Duch doby - české filmové dokumenty

 

    Každá (normální) společnost má v konkrétní době oblasti umění, ve kterých se nejvíce projevují její tendence, vývoj a problémy a které se proto nejrychleji vyvíjejí a mnohdy "zničeho nic" dosáhnou na nejvyšší příčky i mezinárodním srovnání - kupodivu často platí, že skutečná kvalita přináší i formální ocenění. Při tom vývoj může nastartovat jen jedinec či malá skupina tvůrců, vznikající kvalita však rychle přivábí další talenty a osobnosti, takže brzy vznikne velká konkurence a zvnějšku nazíráno "škola". 

    V době mého mládí (šedesátá léta) to byly v Československu bez pochyby malá divadla (bylo jich spousty, dodnes se zachovala např. Semafor, Ypsilonka, Hadivalo, Na Zábradlí, Provázek, ...) a "nová vlna" v kinematografii (Forman, Chytilová, Němec, Jireš, Schorm, Passer, Menzel, Juráček, Krumbachová, Vachek, ......, na FAMU studovala i řada jugoslávských režisérů např. Kusturica).

    Když si zkusím položit otázku, zda existuje a kde je onen úhelný kámen naší kultury dnes, bez velkého váhání si odpovím, že je to dokumentární filmová tvorba. Těžko bychom hledali oblast, kde je u nás tolik výborných a zcela osobitých tvůrců. Není náhodou, že Helena Třeštíková dostala evropskou cenu za dokument.

    Ze svého mládí si pamatuji na dva české dokumentaristy Karla Vachka a Jindřicha Fairaizla. Fairaizl působil v televizi (na čas se do ní po roce 1989 se vrátil na krátký čas jako její ředitel, ale příliš již neuspěl). Proslavil se např. dokumenty o velkých zátopách na jižním Slovensku nebo o tom, jak falešné může být štěstí způsobené výhrou ve Sportce (tehdy byla hlavní výhra 200 tisíc a šlo za to pořídit rodinný dům). Představoval typ autora, který do filmu velmi mluvil a záběry vlastně jen ilustrovaly jeho (na tu dobu odvážné) ideje. I když se mi tenkrát jeho filmy v televizi líbily, je dobře, že současní tvůrci navazují spíše na druhého "guru" Karla Vachka. Pokud se nepletu, po revoluci se věnuje nejen vlastní tvorbě, ale i pedagogické práci na katedře dokumentární tvorby na FAMU (v současné době ji vede). Má tedy o současnou generaci zásluhy nejen jako umělecký inspirátor, ale i jako (spolu)tvůrce kreativní atmosféry na škole. Jeho devizou je, že se sám ve svých filmech explicitně o dějích nevyjadřuje a nechává vytvoření názoru na divákovi. To pochopitelně neznamená, že jen "tupě" snímá děj, ale jeho postoje lidské a umělecké vyjadřuje výběrem tématu, konkrétních scén a střihem. O jeho filmu Spřízněni volbou jsem v blogu už také psal. Film zachycoval politická jednání před volbou Ludvíka Svobody. I když tehdy na nás všechny zapůsobil především do té doby neslýchaným a nevídaným vytažením kuloárních jednání komunistických pohlavárů na světlo světa, na mne zapůsobila jako zjevení scéna, kdy se před prezidentskou volbou dva zřízenci projíždějí na vozíku po prázdném Vladislavském sále. Aniž bych chtěl pouštět do výkladů "co chtěl básník říci", symbolizovalo to (pro mne) konstatovaní, že život je víc než nějaké pachtění za tím či oním (v tomto případě politikou) a že se (zaplaťpánbůh) nedá nikdy sešněrovat, ale plyne si svými cestami a tempem dál (úmylsně jsem nenapsal kupředu, protože co to vlastně je).   

    Přes konstatování v úvodu nemám dostatečný přehled o všech autorech naší dokumentaristiky, proto nebude jejich výběr v této glose ani reprezentativní, natožpak úplný. Chci jen ilustrovat to, jak odlišné osobnosti představují český dokumentární film.

Helena Třeštíková představuje se svou časosběrnou metodou sledování "(původně) obyčejných" lidí svým způsobem přírodní úkaz. Její styl tvorby vyžaduje odevzdání, intuici, talent, empatii, vytrvalost a kdoví jaké ještě vlastnosti, které naprostá většina smrtelníků nemá. Strašně ji ocenění přeji a velmi často si mohou ukroutit hlavu nad tím, co všechno jí někteří kritici (kteří jí "již z definice" nesahají ani po kotníky) vytýkají.

    Již jsem tady psal o výtečném dokumentu Občan Havel předčasně zemřelého Pavla Kouteckého, který byl také pořízen touto metodou. Jenže oproti Heleně Třeštíkové to měl autor o něco usnadněno tím, že apriori bylo jasné, že Václav Havel je a bude zajímavý. Ale zase těžší tím, že si nemohl vybírat čas a musel točit v dost náročných místech a situacích. Film je výborný, potěšilo mne, že nedávno vyhrál nějakou anketu časopisu Reflex (ještě více mne potěšilo, že hned druhý byl Návrat idiota). Filmu dal konečný tvar Miroslav Janek a lze jen spekulovat, jak by film vypadal, kdyby ho stříhal autor sám. Jen doufám, že vzhledem ke kapacitám médií se vbrzku (ještě dokud budu živ) dočkáme zpřístupnění i toho materiálu, který se do filmu nevešel.

    Ač jsem bohužel žádný z jejích filmů neviděl ( Ženy pro měny, Sejdeme se v Eurokempu ), zaujala mne svými postoji a názory Erika Hníková. Tím, že na čas přijala místo šéfredaktorky časopisu Nový prostor názorně ukázala, že dokumentaristé musí být lidé skutečně angažovaní.

    Jistě by bylo dobré připomenout i dvě Olgy matku Sommerovou a dceru Špátovou. Vůbec se zdá, že k výborné úrovni české dokumentaristiky přispěly obrovským dílem právě ženy. Jsem přesvědčen, že to vůbec není náhodné, ale o tom možná někdy jindy.
Ale dost výčtů.

    Nedávno jsem viděl dva vynikající dokumenty, které určitě patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl (je to míněno absolutně, ne jen mezi dokumentárními filmy). První je dokument Terezy Nvotové Ježíš je normální a druhým Ivetka a hora Víta Janečka (tento film vyhrál soutěž o nejlepší dokument roku 2008 a vyšel i na DVD). Zdánlivě mají oba podobné téma, ale podle mne to tak není. Oba (každý jinak) mne zasáhly dost hluboko a určitě o nich napíši samostatné glosy. Slíbil jsem si to a tahle glosa možná vznikla především proto, abych z těchto předsevzetí nemohl jen tak snadno (protože to bude jistě dost těžké) cuknout. Určitě, pokud to jen trochu bude možné, na oba filmy jděte.