Co se stalo, když Nora ...

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela

Nová scéna, 9.března

Už vůbec nestíhám psát do blogu, naštěstí zatím stíhám chodit do divadel. Frontu už ani nelze spočítat, bude to víc než 50. Při tom pro mne je dobře, když si své dojmy nějak zapíši. Budu to asi muset řešit tak, že glosy budou jen stručné a bez větších ambicí na přesné formulace.

Na tohle představení jsem nešel primárně kvůli autorce, jejíž tvorbu skoro neznám. A charakteristika, kterou jsem si o ní mohl přečíst v různých kanálech by se dala zjednodušeně shrnout jako "extrémní levicový feminizmus" mě nijak nelákala. Zajímala mne inscenace a výkon herečky Kateřiny Winterové, kterou jsem - pokud si pamatuji - ještě na jevišti neviděl. Vím o ní jen to, že některé z mých dětí hodně chodily na koncerty skupiny Extasy od S. Therese, které je zpěvačkou.

Inscenace se mi líbila.  O námětu a textu si netroufám něco psát - bylo by to nutně plytké. Jasné ale je, že autorka je skutečnou osobností a že by asi stálo za to se s její tvorbou podrobněji seznámit. Určitě bylo hodně těžké tuto předlohu realizovat. Z počátku se mne hra trochu iritovala, postupem času jsem jí především kvůli vynikajícím výkonům tří hlavních představitelů přicházel na chuť. Jen nevím proč je nutné velké jeviště Nové scény zaplňoval tak mnoha "komparsisty" (setkal jsem se s tím i v nepříliš podařených inscenacích hostujících souborů Třicátá Mariina láska a Úl).

Kateřina Winterová hrála vskutku výborně a jistě si za tento výkon nominaci na Thálii zaslouží. Pomohlo jí i to, že dva hlavní představitelé mužských rolí Igor Bareš a Vladislav Beneš prokázali, že dovedou s bravurou zvládnout i dosti schématické postavy.

Celkově musím říci, že jde o zajímavou inscenaci, kterou je dobré vidět, ale že bych ji nějak zvlášť všem doporučoval to ne.

Jistě, paní vyslankyně

    Tahle glosa nebude o kultuře. O svého druhu zážitek (který navíc přímo vyzývá k zamyšlení) však jistě jde. Velké firmy na nás svými reklamami útočí doslova na každém kroku. Někdy to (nejen z daňových důvodů) maskují jako "pomoc dobré věci". Většinou jde ale stále hlavně o reklamu. Někdy se však povede jim skrytě vnutit témata, o která by příliš nestály. To se povedlo Adrianě Sklenaříkové Karembeu s firmou Avon, jejímiž zákazníky jsou převážně (možná dokonce jen) ženy. Paní Sklenaříková Karembeu se sama tituluje jako ambasadorka, budeme ji tedy v dalším říkat vyslankyně.

     Než půjdeme dál, dobře si prohlídnete následující fotografii pouličního poutače (omlouvám se za neodstraněné odlesky, ale aspoň máte možnost poznat, kde je). 

    Paní vyslankyně nám nesděluje nic menšího než, že již samo to, že nám partner nedovoluje někam odejít, je domácí násilí, i kdyby nás kvůli tomu ještě nebil.


    Nemám s touto formou domácího násilí vlastní zkušenosti ani jako oběť, natožpak jako násilník. Přesto jsem však (na základě mnoha vyprávění a literatury) přesvědčen, že tuto formu domácího násilí (přejímáme, aniž bychom ji jakkoli komentovali, zcela terminologii paní vyslankyně) používají daleko častěji ženy než muži. Kdo s Vás se nesetkal s vyprávěním, nebo dokonce nebyl svědkem toho, jak žena nechtěla partnera pustit do hospody, do práce, na fotbal či na schůzi. A přitom "veřejné mínění" začasté dokonce těmto násilnicím fandilo. To se má teď radikálně změnit.


    Jaké důsledky může mít téze paní velvyslankyně pro život společnosti? Kdybychom se to zeptali odborníků, kteří na nás ve stále větším počtu vylézají z informačních kanálů, patrně bychom se dověděli, že "Jistě velmi závažné, ale je těžké je předpovídat, protože jde o výsostně intimní záležitost zainteresovaných lidí". To je sice pravda, ale přesto lze popsat alespoň několik modelových případů.


