Česká baletní symfonie
rsk
Česká baletní symfonie - baletní představení pražského Národního divadla
Představení je složeno z choreografií vytvořených na původně netaneční symfonickou muziku. Viděl jsem ho dvakrát v rozmezí skoro dvou let. Dojmy byly podobné, jen podruhé mi soubor připadal jako kdyby "ztratil formu". Mělo to ale pravděpodobně jinou příčinu, byl jsem na představení těsně po návratu z Paříže, kde jsem viděl pravděpodobně nejlepší baletní výkon svého života v podání New York City baletu, píši o něm jinde.
První část tvoří choreografie Petra Zuzky D.M.J. na hudbu A.Dvořáka, B. Martinů a L. Janáčka. Tančí v ní velký sbor a ani v jednom případě se mi k ní nepodařilo najít hlubší vztah a tak mě inscenace nijak zvlášť nezaujala.
Podstatně víc se mi líbily dvě kratší choreografie mladých autorů po přestávce.
První se jmenovala Nevyřčené ticho a na hudbu Leoše Janáčka ji vytvořil Tomáš Rychetský. Bylo komornější a scéna znamenitě využívala světla k dotvoření nálady, která dle mého velmi dobře souzněla s Janáčkovou hudbou. Také výkony všech tří tanečnic byly po oba dny výborné.
Druhou byla kompozice Zuzany Šimákové, která se systematicky snaží ve svých choreografiích (viděl jsem jich několik na Miniaturách) testovat formální i obsahové hranice baletního projevu. Tentokrát nazvala svou kompozici na hudbu B. Smetany 6/2 člověka. Šest tanečníků mělo na scéně k dispozici malé trampolíny, které jim umožňovaly vskutku netradiční baletní figury (jen škoda, že z galerie, kde jsem jako obvykle seděl, nebyl dojem z výšky "skoků" takový, jaký si mohli dovolit ti bohatší).
Po druhé přestávce můžete vidět proslulou choreografii Jiřího Kiliána na hudbu Leoše Janáčka Sinfonietta. Touto choreografií se Jiřímu Kiliánovi podařilo udělat se souborem Nederlands Dans Theatre "díru do světa". Je to jedno z představení, které "vešlo do dějin baletního divadla". Pokud chcete něco o novějších dějinách baletu něco vědět, měla by být návštěva tohoto představení povinná, ale nejde o žádnou konzervu. Dodnes je to hluboký zážitek sám o sobě. Dnes už nás sice nepřekvapí celkový styl baletního projevu - ten od Jiřího Kiliána převzal "celý svět", ale stále se musíme obdivovat zcela mimořádnému "vcítění se" do muziky a dokonalostí jejího pohybového vyjádření. Tyto kvality se zachovala celá další tvorba Jiřího Kiliána. Jako většina skutečně velkých umělců, nespokojil se Jiří Kilián v dalších letech s dosaženou úrovní, ale dokázal svojí tvorbou držet krok s dobou - lepší by však bylo říci , že "určoval vývoj baletního umění po dobu minimálně dvou desetiletí". Možná o něm zkusím napsat v samostatné glose.
Štítky: balet, Národní divadlo
Komentáře: 0:
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka