Konec dobrý, všechno dobré

Vladimír Sorokin: Třicátá Mariina láska
dramatizace: Karel Steigerwald
režijní úprava a režie: Viktorie Čermáková
Divadelní studio Továrna
Nová scéna, 28.ledna 2011

Glosu jsem napsal už dost dávno a nějak se nemohl odhodlat ji zveřejnit. Není vlastně neslušné psát o něčem, co se lidem, kterých si vážím a které mám rád, nepovedlo? Ale ne, moje glosy přece nejsou soudem, ale záznamem mých pocitů a zážitků. 

Na tohle představení jsem se (trochu navzdory upoutávkám v programu) hodně těšil. Mělo to dva důvody.

Tím hlavním bylo, že jsem byl nadšený z jiné (také "sexuálně" zaměřené) inscenace studia Továrna v režii Viktorie Čermákové Česká pornografie podle románu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Viděl jsem ji dvakrát a následně tuto knihu přečetl (po částech) asi pětkrát (měl jsem ji několik měsíců na nočním stolku a bral ji jako medicínu před spaním). Zakoupil jsem (a přečetl) i všechny ostatní knihy této autorky.
Druhým důvodem bylo, že v inscenaci Třicátá Mariina láska mělo hrát (a hrálo) mnoho herců, které mám hodně rád.

Jenže jsem byl velmi zklamán. V první polovině inscenace bylo naskládáno (bez ladu a skladu) mnoho explicitních sexuálních exhibicí bez zjevného důvodu či smyslu. Druhá polovina pak byla dlouhou komsomolskou schůzí plnou frází, které jsme tak dobře znali z informační kanálů "za komunismu". Smysl hry jsem nepochopil (a z reakcí obecenstva bylo jasné, že jsem zdaleka nebyl sám). Ač herci dělali, co mohli, ten průšvih prostě zachránit nešel. Málem jsem nabyl dojmu, že i předloha musí být nesmysl. Když jsem se pak od jednoho kolegy, kterého jsem před návštěvou představení varoval, dověděl, že kniha je dobrá, hned jsem si jí půjčil. Měl pravdu.

A tak to dobře dopadlo. Kdybych to (špatné) představení neviděl, asi bych si knihu nepřečetl - a to by bylo škoda. Vladimír Sorokin ve své knize popisuje s (typicky ruskou) ironií a nadsázkou poměry v Moskevské intelektuální "opoziční" společnosti, kterou spojuje jen nechuť k oficiálním strukturám a kvazihodnotám. Její příslušníci se chytají každé možnosti jak se odlišit, ale nemají sílu dělat kolektivně něco smysluplného. Trpí zejména tím, čím ruská inteligence trpí již několik století - odcizením od "běžných lidí", kterým nerozumějí a kteří nemohou rozumět jim. Jak málo se změnilo od dob děkabristů! Komunisté to nezpůsobili, jen na půl století znemožnili, aby se to mohlo začít měnit. V knize je ústřední postavou mladá dívka Marie, která se postupně stýká s mnoha představiteli oné alternativní společnosti. Aby to bylo věrohodnější, prožívá s jejími představiteli i sexuální vztahy (které navíc dokáží "zabavit" jakoukoli společnost, která zrovna nemá co na práci). Kniha končí (zhruba ve dvou třetinách) tím, že Marie nalezne zalíbení v mužném stranickém funkcionáři, který ji po společné noci (která už se nebude nikdy opakovat) vezme do továrny a udělá z ní údernici a vzornou komsomolku. Marie tak konečně nachází soudruhy i "smysl života". Postupně se však v knize z jednotlivých odstavců, vět i slov ztrácí význam a posledních několik desítek stránek je "opsáno" ze zpravodajství TASU (oficiální tisková agentura SSSR).

Dramatizace románu se snaží "příběh" románu sledovat co nejpřesněji. Jen z některých sexuálních scén, které na papíře zabírají třeba jeden nebo dva odstavce (a lze je chápat i obrazně jako vyjádření bezvýchodnosti), buduje režisérka polopatickou a až nechutně doslovnou "show" na mnoho minut. Také jsou do hry přeneseny skoro všechny postavy románu - a že jich je. Hra také končí "nekonečnou" komsomolskou schůzí a utopením se frázemi. Jenže to, co je zajímavé na papíře, je nekonečně nudné na jevišti.

Převedení románu do hry se nepovedlo. A nejen to. Nepovedl se ani přepis "z ruštiny do češtiny" (to se netýká překladu knihy, který je dobrý). Ono je to totiž těžké. Nestačí překládat "slovo od slova" či "větu od věty". Mnohdy nelze to, co je v ruštině pravdivé a smysluplné, v češtině vůbec vyslovit aniž by se z toho nestal blábol. Pamatuji si ze střední školy na rozdíl dojmů, který ve mě vyvolávaly verše Majakovského - v českém překladu "Probůh to musel být debil" a originále "Byl to chytrý a vnímavý člověk, který byl celou svou bytostí puzen k tomu, aby se stále angažoval, ale žil v náročné době, jejíž pnutí nakonec nemohl vydržet".

Když už jsem si půjčoval knihu, která sloužila jako východisko inscenace, půjčil jsem si i o něco drsnější Den opričníka od tohoto autora. Je to působivá kniha, navíc přeložená tak, že se člověku nad každou druhou větou vybaví jak asi zněla v originále.