    Méně vzdělané a více impulsivní mužské oběti se asi budou snažit o (doufejme jen) přiměřenou obranu některým z tradičních způsobů (nejen domácího) násilí. Jistě, někteří z nich to dělali i předtím, ale neměli to tak pěkně teoreticky odůvodněno.


    (Doufejme) většina vzdělanějších mužských obětí prošla již v minulosti různými vzdělávacími kampaněmi a tak dobře ví, že takové nepromyšlené a nesystematické kroky nemohou jejich postavení natrvalo zlepšit a že společnost již dokonce uzákonila způsob, jak všem obětem všech forem domácího násilí účinně pomoci.  Takový týraný muž může (a pro zlepšení atmosféry ve společnosti by vždy měl) prostě zavolat policii. Policie se má pouze přesvědčit, že k domácímu násilí skutečně došlo, a okamžitě násilnici (ne, není to genderově nekorektní, nevyjadřujeme se obecně, ale popisujeme konkrétní případ) vykázat z domu. Pokud se policie bude ptát po meritu věci (zda bránila partnerovi v odchodu do hospody či ne), je víc než pravděpodobné, že se násilnice sama (často i hrdě) přizná. Je pak na ní, aby soudu dokázala, že k násilí nedocházelo, a tak se domohla návratu do domácnosti. Její šance jsou při tom jen minimální, protože tuto formu domácího násilí uplatňují násilnice zpravidla opakovaně (a kdyby zákon tento termín znal, mohli bychom říci i systematicky). Při tom se s tímto svojím počínáním rády kdekomu svěřují. To se pak špatně zapírá. Situace bude pro ně o to těžší, že zákon o domácím násilí (zcela pochopitelně) vůbec nepracuje s možností, že by s původcem násilí byly z domova vykázány i děti.


    Protože, jak jsme už řekli, je tento stereotyp jednání velmi častý, bude v případě, že si společnost principy paní vyslankyně do důsledku osvojí, čím dál tím víc rodin (těchto základních buněk společnosti) na pokraji rozvratu. Negativní důsledky takového vývoje mohou být pro společnost takové, že reakce na regulační poplatky je proti tomu idyla. Aby toto rakovinné bujení společnost zastavila, bude muset aktivovat svůj imunitní systém. Jednoduše řečeno, někdo bude muset dostat rozum. Na paní vyslankyni bych moc nevsadil, na soudy ale ještě méně. A protože žádat po obětech domácího násilí, aby se vzdali svých práv jen kvůli falešným a přežilým hodnotám a společenským zvyklostem je (jak nás v mnoha kampaních přesvědčili) vysoce nemorální a sociálně nebezpečné,  jedinou nadějí jsou paradoxně policisté (i když se o nich vypráví ještě více vtipů než o blondýnkách - prohlédli jste si plakát vskutku pozorně?).


    Situace je ve skutečnosti ještě komplikovanější, takže ke slovu mohou přijít i ombudsman, ministr pro lidská práva a ústavní soud, kteří se zabývají i skutečnou podstatou věcí a důsledky uplatňování zákonů, ne pouze literou zákona (jako většinou soudy obecné). Zcela zákonné vykázání násilnice z domova může totiž paradoxně jen dovršit její zlotřilé záměry. Má-li s obětí děti, nebude moci oběť od nich do hospody jít stejně (podle manuálů organizací pro podporu obětí domácího násilí totiž apriori obětem důvěřujeme a tedy nás ani nenapadlo, že by děti oběť opustila). A i když děti nemají, často vykázáním pominou hlavní důvody, proč oběť z domova prchala. Ale to už je na delší a zevrubnou právní, psychologickou a sociální expertízu, na kterou zde není místo a které by stejně "naši čtenáři" neporozuměli.


