filmu se odehrává na břehu Vltavy u tehdejšího přívozu v Tróji. V druhé polovině se dívky nějak (výtahem na jídlo) dostanou v hotelu do sálu, kde je připravena obrovská tabule k recepci. Dívky vše víceméně systematicky likvidují. Mě se tehdy film velmi líbil (možná skoro nejvíc z filmů tehdejší nové vlny). Mnoho lidí však velmi pobouřilo, že v druhé části bylo zničeno mnoho (tehdy nedostatkových) luxusních pochutin. Proslulá byla interpelace poslance Pružince (jak jsem teď zjistil na Síti, pamatuji si to jméno od té doby kupodivu dobře), ve které požadoval zákaz některých filmů a represe proti filmařům právě na základě filmu Sedmikrásky.

Ale proč o tom mluvím?

V představení, které glosuji, představují pro ono "horší já hrdinky" hlavního nepřítele knihy a tak s nimi příslušně drsně zachází. A já zjistil, že mi to podvědomě dost vadí. Teprve rychlá vzpomínka na oblíbenou figuru mého mládí - poslance Pružince - mě umožnila se nad to povznést a přestat být z tohoto důvodu nervózní a - jak tomu říkají autorky - nervově labilní. Nikdy bych nevěřil, že mne někdy poslanec Pružinec zachrání.

Teprve když jsem se tedy asi po deseti minutách "dopracoval" k tomu, že už jsem byl schopen představení vnímat nepředpojatě, mohl jsem si ho vychutnat. Bylo tam velmi mnoho vtipných postřehů (na př. hledání polohy při studiu - vsedě, vkleče, vleže na břiše, na boku, ve stoje, .....) i abstraktnějších asociací např. na karate a japonský zápas Sumo nebo některé obrazy Salvádora Dalího. Nemá smysl (a také toho po více než měsíci již nejsem schopen) pokoušet se je vyjmenovávat. Jak už jsem psal, zůstal ve mě především dojem bezprostřednosti, upřímnosti i schopnosti nechat se unést fantazií.

Obě herečky a autorky prokázali velké schopnosti, možná z nich jednou budou také miřenky .