    Zatím jsme paní vyslankyni (naivně) věřili, že jí jde především o zlepšení situace skutečných obětí domácího násilí. Může to být pochopitelně i jinak, může jít (jen) o fund raising (dolování peněz). Pokud se totiž v různých anketách zvýší počet těch, kteří uvedou, že někdy byli svědky či dokonce obětmi domácího násilí, budou mít organizace, které se snaží obětem pomáhat (což je bez jakýchkoli diskusí prospěšné a potřebné), větší naději na získání příspěvků jak od státu, tak od dalších subjektů. Jenže i tato úvaha může být chybná. Většina těchto organizací je přímo nebo nepřímo navázána na ženské organizace. Jenže teď přibude daleko víc mužských obětí. Málokterý muž je ochoten přiznat, že je doma bit, ale skoro každý si bude stěžovat, že ho partnerka nepouští do hospody (i kdyby to vlastně pravda nebyla). Ukáže-li se (v takových anketách), že mezi mužskou menšinou (žen je v relevantních věkových kategoriích o hodně více) je více obětí domácího násilí než v ženské většině, budou muset stávající organizace o prostředky bojovat s organizacemi pijáků, jejichž programem bude "vyreklamovat" muže z domovů do hospod. Mohou se jmenovat třeba "Pivní kruh bezpečí".

        Mám také mnoho podnětných nápadů, které by mohly "společnost spasit". Dosud jsem si myslel, že nejlepším krokem bude - až na to budu mít čas - založit k jejich prosazování  zájmová sdružení, teď však vidím, že bych se mohl jmenovat (nebo dát se jmenovat - je v tom nějaký jiný rozdíl než finanční?) vyslancem. Well, velvyslancem. Jen doufám, že k tomu nebude nutné vyhrát nějakou soutěž krásy. To bych už asi nezvládl.    

P.S. Pokud čtenář nabyl falešného dojmu, že mám něco proti policii, blondýnkám nebo feminismu, jde o veliký omyl. Naopak násilí - nejen domácí - rázně odmítám.
    Problematkou blízkou feminismu se zabývá i glosa Náhlé prozření v galerii Uffizi

Náhlé prozření v galerii Uffizi

aneb

skromný příspěvek k aktuálním otázkám (nejen) feminizmu

rsk

Je léto - okurková sezóna, tak tahle glosa bude poněkud odlišná.

O čem tahle glosa není

Tahle glosa nebude o výtvarném umění, i když událost, o které budu mluvit se stala - náhodou - v jedné z nejkrásnějších a nejkvalitnějších světových galerií. Měl jsem to štěstí, že se mi ji podařilo v mém životě již třikrát navštívit. Návštěvu galerie vřele doporučuji. Není neúnosně velká a při tom obsahuje mnoho nesmírně kvalitních obrazů. Jak je dnes (hloupým) zvykem sestavovat různé nej- výběry, tak si asi nelze představit žádný seznam deseti nejvýznamnějších světových galerií, kde by florentská galerie Uffizi chyběla. Ale zpět k hlavnímu tématu glosy.

Jedna historka, kterou jsem také papouškoval

Asi pocházela z jednoho antifeministického článku Josefa Škvoreckého, ve kterém uváděl příklady absurdního chování (nejen) feministek v Americe.

Psal, že za první války v zálivu (Perském, 1990-91) příslušnice americké armády rezolutně požadovaly společné záchody a toalety s vojáky - muži. A tím demonstroval zcela absurdní snahy o rovnost obou pohlaví. Historku jsem si zapamatoval a protože zněla chytlavě, asi jsem ji někdy v příslušném kontextu i citoval.

Co se vlastně doopravdy stalo v galerii

Při mé poslední (doufám, že jen zatím) návštěvě galérie Uffizi jsem byl zdravotně poněkud indisponován a musel proto během asi pětihodinového pobytu v galérii třikrát akutně navštívit WC. Galérie je v druhém patře a toalety v prvním. Protože místnosti v prvním patře renesančního paláce jsou hodně vysoké, sestupuje se k toaletám po několikrát zalomeném schodišti. Probíhal jsem (na poslední chvíli) kolem několikastupu žen, které trpělivě čekaly před svými toaletami (stálo jich tam jistě o hodně více než sto). Raději nemyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby zde stála stejně dlouhá fronta mužů. Když jsem při druhé návštěvě WC vycházel na pánských záchodech z kadibudky, málem jsem narazil do trojice uctivých Japonek (jak se u žen říká) středního věku (nebyly asi o mnoho mladší než já), které se před ní stavěly spořádaně do fronty. Byl jsem natolik překvapen (a jak jsem říkal i dost indisponován), že jsem se nezmohl na žádnou reakci, ani na uctivou poklonu s rukama zkříženýma, která by byla jako uvítání tak neobvyklé návštěvy nepochybně na místě. Je to škoda, protože ji myslím v té situaci (a navíc od evropana) neočekávaly.

Co mi docvaklo

V podstatě ihned jsem pocítil obdiv k těm ženám, že překonaly tabu a zachovaly se jediným rozumným způsobem. Co měly na výběr? Buď strávit většinu času, který měly na prohlídku galerie a možná i celé Florencie (kdysi se u nás promítal film o zájezdu japonských turistů do Evropy, který se jmenoval "Jestliže je úterý, pak musíme být v Belgii") ve frontě na záchod, nebo riskovat vážné hygienické (nebo dokonce zdravotní) problémy. Když jsem se za asi hodinu na záchod musel znovu vrátit (připraven vítací poklonu vyseknout), už jsem žádné dámy na pánském záchodě nepotkal, ale fronta žen před dámskými byla jen čtvrtinová než předtím. A pak, že se v Evropě nedokážeme od asiatů poučit.

Za malou chvilku se mi vybavila historka o vojandách, které netoužily po ničem jiném než společných záchodech s muži. Jenže už jsem ji chápal úplně jinak. Dovedu si představit, že ve vojenském táboře bylo ženských toalet velmi málo a že si (mužští) poddůstojníci pořádně smlsli na jim podřízených vojákyních, které z toho důvodu stabilně chodily na všechny nástupy pozdě. A tak už jsem neviděl "praštěné ultrafeminististky", ale rozumně uvažující ženy bojující proti zjevné (a nesnesitelné) šikaně. I když to pochopitelně ve skutečnosti mohlo být i nějak úplně jinak.

Jaká jsou z toho ponaučení

Jedno je nasnadě - a je univerzální. Nikdy si nemysli, že rozumíš motivacím druhých lidí, pokud neznáš všechny okolnosti. A protože "znát všechny okolnosti" většinou nelze, nikdy (lacině) neodsuzuj jiné pro jejich (tobě) nepochopitelné jednání.

Druhé by si mohly vzít různé feministické organizace (i když jim ho nijak nevnucuji). Někdy by bylo místo zdůrazňování "stejnosti pohlaví" užitečnější (a pro všechny pochopitelnější) trvat spíše na tom, že se ta dvě pohlaví dost liší. Práva by samozřejmě měla být stejná. Například muži by měli mít stejná hlasovací práva jako ženy, avšak kapacita dámských toalet v divadlech by měla být větší než pánských. Jistě jste si všimli, že před dámskými toaletami je vždy veliká fronta. Je to tím, že při návrhu kapacit těchto příslušenství se vychází z falešného předpokladu, že "Všichni jsme si (i) před Záchodem rovni" bez ohledu ta to, kolik času spotřebuje průměrný jedinec (příslušného pohlaví) na uspokojení svých potřeb. Tato nestejnost se pochopitelně týká i uspokojování jiných (zdráhám se napsat podstatnějších) potřeb.

P.S. Ještě jedna historka

Při psaní téhle (vážně míněné) glosy jsem si vzpomněl na humornou a posléze i dramatickou příhodu, která se stala před více než dvaceti lety jednomu mému kolegovi, na obdobných místech, dnes už také v cizině.

Kolega (také matematik) byl (a stále je) vášnivým a přemýšlivým lyžařem. Vykoumal, že lepší službu než obvyklé jégrovky mu při sjezdování poskytnou dámské (pánské snad ještě ani dnes nejsou) silonové punčocháče. Po skončení nějakého semináře na Slovensku si byli s kolegy ještě zalyžovat. V podvečer mu začalo být v horko a uvědomil si, že je stále ještě v "lyžařském". Bylo to v menším podtatranském městečku a protože právě byli před školou (jeho manželka byla učitelka, tak neměl k takovým budovám averzi), vešel do ní a našel záchod, jenže si nevšiml, jaký to je. Byl pak přistižen školníkem (cca o 60 kilo těžším než on) jak na dívčím záchodě slečen do trenek podezřele manipuluje s punčocháči. Nebyl jsem u toho, ale svědci tvrdí, že byl propuštěn do domácího ošetření bez kauce.